Genetici přečetli DNA Richarda III. Králův genom prozradil nevěru

Ráno 22. srpna 1485 stála na polích poblíž Bosworthu armáda anglického krále Richarda III. proti vojsku Jindřicha Tudora. Oba opírali své nároky na anglickou korunu o následnictví po králi Eduardovi III.

Richard byl Eduardovým prapravnukem po meči. Také Jindřich se hlásil k Eduardovi III. jako k prapradědovi, ale byl s ním spřízněn „jen“ přes svou matku Markétu Beaufortovou. To nebyl hlavní zádrhel v Jindřichových nárocích na trůn. Beaufortská větev vedoucí k Jindřichově matce sice odvozovala svůj původ od Edvardova syna Jana z Gentu, ale ten zplodil Jindřichovy předky během čtvrtstoletí trvajícího románku s milenkou Kateřinou Swynfordovou.

Tenhle kaz se nedal zamaskovat ani faktem, že se Jan s Kateřinou nakonec oženil a děti legitimizoval. Pozdější královský výnos vyloučil tyto děti i jejich potomky z jakýchkoli nároků na anglický trůn. To platilo i pro Jindřicha Tudora, i když ten to okázale ignoroval. Richard III. u Bosworthu padl a jeho sok nastoupil na trůn jako Jindřich VII. Nárok na anglickou korunu už neopíral o pochybné dědictví, nýbrž o „právo dobytím“. Richarda nechal bez velkých cavyků pohřbít v nedalekém Leicesteru ve františkánském kostele. Tudorové se pak starali, aby se na Richarda vzpomínalo jako na zrůdu, která si neslavný konec zasloužila.

Shakespearovo drama, v němž Richard III. slibuje království za koně, aby mohl prchnout z prohrané bitvy, považují mnozí historici za součást této propagandy. Dobové prameny dokazují, že Richard III. vynikal chrabrostí v boji a za svou krátkou vládu vykonal pro Anglii mnoho dobrého. Poddaní jeho smrti želeli.

Králova kostra

V roce 2012 objevili britští archeologové v Leicesteru na místě dávno zaniklého františkánského kláštera hrob muže se silně deformovanou páteří. Stáří kostry, stopy po mnohočetných zraněních z bitvy a v neposlední řadě i deformace těla nasvědčovaly, že vědci nalezli ostatky hrbáče Richarda III. Definitivní potvrzení přinesly genetické testy. Tým vedený Turi Kingovou z Leicesterské univerzity přečetl kompletní dědičnou informaci izolovanou z kostry.

„Na základě těchto analýz může s jistotou 99,9994 procenta říct, že kosti patřily Richardovi III.,“ shrnuje Turi Kingová výsledky studie publikované ve vědeckém časopise Nature Communications. „Vyřešili jsme jednu historickou hádanku. Zároveň jsme ale narazili na úplně novou záhadu,“ dodává historik Kevin Schürer z Leicesterské univerzity.

Genetici srovnávali Richardovu mitochondriální dědičnou informaci s DNAz mitochondrií Michaela Ibsena a Wendy Duldigové. Oba mohou dohledat své předky až k Richardově nejstarší sestře Anně z Yorku. Mitochondriální DNA předává potomkům pouze matka. Richard a Anna ji zdědili od své matky Cecílie Nevilleové. Jde o mimořádně vzácnou variantu a tu nesou i dnešní potomci Anny z Yorku – Ibsen a Duldigová. Už to samo o sobě stačí, aby o pravosti Richardových ostatků vědci nepochybovali. Turi Kingová se ale rozhodla prověřit pomocí analýz chromozomu Y Richardův původ po meči.

Chromozom Y se dědí z otce na syna. Richard by tedy měl mít stejný Y chromozom jako současní muži z rodu Somersetů, kteří odvozují svůj původ po meči až k Richardovu prapradědovi Eduardovi III. Jenže to se nepotvrdilo. Richardovy ostatky nesou vzácnou variantu chromozomu Y. Somersetové mají ve své dědičné informaci jinou, tuctovou variantu.

Záhadná „kukačka“

Záhadu Richardova chromozomu Y nejsnáze vysvětlí ženská nevěra a zplození nemanželského syna – „kukačky“. K téhle události mohlo samozřejmě dojít na Richardově straně rodokmenu. Kdyby byla například Richardova matka Cecílie Nevilleová nevěrná svému manželovi Richardu Plantagenetovi, zdědil by Richard III. její mitochondriální DNA, ale místo královského chromozomu Y pocházejícího od Eduarda III. by získal chromozom matčina milence.

Z čistě statistického hlediska je mnohem pravděpodobnější, že nevěra poznamenala rodokmen na straně vedoucí od Eduarda III. k dnešním Somersetům. Nabízí se tu více generací a také více příležitostí. Turi Kingová už dříve prokázala, že v Anglii se pravděpodobnost výskytu „kukačky“ v každé generaci pohybuje mezi jedním a dvěma procenty.

Je možné, že se „kukačka“ vyskytla až v pozdějších generacích a pro nároky na trůn nemá význam. Historici ale podezírají muže, jehož nemanželský původ by s nároky na anglickou korunu notně zamíchal. Tímto podezřelým není nikdo jiný než Jan z Gentu, o něhož opíral svá dědická práva vítěz od Bosworthu Jindřich Tudor.

Jana počala královna Filipa Hainaultová během pobytu ve Vlámsku a zlé jazyky tvrdily, že k tomu došlo v době, kdy se Eduard III. nacházel na hony daleko. Nepřátelé dávali o Janovi z Gentu k dobru tvrzení, že jeho skutečným otcem je jakýsi vlámský řezník. Jan propadal při jakékoli narážce na svůj pochybný původ záchvatům zuřivosti. Šíření klevet tím nezabránil. Spíš naopak.

Pokud by byl Jan z Gentu nemanželským synem Filipy Hainaultové, ocitly by se na vodě nejen nároky na trůn Jindřicha Tudora, ale i jeho předchůdců. Vprvní řadě Jindřicha IV., který byl synem Jana z Gentu. Pochybné by bylo i dědictví trůnu Janova vnuka Jindřicha V. a pravnuka Jindřicha VI. Kvůli spletitým příbuzenským svazkům by mohl padnout stín pochyb i na nároky pozdějších Stuartů a Windsorů.

Historička Anna Whitelocková z University of London ale poukazuje na to, že se nároky na anglický trůn neřídily výhradně pokrevním příbuzenstvím. Například legitimita nároků současné královny Alžběty II. vyplývá ze zákona o nástupnictví z roku 1701, a tak se ani ona, ani její následníci nemusejí o trůn bát.