Otcové mají devět měsíců na to, aby o tom všem přemýšleli, píše francouzský deník Le Figaro. Jakmile pominou první chvíle radosti nad narozením dítka, začíná mužský mozek pracovat. „Když jsme se dozvěděli, že se staneme rodiči, najednou se objevila nutnost přestěhovat se ze dvou pokojů v pátém patře bez výtahu. Objevili jsem byt našich snů, kam jsme se měli přestěhovat týden před očekávaným termínem porodu. Lidé, s nimiž jsme byt měnili, nám ráno telefonovali: ‚Dnes to nejde, právě se nám narodilo miminko!‘“ vypráví pětatřicetiletý Julien. Jeho synkovi jsou dnes tři roky.
Fabien se zase celou dobu těhotenství své partnerky obával, aby nepotratila. „Možnost potratu mě pronásledovala celé noci. Také jsem měl strach, aby dítě nemělo nějakou tělesnou vadu. Pak jsem se obával, že se něco stane při porodu, že bude potřeba volit mezi životem matky, nebo dítěte, nebo že bude nutný císařský řez,“ říká.
Cédric, otec malé holčičky, tajně doufal, že bude mít druhou dceru. Nakonec to byl chlapec. „Pro mě to byla velká neznámá. Často se říká, že syn má lepší vztah k matce a dcera zase k otci. Žena v sobě nosí dítě devět měsíců, ale otec si musí vybudovat vztah až po narození. Doufám, že k synkovi budu mít dobrý vztah stejně jako k dcerce,“ svěřuje se se svými pochybnostmi Cédric.
Když se muži stávají otci, může být všechno zpochybněno a vyvstávají existenční otázky. Pětatřicetiletý Bruno se ptá sám sebe, zda bude schopen potomkovi pomáhat v cestě životem. „Dokážu ho doprovázet tam, kde je třeba poradit, dodat sebedůvěry nebo chránit?“ ptá se.
Radím ženám, aby těhotenství neodkládaly, radí odbornice |
Každý otec měl svůj vlastní život před příchodem dítěte a bude ho mít i potom. Není proto nic zvláštního na tom, když se ptá, jak tomu bude, až se dítě narodí. Před narozením synka se Adrien tázal: „Nezničí jeho příchod všechno, co jsem vybudoval? Přijmout novou bytost do rodiny, do vztahů s partnerkou je velmi problematické. Otázka místa partnerského vztahu, který může být ohrožen, nakonec vyvstává velmi oprávněně,“ soudí Adrien.
Podle Adriena se rodičům nabízejí dvě možnosti: zůstat věrný dřívějšímu životu a odmítnout nový rytmus vnucený dítětem, nebo se přizpůsobit. „Snažili jsme se s ženou zachovat náš vztah neporušený, ale bylo jasné, že to nebude fungovat. Teprve když jsme se zcela podřídili rytmu nastolenému dítětem a upustili jsme od naší staré koncepce partnerského vztahu, bylo najednou všechno jednodušší,“ říká.
