LN Na co se kubánští kamarádi nejvíc vyptávají, když přijedete na Kubu?
Jak vypadá sníh. Ségře jsem to vysvětlil tak, že jsem otevřel mrazák, seškrábal jinovatku a házel jí to do obličeje. Byla to nádhera, když jsem poprvé viděl sníh. Vzbudil jsem se a viděl nějaké zvláštní světlo, myslel jsem, že jsem zaspal. A ono bylo všechno pod sněhem. V trenýrkách jsme vyběhli ven, šahali na to, fotili se, připadali si jak Kokosy na sněhu.
LN Žijete tady přes 20 let. Pozorujete nějakou změnu v oblékání Čechů?
Ježiš, když si vzpomenu, jak jsem přijel do Československa, to byl rok 1987. A všechny šenský tady nosily plisovaný sukýnky, nebyly jim vidět kolena. A k tomu plastový boty s mašličkami vepředu. To byla pro mě osobně katástrofa, ošklivé. Po revoluci se to začalo měnit. Ale Češi jsou pořád konzervativní, ať je to šenská, ať je to pán, mají strach experimentovat. Říká se, že ovléčení dělá člověka. Nikdy vám nemůže být jedno, co máte na sobě. Když jdete žádat o práci, jako první vás budou hodnotit podle toho, jak vypadáte. Já už málokdy chodím po ulici. Ale když jdu – to je katástrofa, jak chodí lidi ovlečení. Ubohost. Podívejte se do doby Jacqueline Kennedyové nebo Marilyn Monroe. Nebo třeba na moji rodnou Kubu, to byl kdysi bohatý ostrov a Američané, kteří měli doma všechno zakázané, se jezdili na Kubu bavit, tam to bylo samé kasino, samá prostitutka. Já viděl fotky, jak se lidé na Kubě ovlékali za Batisty, před Castrem. Jak ženy nosily ty malé kloboučky a ty úzké sukně úplně na tělo, špičaté lodičky – ta elegánce, ten ženskost! A dnes? Mladá cholka, starší šena i chlapi hledají jenom to praktické. Mně někdy přijdou špinaví. Možná to není špína, ale způsob, jak jsou ovlečení, že vypadají jako... jako chip chop. Mně se to hnusí. Teď nemluvíme o penězích, i levné věci mohou být hezké.
LN Takže je pořád ještě vidět, že se oblékáme jinak než třeba Američani?
Ano. Já mám modely, které jsou určené pro Spojené státy, mám modely pro arabské země a modely pro Evropu. Rozdíly trvají. Říkalo se, že to potřebuje čas. Jenomže už je dlouho po revoluci a mně se zdá, že už je to márny. Češi jsou zkrátka takoví, bojí se, co by tomu řekli lidi. O to já se nikdy nestaral.
LN Umíte odhadnout povahu člověka podle toho, jak se obléká?
Podle ovlečení ne. Ale stačí mi na člověka se podívat a málokdy se spletu. Na to, jak je kdo ovlečený, se ale nemůžete spolehnout. Kolikrát vidíte dámu nebo pána, kteří sice mají hodně peněz, ale ať si vezmou, co si vezmou, vždycky budou vypadat jako... jak se to říká? Jako šmejd. Nikdy ale nemůžete odsoudit člověka jen podle ovlečení. Můžete se hodně zmýlit. Mně se stalo, že jsem měl ve Spojených státech objednaný hotel Hilton. A tenkrát mladý lidi nosili roztrhaný džíny, tak jsem měl roztrhaný džíny a kšiltovku. A jak se ke mně chovali? Katástrofa! Asi měli pocit, že nějaký, co nemá peníze, si dovoluje jít na pětihvězdičková chotel. Až pak mi to došlo, že to zřejmě bylo kvůli mému ovlečení.
LN Na Kubě jste vystudoval výtvarnou akademii. Nevadilo vám někdy, že jste svůj život zasvětil módě, která je tak pomíjivá, a ne vážnému umění?
Ani ne. Já jsem maloval odmalinka, pro mě byla nejlepší hračka papír a tužka. A na akademii mi profesor říkal: „Osmany, ty jsi dobrý malíř, ale nikdy nebudeš úspěšný, protože jsi velký detailista. Dobrý malíř musí mít volnou ruku.“ Ale já jsem strašný puntičkář na všechno. Nesnesu, když moje hospodyňská tuhle misku, která má být takhle, posune takhle. (předvádí to) Nervuje mě to, hned to narovnávám, jak to bylo.
LN Módních návrhářů je jako hrušek na stromě. Je hodně těžké se prosadit?
Tady si každý stylista, který jde do butiku, půjčí si tam šaty a pak do nich ovlíkne Lucii Bílou, říká, že je módní návrhář. Dobré návrháře tu spočítáte na prstech jedné ruky. Ale můžete mít nevím jaký talent, když nemáte peníze, neprosadíte se.
LN Jak to bylo u vás? Jste z bohaté rodiny, nebo jste měl sponzora?
Já měl na začátku štěstí, že jsem potkal člověka, který mi finančně pomáhal. Když jsem ale začal prodávat, bylo financování už jenom na mně. Postupně jsem získával klientelu, tvořil jsem peníze a zase je zpátky dával do svého byznysu. Tady si každý myslí, že mi peníze padají na hlavu samy. Ano, vydělám hodně peněz. Ale zase je investuju, je to jako kolotoč. Mě stojí strašné peníze látky, protože já bych nekoupil látku tady někde ve velkoskladu. To by se taky mohlo stát, že by moje klientka ve společnosti potkala jinou šenskou, která by měla šaty ze stejné látky. To je nemyslitelné!
LN Je rozdíl šít pro Ivanu Trumpovou nebo Dagmar Havlovou a pro bezejmennou ženu? Máte víc trému?
Ani ne. Protože já nevyhledávám svoji klientelu, moje klientela vyhledává mě. Takže předpokládám, že když si mě někdo vybere, líbí se mu, co dělám, a věří mi. Když Ivána poprvé viděla moji kolekci, zamilovala se do ní. I když pro ni pracuje spousta návrhářů, neovlíká se jen umě. A to samé bylo i s Dášou. Když se stala první dámou, chtěla změnit image. Jistě se pamatujete, jak se ovlíkala zezačátku a jak vypadala později, když se ovlíkala se mnou. Ta změna byla výrazná, začala být opravdu hodně elegantní. Já si nenechám diktovat, i když hledím, co se klientce líbí, a co ne. Dáša podle protokolu nesměla mít odhalené paže, takže všechny modely, které jsem pro ni dělal, měly dlouhé nebo tříčtvrteční rukávy. A Ivána zase miluje ukazovat svoje nohy, protože je má krásné. Ale barvy a styl, to je už jen na mně. Já jsem návrhář. Zezačátku jsem si myslel, že pracovat pro významného člověka bude složité. Ale pravda je, že mám horší klienty mezi těmi, které nikdo nezná.
LN Ivana Trumpová je i vaše přítelkyně, pozvala vás dokonce na svou svatbu. Jak to vypadá na její party?
Pro mě je to příležitost poznat lidi, se kterými bych nikdy nemohl doufat, že se setkám. A ten glamour na její party, to je něco jiného, než vidíte tady. Já tady už ani na party nechodím. Oni by to tady sice chtěli dělat na úrovni, ale vždycky to něčím zkazí. Třeba narazíte na lidi, kteří tam nepatří. Hodně lidí si tu hraje na něco jiného, než jsou, a kdekdo si o sobě myslí, že je celebrita. A taky se tu nerespektuje požadavek na ovlečení. I když se na pozvánce píše black tie (smoking) nebo white tie (frak), lidi stejně přijdou v čemkoli. To by se na party u Ivány nestalo. Tam když je na pozvánce glamour (styl `a la filmová hvězda), všichni se snaží být glamourní. Ivána si přála, aby na její svatbě byli muži ve smokingu – a to musí respektovat i ministr. Já chodím na její party moc rád, protože se tam baví každý s každým, není to jako tady, že na tebe lidi hlavně koukají. Ivána má taky moc hezké způsoby, například všechny hosty představí. Byl jsem na velké party v Saint Tropez, kde oznamovala zasnoubení. A ona si vzala mikrofon a první, co udělala, bylo, že mě a mého přítele veřejně představila.
LN Jaké své práce si nejvíc považujete?
Já miluju dělat večerní šaty, to je moje silná stránka. Mám rád obtížné věci. A je divné, že pocházím z Latinské Ameriky, ale nenávidím navrhování letních kolekcí, to si musím hodně vrtat chláva. Na zimu mám vždycky takové nápady!
LN Které vaše šaty byly nejdražší?
(rozesměje se) Všechny moje šaty jsou drahý. Nejdražší byly asi svatební šaty pro arabskou slečnu. Ručně jsme je vyšívali tři měsíce.
LN Neřeknete, kolik stály?
Guy! Kolik stály ty šaty? (volá na přítele do vedlejší místnosti, ten mu odpoví španělsky)My si to nepamatujeme. Ale nebylo to sto tisíc, ani dvě stě tisíc, bylo to o hodně víc.
LN Dal jste někdy někomu naopak své šaty zadarmo?
Jo. Zrovna Ivána má šaty, které jsem jí věnoval jako dárek. Mě se pořád někdo ptá, proč neovlíkám tu zpěvačku nebo tuhle herečku. Ne, neovlíkám. Protože nemají peníze, aby si moje šaty koupily. A já z toho žiju. Když jdu do Teska koupit maso, pokladní je sice potěšená, že vidí pana Laffitu, ale účet zaplatit musím.
LN České zpěvačky vám nabízejí, že kdybyste je oblékl zdarma, dělaly by vám reklamu?
Ano. Ale mně takové nabídky chodí skoro denně! Všichni chtějí moje šaty zadarmo. A já říkám ne. Ano, můžeme se domluvit, že mi budete dělat reklamu a já vám dám slevu. Ale zdarma to nedám. Jenom proto, že jsi zpěvačka, která si myslí, že je velká celebrita? Pro mě je to prostě byznys. Nejsem matka Tereza.
LN Nosí vaše maminka vaše šaty?
Všechno, co má, je ode mě. Právě ona je moje největší inspirace, moje múza. Je malinká a má velký prsa, musí si nechat šít ovlečení na míru.
LN Vzpomenete si ještě, jaké to bylo, když jste poprvé, ještě za totality, přijel do Československa?
Máma řekla, že budu studovat v Evropě. Ale pro nás Evropa bylo Rusko, tenkrát největší pomocník Kuby. Já taky měl původně jet do Moskvy, jenomže tam pro mě na akademii neměli místo. Já si představoval Evropu jako New York, že uvidím mrakodrapy. A vystoupil jsem z letadla, byl podzim, listí opadané, všechno šedé, šediví lidé. Katástrofa! Na Kubě jsem nechal moře, modré nebe, veselé lidi... Hned jsem volal mámě, brečel, že chci zpátky. Že je tu všechno mrtvé a za chvíli že tu umřu i já. Ale máma řekla: „Ne.“ Tak jsem tu už přes dvacet let.
LN Devět let žijete v Nižboru, vlastně na venkově. To není zrovna prostředí haute coutoure. Jak vás přijímají místní lidé?
Pro mě místní lidé pracují, například moje hospodyňská tady bydlí, můj správce je taky odtud a v létě mívám místní brigádníky, protože mám asi desetihektarový pozemek. Já bych řek’, že mě mají rádi. Ale ono je to velké divadlo. Vy se musíte umět presentovat a mít úroveň. Ale to neznamená, že nosím nos nahoře. Mně zavolají zdola z hospody: „Osmánku, nešel bys na pívo?“ A jsou strašně rádi, že sejdu dolů a posedím s nimi. A proč ne? Já jsem tady začínal od absolutní nuly. Musím vám vyprávět svoji historii, i když lidi o minulosti, zvlášť když je ošklivá, nechtějí slyšet. Všichni mají radši tu nádhernou fantazii – že jsem bohatý, stýkám se se slavnými lidmi a přepychově si žiju. Jenomže po revoluci jsem tu byl rok bez práce, bez peněz. A když jsem někde poníženě klepal na dveře a prosil o práci, ti samí lidé, kteří se dnes přede mnou klaní, se ptali: „Odkud jste?“ – Jsem Kubánec. – „Dáme vám vědět.“ A dodnes se neozvali. Cítil jsem se hůř než cikán. Já byl schopen zametat Václavák, žil jsem jen z máminy podpory, ona v té době pracovala v diplomacii a mohla mi posílat přes ambasádu nějaké peníze. Měl jsem takové deprese... Ještě štěstí, že jsem nevěděl, co je to Nuselský most. Protože jinak bych z něj skočil. Já se nemohl vrátit na Kubu, neměl jsem na letenku, žil jsem na ubytovně mezi lidmi, kteří mi ukradli i to málo, co jsem měl. K večeři jsem si dával jeden rolík, na víc jsem neměl. Nakonec jsem pracoval v továrně na tři směny.
LN V Rudém říjnu Otrokovice?
Ano, dělal jsem tam na jeřábu a bral tři tisíce korun měsíčně.
LN Jak se k vám Češi tenkrát chovali?
Ošklívě. Opravdu silně jsem pocítil rasismus. Teď už uvidíte českou cholku, která má za manžela černocha. Ale tehdy tu černoši, Arabové, Kubánci nebyli normálně přijímáni. Nechci tvrdit, že všichni Češi byli rasisti, ale majorita rasistická byla. Zažil jsem leccos. U nás je zvykem, že když nastoupí starší nebo těhotná žena do autobusu, automaticky jí nabídnete místo. A když vystupuje, pomůžete jí, my jsme zvyklí na fyzický kontakt. A mně se stalo, že jedna starší paní s chůl chtěla vystoupit z tramvaje. A přes tu moji ruku mě tak praštila cholí, že mi ji málem zlomila. Křičela, ať na ni nešahám. Já byl v šoku. Až kamarádi, co tu bydleli dýl, mi řekli: „Týjo, opovaž se tady na někoho šahat, to oni nemají rádi.“ Tak jsem si potom už držel distanc. Já byl tady, Češi tamhle. Musel jsem si rychle zvyknout. Nejvíc mi pomohlo, když jsem potom bydlel u jedné české rodiny. Ta mě zachránila. Představili mě v Czechoslovak Models paní Karasové, bral jsem tam nejdřív telefony a učil cholky chodit na vysokých podpatcích. Simonu Krainovou například. Pak jsem pracoval ve velkoskladu v ÚBOKu, tam jsem poznal jednoho italského návrháře, s ním jsem udělal první kolekci, která se prodávala v Družbě na Václaváku. Šlo to krůček za krůčkem. Já jsem katolík, věřící člověk. A věřím, že když se člověku zavřou v životě jedny dveře, Panbůh mu otevře jiné.
LN Jaká první česká slova jste se naučil?
Mám hlad. Nemám peníze. A Kde je pošta? Protože jsem každý týden posílal domů dopis.
LN Co je tady lepší než na Kubě, a co naopak je lepší tam?
Lepší tady je, že mám možnost realizovat své nápady. Co si přeju, to získám, pokud na tom pracuju. To na Kubě nejde. Tam můžete mít fantazii, jak velkou chcete, ale zůstane jen u ní. Na Kubě bych nemohl podnikat, bohužel je tam systém, který to nedovolí. A opačně? Na Kubě jsou o hodně lepší party. Neberte to jako urážku, ale mně přijde, že Slávi... jak se to řekne... Slovani jsou studený lidi. My jsme horkokrevní. Ale zase jsem se tady naučil pracovat, protože Kubánci žijí ze dne na den, nic neplánují, jak bych to řekl...
LN ...myslíte maňana?
Přesně. Tady jsem se naučil nenechat na zítra, co můžu udělat dneska. Ale český charakter jsem nepochopil ani po tolika letech. Například proč je pokladní předem naštvaná, když uvidí můj vozík a v něm velký nákup. Proč nejde dělat jinou práci, když ji to nebaví, to mi jako Kubánci nejde do hlavy. Když jdu na poštu poslat pozvánky na módní přehlídku, katástrofa. Z toho už mám normální stres, husí kůži. Oni jsou naštvaní, že mám tolik zásilek. Tak Guy posílá část z Nižboru, část z Prahy, část z Berouna, aby poštovní úřednice nebyla naštvaná. Ale co má být co naštvaná, když jí nesu poštu? Rozumíte? To je její práce, i kdybych měl kamion dopisů. (rozčilením křičí)
LN Z jaké rodiny vlastně pocházíte?
Táta je voják, měl vysoké postavení v armádě. A máma pochází z bohaté rodiny z Batistových časů. Víte, ona byla vždycky taková... milosrdná. Třeba nemohla pochopit, že může mít všechno, a soused nemá nic. Tak doma řekla: „Viděla jsem nádherné šaty.“ Dali jí peníze na šaty a ona šla a dala je chudé rodině. Pak poznala tátu, táta patřil mezi ty fousaté chlapy, co dělali revoluci na Kubě. Máma jim pomáhala. A když se pak vzali, opustila svou rodinu. Já ale musím rodičům poděkovat za dobrou výchovu, zvlášť když vidím Kubánce, jací jsou bordeláři, jak nemají ambice. My jsme od táty měli vojenskou výchovu. A máma nás zase učila společenskému chování, že třeba nesmíme běhat bosí po ulici. V sedm hodin musela být celá rodina u stolu. Jinak katástrofa, když jsem v sedm neseděl na své židli, celá rodina zůstala bez večeře. To se dodržovalo až do naší dospělosti. Bylo to přísné, možná až moc. Nesměli jsme si ani hrát na ulici s jinými dětmi, museli jsme si hrát jen doma. Nedávno jsem se dozvěděl, že naši rodinu založil John Laffit, pirát, Francouz, pověstný tím, že kradl bohatým a rozdával to chudým.
LN Takový latinskoamerický Jánošík?
Jo. Na Kubě se pak zamiloval do černošky, oženil se s ní a stal se guvernérem v Santiago de Cuba. Je jen jediná rodina Laffita na Kubě. To všechno vím od jednoho amerického historika, který mě kontaktoval.
LN Váš copánek je vzpomínka na piráta Johna? Copánek jsem začal nosit, když jsem viděl film Poslední čínský císař. Mě fascinovalo, že ten cop byl symbolem moci. Je normální mít doma tygra?
No... není to normální. Ale u mě je málo věcí normálních. Dostal jsem ho od kamaráda k narozeninám. Týjo, když jsem poprvé to malé koťátko viděl. To bylo tak vzrušující, jakože wow, tygr! Já byl šťastný, jen mě v ten moment nenapadlo, co všechno to znamená, i finančně. Samozřejmě že tu s námi začal žít a okamžitě se naučil otevírat každé dveře, chodil tady jako pán domu, spal se mnou v posteli. Když byl malý, nevadilo mi to. Ale když už mu potom byl rok a začal být větší než moje postel, občas jsem se bál, že se ráno probudím a budu mít jen půl krku. On myslel, že jsem jeho maminka, plakal po mně, když mě neviděl. Dodnes to dělá, když odcházím. Ale nezapomínám, že je to šelma. Chodím k němu, líbáme se na pusu, ale poznám, kdy je nervózní, kdy ho musím respektovat. Já zvířata miluju. Dokonce bych řekl, že si s nimi rozumím víc než s lidmi.
LN Vím, že o politice zásadně nemluvíte. Odpovíte mi alespoň, jaký máte vztah k Fidelu Castrovi?
Neznáme se osobně, takže osobní vztah nemáme. Ale já nemůžu říct, že všechno, co Fidel dělal, bylo špatné. Já sice nežil v době, kdy na Kubě existoval kapitalismus, ale moje matka v Batistových časech žila. Takže vím z jejího vyprávění, jaké to bylo. Na Kubě tehdy bylo hodně analfabetů. Desetina lidí byla strašně bohatá a zbytek byli chudáci, kteří umírali bídou. Pro ně to tehdy rozhodně nebylo lepší než po revoluci. Po revoluci byla taky zavedena povinná školní docházka, i starší lidé se učili psát a číst. Například můj děda a babička se naučili číst a psát, až když už měli šedesát let! Ale bohužel, ode mě se víc nedovíte. Já nemluvím o politice, protože jí nerozumím. Nikdy mě nezajímala. Politika je špína.
LN Viděla jsem fotografii, jak na téhle pohovce u vás sedí Havlovi. Václav Havel často kritizuje Castrův režim. Bavili jste se o tom někdy spolu?
Ne. Havel je tak inteligentní člověk a tak každého respektuje, že i když se známe tolik let, v životě mezi námi nepadlo slovo o politice. V životě! Opravdu jsme seděli tady na té pohovce, ale mluvili jsme o módě, o umění. Já velice respektuju své rodiče, už jsou oba v penzi. Ale ani oni by si nedovolili pustit se se mnou do debaty o politice. Protože máme úplně jinou životní zkušenost.
LN Máte už české občanství?
Ne. Mám tu trvalý pobyt. Mimochodem, Václav Havel si taky myslel, že už jsem český občan. A já mu říkal, že když jdu žádat o občanství, tvrdí mi, že bych musel nejdřív mít českou manželku a dítě. A já nebudu mít nikdy manželku ani dítě. Havel se divil, že to není možné. A brzy potom jsem dostal telegram, abych se dostavil pro vyřízení českého občanství. A ta samá paní, která tolik let říkala, že to nejde, pro mě najednou měla ty papíry připravené. Já říkám: Paní, víte co? Mně stačí trvalý pobyt. Hnusí se mi, že zrovna vy, která jste mi tolik let říkala, že to nejde, a ještě jak!, mi to teď nabízíte. Jen proto, že jste dostala dopis shora. Mám dodnes jen trvalý pobyt.
LN Je něco, s čím se tady pořád nemůžete smířit?
Závist. Já vím, že je všude, ale tady je to strašně silné. A pomluvy – podívejte se na bulvár, jak si vymýšlejí. Katástrofa. Já jsem chystal přehlídku a oni napsali, že přijede Julia Roberts. A ministr vnitra mi volal, nejdřív jeho sekretářka, pak on osobně, že by se s ní chtěl setkat. Já povídám: Tak až ji uvidíte, pozdravujte ji, já ji v životě neviděl. Taky napsali, že moje babička, ta, která neuměla číst ani psát, byla Fidelovou milenkou. Přitom ona Fidela neviděla ani v televizi, protože ji neměla.
LN Když jste zmínil svou přehlídku, o té poslední tady v Nižboru jsem se dočetla jen to, že jedna modelka měla na hlavě parohy...
To nikdo nepochopil. Žiju na Křivoklátsku. A když jdu kousek nad zahradu, často vidím krásného jelena. Ta přehlídka byla celá natur, chodilo se po trávě, v pozadí stromy. A myšlenka byla, že nakonec místo nevěsty vyjde bílý jelen. Všichni čuměli. A pak se mě ptali, jestli to mělo znamenat, že parohy už nebudou mít chlapi, ale i šenský...
LN Taky psali, to jste mi připomněl tím ministrem vnitra, že vaši přehlídku navštívil osobně expremiér Gross...
No právě. Ti bulváři jsou tak pitomí. Tady byla taky třeba paní Vesecká, Daniel Dvořák zNárodního divadla, oni si nevšimli, že tu byli ti nejbohatší milionáři, co tady žijí. Jenomže novináři se vždycky jenom zeptají, která hvězda bude na molu. Ale na molu jsem přece hvězda já!
Jak vypadá sníh. Ségře jsem to vysvětlil tak, že jsem otevřel mrazák, seškrábal jinovatku a házel jí to do obličeje. Byla to nádhera, když jsem poprvé viděl sníh. Vzbudil jsem se a viděl nějaké zvláštní světlo, myslel jsem, že jsem zaspal. A ono bylo všechno pod sněhem. V trenýrkách jsme vyběhli ven, šahali na to, fotili se, připadali si jak Kokosy na sněhu.
LN Žijete tady přes 20 let. Pozorujete nějakou změnu v oblékání Čechů?
Ježiš, když si vzpomenu, jak jsem přijel do Československa, to byl rok 1987. A všechny šenský tady nosily plisovaný sukýnky, nebyly jim vidět kolena. A k tomu plastový boty s mašličkami vepředu. To byla pro mě osobně katástrofa, ošklivé. Po revoluci se to začalo měnit. Ale Češi jsou pořád konzervativní, ať je to šenská, ať je to pán, mají strach experimentovat. Říká se, že ovléčení dělá člověka. Nikdy vám nemůže být jedno, co máte na sobě. Když jdete žádat o práci, jako první vás budou hodnotit podle toho, jak vypadáte. Já už málokdy chodím po ulici. Ale když jdu – to je katástrofa, jak chodí lidi ovlečení. Ubohost. Podívejte se do doby Jacqueline Kennedyové nebo Marilyn Monroe. Nebo třeba na moji rodnou Kubu, to byl kdysi bohatý ostrov a Američané, kteří měli doma všechno zakázané, se jezdili na Kubu bavit, tam to bylo samé kasino, samá prostitutka. Já viděl fotky, jak se lidé na Kubě ovlékali za Batisty, před Castrem. Jak ženy nosily ty malé kloboučky a ty úzké sukně úplně na tělo, špičaté lodičky – ta elegánce, ten ženskost! A dnes? Mladá cholka, starší šena i chlapi hledají jenom to praktické. Mně někdy přijdou špinaví. Možná to není špína, ale způsob, jak jsou ovlečení, že vypadají jako... jako chip chop. Mně se to hnusí. Teď nemluvíme o penězích, i levné věci mohou být hezké.
LN Takže je pořád ještě vidět, že se oblékáme jinak než třeba Američani?
Ano. Já mám modely, které jsou určené pro Spojené státy, mám modely pro arabské země a modely pro Evropu. Rozdíly trvají. Říkalo se, že to potřebuje čas. Jenomže už je dlouho po revoluci a mně se zdá, že už je to márny. Češi jsou zkrátka takoví, bojí se, co by tomu řekli lidi. O to já se nikdy nestaral.
LN Umíte odhadnout povahu člověka podle toho, jak se obléká?
Podle ovlečení ne. Ale stačí mi na člověka se podívat a málokdy se spletu. Na to, jak je kdo ovlečený, se ale nemůžete spolehnout. Kolikrát vidíte dámu nebo pána, kteří sice mají hodně peněz, ale ať si vezmou, co si vezmou, vždycky budou vypadat jako... jak se to říká? Jako šmejd. Nikdy ale nemůžete odsoudit člověka jen podle ovlečení. Můžete se hodně zmýlit. Mně se stalo, že jsem měl ve Spojených státech objednaný hotel Hilton. A tenkrát mladý lidi nosili roztrhaný džíny, tak jsem měl roztrhaný džíny a kšiltovku. A jak se ke mně chovali? Katástrofa! Asi měli pocit, že nějaký, co nemá peníze, si dovoluje jít na pětihvězdičková chotel. Až pak mi to došlo, že to zřejmě bylo kvůli mému ovlečení.
LN Na Kubě jste vystudoval výtvarnou akademii. Nevadilo vám někdy, že jste svůj život zasvětil módě, která je tak pomíjivá, a ne vážnému umění?
Ani ne. Já jsem maloval odmalinka, pro mě byla nejlepší hračka papír a tužka. A na akademii mi profesor říkal: „Osmany, ty jsi dobrý malíř, ale nikdy nebudeš úspěšný, protože jsi velký detailista. Dobrý malíř musí mít volnou ruku.“ Ale já jsem strašný puntičkář na všechno. Nesnesu, když moje hospodyňská tuhle misku, která má být takhle, posune takhle. (předvádí to) Nervuje mě to, hned to narovnávám, jak to bylo.
LN Módních návrhářů je jako hrušek na stromě. Je hodně těžké se prosadit?
Tady si každý stylista, který jde do butiku, půjčí si tam šaty a pak do nich ovlíkne Lucii Bílou, říká, že je módní návrhář. Dobré návrháře tu spočítáte na prstech jedné ruky. Ale můžete mít nevím jaký talent, když nemáte peníze, neprosadíte se.
LN Jak to bylo u vás? Jste z bohaté rodiny, nebo jste měl sponzora?
Já měl na začátku štěstí, že jsem potkal člověka, který mi finančně pomáhal. Když jsem ale začal prodávat, bylo financování už jenom na mně. Postupně jsem získával klientelu, tvořil jsem peníze a zase je zpátky dával do svého byznysu. Tady si každý myslí, že mi peníze padají na hlavu samy. Ano, vydělám hodně peněz. Ale zase je investuju, je to jako kolotoč. Mě stojí strašné peníze látky, protože já bych nekoupil látku tady někde ve velkoskladu. To by se taky mohlo stát, že by moje klientka ve společnosti potkala jinou šenskou, která by měla šaty ze stejné látky. To je nemyslitelné!
LN Je rozdíl šít pro Ivanu Trumpovou nebo Dagmar Havlovou a pro bezejmennou ženu? Máte víc trému?
Ani ne. Protože já nevyhledávám svoji klientelu, moje klientela vyhledává mě. Takže předpokládám, že když si mě někdo vybere, líbí se mu, co dělám, a věří mi. Když Ivána poprvé viděla moji kolekci, zamilovala se do ní. I když pro ni pracuje spousta návrhářů, neovlíká se jen umě. A to samé bylo i s Dášou. Když se stala první dámou, chtěla změnit image. Jistě se pamatujete, jak se ovlíkala zezačátku a jak vypadala později, když se ovlíkala se mnou. Ta změna byla výrazná, začala být opravdu hodně elegantní. Já si nenechám diktovat, i když hledím, co se klientce líbí, a co ne. Dáša podle protokolu nesměla mít odhalené paže, takže všechny modely, které jsem pro ni dělal, měly dlouhé nebo tříčtvrteční rukávy. A Ivána zase miluje ukazovat svoje nohy, protože je má krásné. Ale barvy a styl, to je už jen na mně. Já jsem návrhář. Zezačátku jsem si myslel, že pracovat pro významného člověka bude složité. Ale pravda je, že mám horší klienty mezi těmi, které nikdo nezná.
LN Ivana Trumpová je i vaše přítelkyně, pozvala vás dokonce na svou svatbu. Jak to vypadá na její party?
Pro mě je to příležitost poznat lidi, se kterými bych nikdy nemohl doufat, že se setkám. A ten glamour na její party, to je něco jiného, než vidíte tady. Já tady už ani na party nechodím. Oni by to tady sice chtěli dělat na úrovni, ale vždycky to něčím zkazí. Třeba narazíte na lidi, kteří tam nepatří. Hodně lidí si tu hraje na něco jiného, než jsou, a kdekdo si o sobě myslí, že je celebrita. A taky se tu nerespektuje požadavek na ovlečení. I když se na pozvánce píše black tie (smoking) nebo white tie (frak), lidi stejně přijdou v čemkoli. To by se na party u Ivány nestalo. Tam když je na pozvánce glamour (styl `a la filmová hvězda), všichni se snaží být glamourní. Ivána si přála, aby na její svatbě byli muži ve smokingu – a to musí respektovat i ministr. Já chodím na její party moc rád, protože se tam baví každý s každým, není to jako tady, že na tebe lidi hlavně koukají. Ivána má taky moc hezké způsoby, například všechny hosty představí. Byl jsem na velké party v Saint Tropez, kde oznamovala zasnoubení. A ona si vzala mikrofon a první, co udělala, bylo, že mě a mého přítele veřejně představila.
LN Jaké své práce si nejvíc považujete?
Já miluju dělat večerní šaty, to je moje silná stránka. Mám rád obtížné věci. A je divné, že pocházím z Latinské Ameriky, ale nenávidím navrhování letních kolekcí, to si musím hodně vrtat chláva. Na zimu mám vždycky takové nápady!
LN Které vaše šaty byly nejdražší?
(rozesměje se) Všechny moje šaty jsou drahý. Nejdražší byly asi svatební šaty pro arabskou slečnu. Ručně jsme je vyšívali tři měsíce.
LN Neřeknete, kolik stály?
Guy! Kolik stály ty šaty? (volá na přítele do vedlejší místnosti, ten mu odpoví španělsky)My si to nepamatujeme. Ale nebylo to sto tisíc, ani dvě stě tisíc, bylo to o hodně víc.
LN Dal jste někdy někomu naopak své šaty zadarmo?
Jo. Zrovna Ivána má šaty, které jsem jí věnoval jako dárek. Mě se pořád někdo ptá, proč neovlíkám tu zpěvačku nebo tuhle herečku. Ne, neovlíkám. Protože nemají peníze, aby si moje šaty koupily. A já z toho žiju. Když jdu do Teska koupit maso, pokladní je sice potěšená, že vidí pana Laffitu, ale účet zaplatit musím.
LN České zpěvačky vám nabízejí, že kdybyste je oblékl zdarma, dělaly by vám reklamu?
Ano. Ale mně takové nabídky chodí skoro denně! Všichni chtějí moje šaty zadarmo. A já říkám ne. Ano, můžeme se domluvit, že mi budete dělat reklamu a já vám dám slevu. Ale zdarma to nedám. Jenom proto, že jsi zpěvačka, která si myslí, že je velká celebrita? Pro mě je to prostě byznys. Nejsem matka Tereza.
LN Nosí vaše maminka vaše šaty?
Všechno, co má, je ode mě. Právě ona je moje největší inspirace, moje múza. Je malinká a má velký prsa, musí si nechat šít ovlečení na míru.
LN Vzpomenete si ještě, jaké to bylo, když jste poprvé, ještě za totality, přijel do Československa?
Máma řekla, že budu studovat v Evropě. Ale pro nás Evropa bylo Rusko, tenkrát největší pomocník Kuby. Já taky měl původně jet do Moskvy, jenomže tam pro mě na akademii neměli místo. Já si představoval Evropu jako New York, že uvidím mrakodrapy. A vystoupil jsem z letadla, byl podzim, listí opadané, všechno šedé, šediví lidé. Katástrofa! Na Kubě jsem nechal moře, modré nebe, veselé lidi... Hned jsem volal mámě, brečel, že chci zpátky. Že je tu všechno mrtvé a za chvíli že tu umřu i já. Ale máma řekla: „Ne.“ Tak jsem tu už přes dvacet let.
LN Devět let žijete v Nižboru, vlastně na venkově. To není zrovna prostředí haute coutoure. Jak vás přijímají místní lidé?
Pro mě místní lidé pracují, například moje hospodyňská tady bydlí, můj správce je taky odtud a v létě mívám místní brigádníky, protože mám asi desetihektarový pozemek. Já bych řek’, že mě mají rádi. Ale ono je to velké divadlo. Vy se musíte umět presentovat a mít úroveň. Ale to neznamená, že nosím nos nahoře. Mně zavolají zdola z hospody: „Osmánku, nešel bys na pívo?“ A jsou strašně rádi, že sejdu dolů a posedím s nimi. A proč ne? Já jsem tady začínal od absolutní nuly. Musím vám vyprávět svoji historii, i když lidi o minulosti, zvlášť když je ošklivá, nechtějí slyšet. Všichni mají radši tu nádhernou fantazii – že jsem bohatý, stýkám se se slavnými lidmi a přepychově si žiju. Jenomže po revoluci jsem tu byl rok bez práce, bez peněz. A když jsem někde poníženě klepal na dveře a prosil o práci, ti samí lidé, kteří se dnes přede mnou klaní, se ptali: „Odkud jste?“ – Jsem Kubánec. – „Dáme vám vědět.“ A dodnes se neozvali. Cítil jsem se hůř než cikán. Já byl schopen zametat Václavák, žil jsem jen z máminy podpory, ona v té době pracovala v diplomacii a mohla mi posílat přes ambasádu nějaké peníze. Měl jsem takové deprese... Ještě štěstí, že jsem nevěděl, co je to Nuselský most. Protože jinak bych z něj skočil. Já se nemohl vrátit na Kubu, neměl jsem na letenku, žil jsem na ubytovně mezi lidmi, kteří mi ukradli i to málo, co jsem měl. K večeři jsem si dával jeden rolík, na víc jsem neměl. Nakonec jsem pracoval v továrně na tři směny.
LN V Rudém říjnu Otrokovice?
Ano, dělal jsem tam na jeřábu a bral tři tisíce korun měsíčně.
LN Jak se k vám Češi tenkrát chovali?
Ošklívě. Opravdu silně jsem pocítil rasismus. Teď už uvidíte českou cholku, která má za manžela černocha. Ale tehdy tu černoši, Arabové, Kubánci nebyli normálně přijímáni. Nechci tvrdit, že všichni Češi byli rasisti, ale majorita rasistická byla. Zažil jsem leccos. U nás je zvykem, že když nastoupí starší nebo těhotná žena do autobusu, automaticky jí nabídnete místo. A když vystupuje, pomůžete jí, my jsme zvyklí na fyzický kontakt. A mně se stalo, že jedna starší paní s chůl chtěla vystoupit z tramvaje. A přes tu moji ruku mě tak praštila cholí, že mi ji málem zlomila. Křičela, ať na ni nešahám. Já byl v šoku. Až kamarádi, co tu bydleli dýl, mi řekli: „Týjo, opovaž se tady na někoho šahat, to oni nemají rádi.“ Tak jsem si potom už držel distanc. Já byl tady, Češi tamhle. Musel jsem si rychle zvyknout. Nejvíc mi pomohlo, když jsem potom bydlel u jedné české rodiny. Ta mě zachránila. Představili mě v Czechoslovak Models paní Karasové, bral jsem tam nejdřív telefony a učil cholky chodit na vysokých podpatcích. Simonu Krainovou například. Pak jsem pracoval ve velkoskladu v ÚBOKu, tam jsem poznal jednoho italského návrháře, s ním jsem udělal první kolekci, která se prodávala v Družbě na Václaváku. Šlo to krůček za krůčkem. Já jsem katolík, věřící člověk. A věřím, že když se člověku zavřou v životě jedny dveře, Panbůh mu otevře jiné.
LN Jaká první česká slova jste se naučil?
Mám hlad. Nemám peníze. A Kde je pošta? Protože jsem každý týden posílal domů dopis.
LN Co je tady lepší než na Kubě, a co naopak je lepší tam?
Lepší tady je, že mám možnost realizovat své nápady. Co si přeju, to získám, pokud na tom pracuju. To na Kubě nejde. Tam můžete mít fantazii, jak velkou chcete, ale zůstane jen u ní. Na Kubě bych nemohl podnikat, bohužel je tam systém, který to nedovolí. A opačně? Na Kubě jsou o hodně lepší party. Neberte to jako urážku, ale mně přijde, že Slávi... jak se to řekne... Slovani jsou studený lidi. My jsme horkokrevní. Ale zase jsem se tady naučil pracovat, protože Kubánci žijí ze dne na den, nic neplánují, jak bych to řekl...
LN ...myslíte maňana?
Přesně. Tady jsem se naučil nenechat na zítra, co můžu udělat dneska. Ale český charakter jsem nepochopil ani po tolika letech. Například proč je pokladní předem naštvaná, když uvidí můj vozík a v něm velký nákup. Proč nejde dělat jinou práci, když ji to nebaví, to mi jako Kubánci nejde do hlavy. Když jdu na poštu poslat pozvánky na módní přehlídku, katástrofa. Z toho už mám normální stres, husí kůži. Oni jsou naštvaní, že mám tolik zásilek. Tak Guy posílá část z Nižboru, část z Prahy, část z Berouna, aby poštovní úřednice nebyla naštvaná. Ale co má být co naštvaná, když jí nesu poštu? Rozumíte? To je její práce, i kdybych měl kamion dopisů. (rozčilením křičí)
LN Z jaké rodiny vlastně pocházíte?
Táta je voják, měl vysoké postavení v armádě. A máma pochází z bohaté rodiny z Batistových časů. Víte, ona byla vždycky taková... milosrdná. Třeba nemohla pochopit, že může mít všechno, a soused nemá nic. Tak doma řekla: „Viděla jsem nádherné šaty.“ Dali jí peníze na šaty a ona šla a dala je chudé rodině. Pak poznala tátu, táta patřil mezi ty fousaté chlapy, co dělali revoluci na Kubě. Máma jim pomáhala. A když se pak vzali, opustila svou rodinu. Já ale musím rodičům poděkovat za dobrou výchovu, zvlášť když vidím Kubánce, jací jsou bordeláři, jak nemají ambice. My jsme od táty měli vojenskou výchovu. A máma nás zase učila společenskému chování, že třeba nesmíme běhat bosí po ulici. V sedm hodin musela být celá rodina u stolu. Jinak katástrofa, když jsem v sedm neseděl na své židli, celá rodina zůstala bez večeře. To se dodržovalo až do naší dospělosti. Bylo to přísné, možná až moc. Nesměli jsme si ani hrát na ulici s jinými dětmi, museli jsme si hrát jen doma. Nedávno jsem se dozvěděl, že naši rodinu založil John Laffit, pirát, Francouz, pověstný tím, že kradl bohatým a rozdával to chudým.
LN Takový latinskoamerický Jánošík?
Jo. Na Kubě se pak zamiloval do černošky, oženil se s ní a stal se guvernérem v Santiago de Cuba. Je jen jediná rodina Laffita na Kubě. To všechno vím od jednoho amerického historika, který mě kontaktoval.
LN Váš copánek je vzpomínka na piráta Johna? Copánek jsem začal nosit, když jsem viděl film Poslední čínský císař. Mě fascinovalo, že ten cop byl symbolem moci. Je normální mít doma tygra?
No... není to normální. Ale u mě je málo věcí normálních. Dostal jsem ho od kamaráda k narozeninám. Týjo, když jsem poprvé to malé koťátko viděl. To bylo tak vzrušující, jakože wow, tygr! Já byl šťastný, jen mě v ten moment nenapadlo, co všechno to znamená, i finančně. Samozřejmě že tu s námi začal žít a okamžitě se naučil otevírat každé dveře, chodil tady jako pán domu, spal se mnou v posteli. Když byl malý, nevadilo mi to. Ale když už mu potom byl rok a začal být větší než moje postel, občas jsem se bál, že se ráno probudím a budu mít jen půl krku. On myslel, že jsem jeho maminka, plakal po mně, když mě neviděl. Dodnes to dělá, když odcházím. Ale nezapomínám, že je to šelma. Chodím k němu, líbáme se na pusu, ale poznám, kdy je nervózní, kdy ho musím respektovat. Já zvířata miluju. Dokonce bych řekl, že si s nimi rozumím víc než s lidmi.
LN Vím, že o politice zásadně nemluvíte. Odpovíte mi alespoň, jaký máte vztah k Fidelu Castrovi?
Neznáme se osobně, takže osobní vztah nemáme. Ale já nemůžu říct, že všechno, co Fidel dělal, bylo špatné. Já sice nežil v době, kdy na Kubě existoval kapitalismus, ale moje matka v Batistových časech žila. Takže vím z jejího vyprávění, jaké to bylo. Na Kubě tehdy bylo hodně analfabetů. Desetina lidí byla strašně bohatá a zbytek byli chudáci, kteří umírali bídou. Pro ně to tehdy rozhodně nebylo lepší než po revoluci. Po revoluci byla taky zavedena povinná školní docházka, i starší lidé se učili psát a číst. Například můj děda a babička se naučili číst a psát, až když už měli šedesát let! Ale bohužel, ode mě se víc nedovíte. Já nemluvím o politice, protože jí nerozumím. Nikdy mě nezajímala. Politika je špína.
LN Viděla jsem fotografii, jak na téhle pohovce u vás sedí Havlovi. Václav Havel často kritizuje Castrův režim. Bavili jste se o tom někdy spolu?
Ne. Havel je tak inteligentní člověk a tak každého respektuje, že i když se známe tolik let, v životě mezi námi nepadlo slovo o politice. V životě! Opravdu jsme seděli tady na té pohovce, ale mluvili jsme o módě, o umění. Já velice respektuju své rodiče, už jsou oba v penzi. Ale ani oni by si nedovolili pustit se se mnou do debaty o politice. Protože máme úplně jinou životní zkušenost.
LN Máte už české občanství?
Ne. Mám tu trvalý pobyt. Mimochodem, Václav Havel si taky myslel, že už jsem český občan. A já mu říkal, že když jdu žádat o občanství, tvrdí mi, že bych musel nejdřív mít českou manželku a dítě. A já nebudu mít nikdy manželku ani dítě. Havel se divil, že to není možné. A brzy potom jsem dostal telegram, abych se dostavil pro vyřízení českého občanství. A ta samá paní, která tolik let říkala, že to nejde, pro mě najednou měla ty papíry připravené. Já říkám: Paní, víte co? Mně stačí trvalý pobyt. Hnusí se mi, že zrovna vy, která jste mi tolik let říkala, že to nejde, a ještě jak!, mi to teď nabízíte. Jen proto, že jste dostala dopis shora. Mám dodnes jen trvalý pobyt.
LN Je něco, s čím se tady pořád nemůžete smířit?
Závist. Já vím, že je všude, ale tady je to strašně silné. A pomluvy – podívejte se na bulvár, jak si vymýšlejí. Katástrofa. Já jsem chystal přehlídku a oni napsali, že přijede Julia Roberts. A ministr vnitra mi volal, nejdřív jeho sekretářka, pak on osobně, že by se s ní chtěl setkat. Já povídám: Tak až ji uvidíte, pozdravujte ji, já ji v životě neviděl. Taky napsali, že moje babička, ta, která neuměla číst ani psát, byla Fidelovou milenkou. Přitom ona Fidela neviděla ani v televizi, protože ji neměla.
LN Když jste zmínil svou přehlídku, o té poslední tady v Nižboru jsem se dočetla jen to, že jedna modelka měla na hlavě parohy...
To nikdo nepochopil. Žiju na Křivoklátsku. A když jdu kousek nad zahradu, často vidím krásného jelena. Ta přehlídka byla celá natur, chodilo se po trávě, v pozadí stromy. A myšlenka byla, že nakonec místo nevěsty vyjde bílý jelen. Všichni čuměli. A pak se mě ptali, jestli to mělo znamenat, že parohy už nebudou mít chlapi, ale i šenský...
LN Taky psali, to jste mi připomněl tím ministrem vnitra, že vaši přehlídku navštívil osobně expremiér Gross...
No právě. Ti bulváři jsou tak pitomí. Tady byla taky třeba paní Vesecká, Daniel Dvořák zNárodního divadla, oni si nevšimli, že tu byli ti nejbohatší milionáři, co tady žijí. Jenomže novináři se vždycky jenom zeptají, která hvězda bude na molu. Ale na molu jsem přece hvězda já!
