"Práce s touto sádrou je pro lékaře specifická a někteří lékaři mohou mít k podobným novinkám odmítavý postoj. Pro pacienta představuje přínos," řekl Martin Holub ze společnosti, která lehkou sádru vyvinula. Původně byla vyvinuta pro americký fotbal, časem pronikla i do běžné medicíny.
Lehkou sádru tvoří tkanina a pryskyřice, která reaguje s vodou. Do půl hodiny se sádra vytvrdí. Klasická sádra tvrdne i dva dny. Oslovení lékaři ale upozorňují, že v řadě případů je vhodnější klasická sádra. Končetina po úrazu napuchne, v klasické sádře vyložené vatou je pro otok podle nich dostatečný prostor.
S lehkou sádrou i do vody?
Lehká sádra je voděodolná, klasická sádra se může rozmočit. Ale ani s lehkou sádrou není možné vždy plavat - záleží na tom, jaký druh lehké sádry lékař použije. Původní tvrdý typ lehké sádry bývá vystlaný vatou. Pokud se namočí, dlouho vysychá a pokožka se může zapařit.
"Pokud lidé zmiňují možnost koupání, mluví často o polotuhé sádře. Ta se nedává na syntetickou vatu, ale přímo na tenkou bavlněnou punčošku, která dobře vyschne," upřesnil Holub.
S polotuhou sádrou se tedy dá sprchovat a koupat ve vaně. Venkovní koupání Holub nedoporučuje, pod sádru by se mohly dostat nečistoty. V případě koupání v mořské vodě radí po koupání důkladné vymytí sádry.
Alergické reakce na materiál
V internetových diskusích uvádějí někteří pacienti alergické reakce na plastovou sádru. Podle Holuba záleží na materiálu, ze kterého je vyrobena.
Většina výrobců podle něj už používá pro lehké sádry tkaniny napuštěné pryskyřicí. Starší druhy sádry připomínaly spíše laminát, který mohl způsobovat alergické reakce.
Ošetřování zlomenin popisuje už Hippokrates (460 až 380 let před naším letopočtem). V papyru z doby 3000 let před naším letopočtem je zmínka o léčbě zlomenin nosních kůstek s použitím škrobeného plátna. První sádrový obvaz podobný těm dnešním popsal nizozemský polní lékař Antonius Mathijsen v roce 1851.
