Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kolem světa s chromým kamarádem. Pes musí člověku věřit, říká cestovatel

Magazín

  6:57
Celé dobrodružství začalo, když se Jan Drobný ujal chromého pitbula Tekyho. Pak se rozhodl, že se odstěhuje na druhý konec světa. Samozřejmě, že se svým psím kamarádem. „Poměrně často se na mě obrací různí lidé s radami ohledně cestování se psem. Vždy jim říkám, že musím psa vidět, ale i je a jejich vztah. Je možné, že jim to ani nedoporučím. Jinak těch povolení a jiných zařizování je poměrně dost, záleží i na destinaci a také se to časem mění. Neexistuje obecná rada a instrukce,“ říká Jan Drobný.

Na počátku projektu stojí kniha Vždy je cesta aneb Ztracený bílý muž a chromý pes napříč kontinenty. foto: Jan Drobný

Lidovky.cz: Honzo, v jakém roce odstartovala cesta napříč kontinenty po boku vašeho parťáka, pitbulla Tekyho?
Byl to rok 2013.

Lidovky.cz: První destinací, kam jste se společně vydali, bylo Peru. Jednalo se o vaši vůbec první cestu mimo Evropu. Proč padla volba právě na Jižní Ameriku a co bylo prvotním impulzem výpravy?
Impulzem výpravy byl životní restart, jakési znovuzrození. Řekněme, že to byla alternativu ke kulce do hlavy, což by ale odporovalo mému přesvědčení. Zhroutil se mi život, ve všech ohledech a hledal jsem cestu. Vždy je cesta! A Peru jsem vybral dle hesla „co tě nezabije, to tě posílí“. Věděl jsem, že to bude obtížná lokace (zejména se psem a bez prostředků), tedy i křest ohněm a o to mi šlo. Navíc se mi líbí i svou historií, i z hlediska přírodního. Najdete tam oceán, poušť, deštné pralesy, džungle, ledovce. Vždy jsem toužil cestovat a poznávat jiné civilizace, posouvat se tím ve svém rozvoji, rozšiřovat vědomí a tak jsem si udělal z nevýhody výhodu. Včetně toho, že jsem odcestoval skoro bez peněz, protože tak o sobě a o dané zemi poznáte nejvíc.

Lidovky.cz: Teky se k vám dostal jako zatoulané jednoroční štěňátko se zraněným kolenem a jak sám říkáte, měl zůstat pouze na víkend, ale nakonec zůstal 10 let. Cesta do Peru je náročná, jak zvládal cestování letadlem Teky?
No nenazval bych ho štěňátko. Vzhledem i váhou už šlo o velkého pitbulla. A k tomu koleni se postupně přidaly přední ramena, druhá kyčel a logicky i páteř. Cestu letadlem zvládal perfektně, jaký páníček takový pes. A já zbožňuji cestování, akci, dobrodružství, zážitky. To samé Tekýsek (i moji předešlí psi). Navíc mi důvěřoval a také jde o to, jakou energii směrem ke zvířeti vysíláte. Lidi si neuvědomují, že jsou to právě oni, kdo zvíře stresují či na něj přenášejí různé jiné své emoce.

Lidovky.cz: Mám doma dva psy, pokud bych se s nimi chtěla vypravit do takové dálky, jsou potřeba nějaká zvláštní povolení či pojištění? Na kolik vyjde letenka pro psa?
Poměrně často se na mě obrací různí lidé s radami ohledně cestování se psem. Vždy jim říkám, že musím psa vidět, ale i je a jejich vztah. Je možné, že jim to ani nedoporučím. Jinak těch povolení a jiných zařizování je poměrně dost, záleží i na destinaci a také se to časem mění. Neexistuje obecná rada a instrukce. Navíc nejsložitější je proces kvůli návratu psa zpět do EU. Cena letenky je stejná, ale platíte příplatek za psa (dle váhy a aerolinií, někdy 100, jindy 300 Euro na jeden let). Nicméně cestu mi prodražilo, že jsem mu koupil přímou letenku (aby někde v Dubaji nebyl x hodin na výhni, i aby ho nepřekládali a neměl delší čas bez čůrání atd.), a že jsme letěli přímo z mezinárodního letiště (ušetřil jsem ho tím jednoho letu, delšího času, i překládání), takže přibyly i náklady na cestu tam atd. Se všemi náklady kolem jsme do Thajska letěli cca za 40 000 korun, což byl paradox, protože bohatí kámoši se chlubí, že létají za 13 000 korun.

Lidovky.cz: V Peru jste zůstali více než osm měsíců. Jaký moment pro vás byl nejvíce emotivní, ať už v dobrém či ve zlém?
Snad každý den, z mnoha důvodů. A těch momentů, úžasných, i kde šlo o život, bylo fakt bezpočet. Však i proto se chystám vydat knihu, k čemuž mě vlastně dotlačili lidé – osobně či na sociálních sítích, kde jsem sdílel naše fotky, videa a zážitky.

Pitbul Teky je nejlepší přítel
Během naší Cesty, která trvala déle, než jsem čekal a neplánovaně na třech...

Lidovky.cz: Přiznám se, že jsem nemohla spustit oči z fotografie Tekyho, který se válí v trávě na vrcholu Machu Picchu. Byl problém ze strany samotných Peruánců, aby na incké kultovní město vstoupil?
No ono to není přímo na Machu Picchu, je to na protějším kopci (s MC v pozadí), na obdobné, ale menší památce, kde nikdo není. A pes tam samozřejmě nesmí, nevezmou vám ho ani do dopravního prostředku (o to zajímavější bylo se přepravovat po rozsáhlém Peru, když jsem neměl na nájem auta), ale my jsme se na většinu míst dostávali zcela jinak než turisté – většinou z přírody, z pustiny (třeba na legendární Sachsaywaman) – takže ani nebyl nikdo, kdo by nás nevpustil. Samozřejmě chovám úctu k těmto památkám. Nejednám jako turista řídící se chováním „po mě potopa“, takže jsem vždy velmi dbal na to, aby Tekýskův pobyt tato místa nikterak nepoškodil, nenarušil.

Lidovky.cz: Když odhlédneme od kulturního bohatství - Peru je mimo jiné druhým největším distributorem kokainu na světě a patří také k jednomu z největších pěstitelů koky. Stále více zde právě u celní správy stoupá poptávka po psech, kteří se specializují na hledání drog. Pokud odhlédneme od této „profesionální“ potřeby vlastnit psa, jaký vztah mají samotní Peruánci ke psům?
Poměrně dost hrozný. K těm na ulici se nechovají pěkně a na oplátku jsou ti psi víceméně (logicky) agresivní. Ti, co jsou doma, buď za celý život nepoznají nic jiného než střechu, kde hlídají, aby se k nim nikdo nedostal ze sousední střechy, nebo je naopak chovají ve zlaté kleci, ve které pejsek má sice pravidelně kosmetický salon, ale ani se chudák neproběhne, nemá výchovu, pravidla. Tihle pejsci z bohatších rodin mají i botičky a viděl jsem dokonce huskyho (stavěn na velké mrazy), který měl v zimním období v Limě (+20 stupňů) svetr.

Lidovky.cz: Po výpravě v Peru jste se vrátil na chvíli do České republiky, poté jste se s Tekym vydali do Thajska, kde jste strávili deset měsíců. Jak na toto druhé cestovní období vzpomínáte?
Jedno z nejhezčích období v mém životě a zejména první dny se řadí vedle šťastných dnů v dětství strávených na milovaném Kokořínsku. Thajsko bylo vždy mým snem a to z mnoha důvodů. Už dlouho jsem pomalu nevěřil, že se tam dostanu. I před samotným odletem to několikrát málem padlo. I pro Tekýska to byl ráj. Doslova tam omládl a uzdravil se. Před odletem jsem o něj měl fakt starost, bleskla mi hlavou i myšlenka na injekci. Ale samotná cesta a zejména pak pobyt na milovaném ostrově udělal zázraky – teplé klima mu dělalo dobře na klouby, na pláži, kde jsem denně pracoval byl středem zájmu, hrály si s ním děti, mazlili dospělí... a páníček byl šťastný, takže i Tekýsek. Stačí se kouknout na naše fotky. Když jsme pak šli v Česku na veterinu kvůli očkování, koukali na něj jak na zjevení – že bude mít v Thajsku závěr života, brali jako hotovou věc a on nejenže se vrátil, ale v plné síle a kondici. Vše je především v hlavě!

Lidovky.cz: Pokud byste měl porovnat vztah Thajců a Peruánců ke psům, jsou tam hmatatelné rozdíly?
Rozhodně, i když v mnohém ani ne. A také nelze paušalizovat, je obrovský rozdíl mezi venkovanem a lidmi ve velkých městech. A samozřejmě i z hlediska sociálního – zda jde o nemajetného člověka, pro kterého je zvíře obživou či o majetnějšího, který ho má jako součást nadstandardu. Nicméně řečeno obecně, Thajci se k nim rozhodně chovají více přátelsky a ti psi jsou k nim tím pádem také více přátelští.

Lidovky.cz: Nejbizarnější zážitek, který se vám v Thajsku stal?
Paradoxně jen s „našinci“, například s Čechem, kterému jsem navíc pomohl či se Slováky. Víte, běloši z celého světa, kteří tam žijí, a se kterými jsem setkal, byli fakt v pohodě. Vědí, proč tam jsou, přijmou místní kulturu, energii a tvoří společně moc fajn komunitu. Nejhorší jsou ti, kteří tam přijedou za někým víceméně na návštěvu. Nepracují tam, nevytvářejí si vztahy, často nadávají, kritizují, vysmívají se. Bez jakékoli úcty, respektu a pokory. Přivezou s sebou i některé „naše manýry“, energii atd. Jsou jak slon v porcelánu a pletou se do něčeho, co jim nepřísluší, i jak jim nepřísluší. Takoví kazisvěti života v ráji. Na druhou stranu to pro mě byla obrovsky cenná zkušenost a tak jsem jim naopak velmi vděčný.

Lidovky.cz: Po návratu do České republiky diagnostikovali Tekymu rakovinu, následně po osmi měsících zemřel. Mnoho lidí se shoduje, že psí oči jsou pohledem do naší duše. Co naučily Tekyho oči a on samotný vás jako člověka?
Bylo to až mnoho měsíců po návratu a jsem přesvědčený, že v tom ten návrat hrál roli, i že to bylo dáno tím, že ze mě snímal různé negace. Nejen psí oči jsou pohledem do duše a Tekýsek mě naučil opravdu mnoho. Byl a stále je mým největším učitelem. Jsem mu a nikdy nepřestanu být za všechno neskonale vděčný. Nezachránil jsem já jeho, ale on mě. Věděl kdy i jak odejít. Je to až neskutečné, jak vše proběhlo. Tady na to není prostor, ale vše, nač se mě ptáte, nejlépe vystihuje „nekrolog“, který jsem napsal po jeho odchodu. Nejde o žádná fňukání, právě naopak! I ten najdete na našem webu www.vzdyjecesta.cz (pod záložkou Teky). Velmi často mi píší (zdaleka ne pouze) pejskaři, že tato slova (stejně jako náš příběh) jim dávají sílu, na to co právě prožívají, třeba i odchod někoho blízkého.

Lidovky.cz: O vaší dobrodružné společné pouti plánujete vydat knihu, kterou je mimo jiné možné podpořit v crowdfundingové kampani na Hithitu. Co vše v ní najdeme?
Náš příběh je příběhem o překonávání překážek. Ale má i bavit. Snažím se, aby si doslova každý našel to své. V příběhu je i lovestory, kuriozity, cestopisné postřehy, drama, ale i sranda. Koho to zajímá a rád by, aby kniha vznikla (z prodeje podporuji i různé charitativní činnosti), tak prosím co nejdříve, kampaň končí 13. července.

Lidovky.cz: Plánujete další výpravu?
Jistě, mizím za polární kruh mezi psí spřežení, soby a velryby. A plánů, i snů mám samozřejmě bezpočet. Když budu citovat úžasného pána Burta Munroe (ve filmu ztvárněným fenomenálním Anthony Hopkinsem) „když nemáš sny, to jsi něco jako zelenina“.

Lidovky.cz: Nebude vám na ní smutno bez čtyřnohého parťáka?
Je mi smutno a bude mi smutno, současně ale není a nesmí – i proto, že jsem mu to slíbil! Nemám rád trápení a smutnění, už i proto, že jsem ho zažil dost a že nikomu ani ničemu nic dobrého nepřináší (tedy kromě momentu, kdy jsou na místě a kdy z nich čerpáme). Spíše se řídím tím, že vždy je cesta a že vše má svůj důvod. Záleží jen na nás, co si z čeho bereme a zda nás události oslabují nebo obohacují. A také se snažím vždy dělat z nevýhody výhodu – takže i proto nyní cesta za polární kruh, protože tam by to s Tekýskem šlo hodně těžko (pro něj). Také vím, že si psího parťáka zase pořídím, až mi nějaký, který to bude potřebovat, přijde (zase) do cesty, ale zatím si „užívám“, že prvně od roku 1989 žiji ne-psí život, což je změna a tu já rád.

Autor: