Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Komu patří geny z moře? DNA z vodní říše se stává předmětem mezinárodních patentů

Věda

  6:29
Moře a oceány kypí bohatstvím forem života, jež v sobě skrývá geny, které lze využít k vývoji léků, kosmetiky, biopaliv či nových materiálů. Velké firmy z ekonomicky silných zemí si z nich už díky patentům ukrajují vydatné porce.

Manta foto: Hedvánástezka.cz

Vorvaň, rejnok manta, drobný mořský korýš nebo mikroskopická bakterie žijící u vroucích podmořských pramenů. To jsou jen čtyři z bezmála 900 mořských organismů, jejichž dědičná informace se už stala předmětem mezinárodních patentů. Celkem je na světě patentováno kolem 13 000 úseků DNA z tvorů žijících v mořích. Jak nedávno zjistil mezinárodní tým pod vedením Roberta Blasiaka z univerzity ve Stockholmu, 47 procent těchto patentů drží německá společnost BASF.

Do Tichého oceánu vyplul systém na sběr plastového odpadu

První patent na DNA mořského tvora byl udělen už v roce 1988, ale drtivá většina se dočkala registrace až v posledních patnácti letech. Odhaduje se, že v roce 2025 budou mít patenty na geny mořských organismů hodnotu kolem 6,4 miliardy dolarů, protože najdou uplatnění ve farmacii, při výrobě biopaliv nebo v chemickém průmyslu. BASF rozhodně není jediná firma, která vidí v těchto patentech skvělou investici do budoucna. Patří do třicítky velkých společností, jimž dnes říká pane 84 procent všech patentovaných genů mořských organismů. Univerzity si zatím zaregistrovaly 12 procent patentů na DNA z moře, zbývající čtyři procenta patří jednotlivcům, nemocnicím nebo neziskovým výzkumným organizacím.

Ačkoli mezinárodní právo garantuje volný přístup k mořským zdrojům všem zemím světa, patenty na geny mořských organismů jsou dnes doménou elitního klubu tvořeného desítkou států v čele s Německem, Spojenými státy a Japonskem. Těm patří 98 procent patentů. Na druhé straně 165 zemí světa nezískalo na geny mořských organismů ani jeden patent.

„Z tohoto bohatství těží jen hrstka zemí – a to není dobře. Měli by k němu mít přístup všichni,“ říká Blasiak v rozhovoru pro časopis The Smithsonian.

Mořská genetická bonanza

Spory o patenty na geny nejsou ničím novým. Například v roce 2013 Nejvyšší soud ve Spojených státech zakázal patentování úseků lidské dědičné informace, a vymanil tak testy na geny zvyšující riziko rakoviny prsu a vaječníku z monopolu několika málo společností. Zabránit monopolizaci genů organismů žijících v mezinárodních vodách je ale komplikovaná záležitost.

Mezinárodní vody zabírají dvě třetiny celkové plochy moří a oceánů, a když z nich jakákoli rybářská loď vytáhne třeba tresku, patří ryba posádce – i se svou kompletní dědičnou informací. Kdokoli si pak z tresky může patentovat například gen pro protein, který se v budoucnu uplatní třeba jako účinný lék proti Alzheimerově chorobě.

Mezinárodní vody a vše, co se v nich nachází, patří všem a zároveň nikomu. Ti zdatnější si z nich berou víc než ti méně zdatní a následně prodávají lukrativní porce ukrojené z tohoto „společného vlastnictví“ těm, kdo neměli tak ostré lokty. Například zvláštní biopolymer produkovaný jedním kmenem hlubokomořské bakterie Alteromonas macleodii se dnes používá v kosmetických přípravcích zahlazujících příznaky stárnutí pokožky a výrobci mají účinnou látku samozřejmě pokrytou patentem.

Na pokraji plastové kalamity. Čína řeší, kam s obtížným odpadem

„Na tom není nic protiprávního,“ připouští Robert Blasiak v rozhovoru pro časopis Science. „Věda tu prostě předbíhá politiku.“ Náprava tohoto stavu nebude jednoduchá. V roce 2010 byl přijat takzvaný Nagojský protokol na ochranu před biopirátstvím. Spolu se zeměmi Evropské unie ho podepsalo dalších 106 států světa. Tato mezinárodní úmluva chrání jednotlivé státy před vykrádáním jejich přírodního bohatství včetně DNA nejrůznějších organismů. Pokud by chtěla nějaká firma využívat geny izolované třeba z mexického kaktusu, musela by se na podmínkách dohodnout s příslušnými mexickými úřady. Při ochraně bohatství, jež se nachází v mezinárodních vodách, se však Nagojský protokol neuplatní, protože tato část světových moří a oceánů nepatří nikomu a využívat ji mohou všichni.

Kdo ochrání mořský život?

Na půdě OSN v New Yorku právě probíhají intenzivní rozhovory o ochraně druhového bohatství v mezinárodních vodách. Vedle regulace nadměrného rybolovu přichází na program také využití genetického potenciálu moří a oceánů.

Řada rozvojových zemí v čele s Jižní Afrikou prosazuje, aby se na dědičnou informaci mořských organismů žijících v mezinárodních vodách nahlíželo jako na „společné dědictví“, tedy podobně jako na suroviny těžené z mořského dna na základě Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982.

To by znamenalo, že pokud někdo profituje z genů mořských organismů, musí z tohoto zisku odvádět určitou částku do fondu, z něhož by pak byly ostatním zemím vypláceny kompenzace. Za ně by si tyto země vychovávaly odborníky a zaváděly opatření na ochranu moří a oceánů. Proti jihoafrickému návrhu se ostře staví velmoci, jako je Rusko, Spojené státy nebo Japonsko, které chtějí i nadále těžit z bohatství mořského života bez omezení.

Země Evropské unie se snaží o „zlatou střední cestu“. Podle některých návrhů by měl zůstat výzkum genů mořských organismů otevřený komukoli – s podmínkou, že jeho výsledky budou dostupné všem. Soukromé firmy by mohly držet výsledky svého bádání po nějakou dobu v tajnosti, a dokonce je i patentovat. Musely by za to ale odvést část peněz do mezinárodního fondu na výzkum a ochranu moří a oceánů.

Vědci tyto snahy o ochranu bohatství moří a oceánů vítají. Zároveň se však obávají, že nová pravidla zatíží výzkum mořského života neúnosnou administrativou. Nejvíc se ale bojí situace, kdy k žádné dohodě nedojde, protože pak se drancování nepřeberného bohatství moří a oceánů nezastaví, ale naopak nabere na obrátkách.

Autor: