Na sluncem ozářeném černém kontinentu chránil kožní pigment člověka před poškozením kůže ultrafialovým zářením a vznikem kožních nádorů.
Vědci se dlouho domnívali, že v mnohem stinnější Evropě pravěkým lidem pokožka díky změnám některých genů rychle vybledla. Antropoložka Heather Nortonová z University of Arizona v Tucsonu však došla k závěru, že se Evropou proháněli černoši možná ještě před pěti tisíciletími.
Světlou pleť Evropanů má z valné části na svědomí zvláštní varianta genu SLC24A5. Nortonová provedla analýzy „evropské“ varianty tohoto genu a porovnala ji s variantou, jakou nesou ve své dědičné informaci Afričané, Indiáni a obyvatelé Asie.
Americká badatelka přečetla gen SLC24A5 a písmena genetického kódu v jeho těsném sousedství celkem u jednačtyřiceti příslušníků různých etnik. Zjistila, že „bledý“ gen Evropanů se změnil oproti původním „tmavým“ variantám jen velmi málo. Varianta genu určující světlou pleť Evropanů je zřejmě stará jen 5300 až 6000 let. Od vzniku „bledého“ genu nás rozhodně nedělí více než 12 tisíc let. Výsledky svého výzkumu představila Heather Nortonová na nedávném kongresu Americké asociace antropologů konaném ve Filadelfii.
Bádání mladé antropoložky oživilo třicet let starou teorii genetika Luky Cavalli-Sforzy ze Stanfordské university, podle které mohl být důvodem pro „vyblednutí“ pokožky Evropanů rozvoj zemědělství. Tmavá pokožka sice člověka chrání před nebezpečným ultrafialovým zářením, ale zároveň snižuje tvorbu vitaminu D, který vzniká v kůži ozářené slunečními paprsky.
Pravěcí lovci se živili především masem a tukem zvířat a ty jsou na vitamin D bohaté. Výpadek v tvorbě vlastního vitaminu D, vyvolaný skoupějším přídělem slunečního záření v podmínkách evropského kontinentu, proto první Evropané snadno nahradili.
Zcela jiná situace zavládla před šesti tisíciletími. Naši předci začali pěstovat polní plodiny, a jejich jídelníček se od základu změnil. Najednou neměli dost vitaminu D, a jejich děti ohrožovala porucha růstu kostí, křivice. Do výhody se rázem dostali lidé, kterým zmutoval gen SLC24A5 tak, že už nezajišťoval vysokou tvorbu kožního pigmentu.
Paleoantropoložka Nina Jablonskiová z Philadelphia State University je přesvědčena, že se nositelé „světlejší“ varianty genu SLC24A5 dostávali do výhody i díky tomu, že chodili stále více oblečení a vystavovali slunci jen malou část těla, často jen ruce a obličej. Tak malá plocha tmavé pleti nestačila vyrábět dost vitaminu D.
Lidé se světlou pletí sice ztratili ochranu před ultrafialovým zářením, ale to jim příliš nevadilo. V Evropě slunce nepálí tak jako v Africe, a riziko vzniku zhoubných kožních nádorů je tu o poznání nižší. Dostatečná produkce vitaminu D pro ně byla mnohem důležitější.
