A teď co s tím? Jak mu říct, že je to sice fajn a normální, ale přeci jen by se mohl mezi lidmi omezovat. Naše paní na hlídání to řešila tak, že mu to zakazovala. Za to jsem jí vynadala, protože jsem nechtěla, aby měl snad Kryštof pocit, že to je něco špatného.
Je třeba říct, že jsem poměrně stydlivá a o těchto věcech se mi těžko mluví i píše. Takže jsem se dost složitě vypořádávala s neustálými Kryštůfkovými dotazy o tom, kdo všechno má a nemá pindík a vůbec s tímhle jeho exhibicionismem. Vrcholem bylo, když se Kryštof svlékal v restauraci na pěkné večeři s kamarády a všechny okolo bavil tím, že vykřikoval: „Mám pindík!“ a všem ho zároveň ukazoval. Pak to tak nějak přešlo, ani jsme to nemuseli nijak řešit a docela jsme si všichni oddechli.
Možná ale není všem dnům konec a fascinace opět přijde. Zatím jsme čelili jen otázkám, zato můj kolega v práci se dostal do situace, kdy po něm chtěla pětiletá dcera ukázat, co má v kalhotách a vše názorně vysvětlit. Chudák vůbec nevěděl, jak z toho vybruslit a připadal si prý strašně. A co teprve až se nás děti budou ptát, jak přišly na svět a budou to chtít vysvětlovat......
Názor dětské psycholožky Marie Hlaváčkové:V rámci rozvoje vnímání vlastního těla objevuje dítě zcela přirozeně, co je mu příjemné. Rodiče bývají v této době na rozpacích, když vidí své dítě neustále s rukou v kalhotách, případně svlečené. Ale jde o zcela normální vývoj. Dítě se nachází v takzvaném falickém období a hrát si s vlastním tělem, je pro něj prostě přirozené a po čase to samo odezní. Není důvod zbytečně panikařit, a rozčilovat se, aby rodič nezasel do dítěte pocit, že jeho tělo je tabu. Nicméně je dobré dítěti vysvětlit, že v některých situacích se takové chování nehodí. |
