Mami, tati jak jsem přišel na svět: Pravdu, nebo báchorku?

Náš syn Kryštof bude mít 5 a půl roku. Pro nás je to i přes názory některých lidí ideální rozdíl mezi dětmi. Taky to má výhodu, že jsem zapomněla, co všechno za obtíže přináší vypiplávání miminek. Princip pozitivní selekce paměti funguje: vybavuju si jen to, že jsou to roztomilí tvorové, kteří dokáží člověka rozněžnit.

Problémy si nepřipouštím a moc se těším! Tohle miminko je naše vytoužené a ani Kryštof se ho nemůže dočkat. Ostatně právě on nás přemlouval, ať mu pořídíme sourozence. A mě dojímá, jak ukazuje návštěvám nakoupené miminkovské věci: „Tohle bude mít, až pojedeme na hory, tohle mu dáme do postýlky, takhle malé bude mít botičky, “ komentuje.

S novou situací očekávání miminka taky v hlavě Kryštofa ale vyvstaly nové otázky. A tak mě jednou zcela nepřipravenou zaskočil: „Mami, jak se ti to miminko dostalo do břicha?“  Chvíli jsem váhala, co říct a nakonec jsme si vysvětlili, že na miminko je potřeba maminka a tatínek, že roste v břiše  a když mu ten prostor nestačí, narodí se. Detaily jsem vynechala, něco zamluvila a Kryštof se spokojil. Myslím si totiž, že na sexuální výchovu je v 5 letech brzo. Mezitím mi ale půjčila kamarádka příručku na téma „jak děti přicházejí na svět“ určenou pro zvědavce od 2 do 5 let.

Nejsem prudérní, ale zírala jsem na naturalistickou detailnost. Průřezy, soulož, popis orgánů - prostě sexuální přípravka se vším všudy. Navíc opepřená divnými obrázky lidí s vykulenýma očima a malými ústy v pozadí se srdíčky, které připomínají japonské komiksy manga. Chvílemi mi připadalo, zda nelistuju spíš nějakým kresleným pornem. To vše ještě korunuje text, kde se autoři snaží „sex“ uzpůsobit dětské mluvě. Píše se tu tedy o „buněčkách“,  o „mušličce“  nebo o „tatínkově kolíčku“.

Můj manžel dal od sexuální výchovy ruce pryč a knihu zavrhl hned s tím, že je „odvážná i na něj“. Je fakt, že při delším listování se člověk bojí, zda se nedostane k výrazům jako „souložička“ nebo „orgasmíček“ s příslušnou doprovodnou kresbou. Tato kniha se aspoň stala atrakcí pro naše časté berlínské návštěvy.

Při zběžném prolistování v knihkupectví jsem ale zjistila, že není nijak výjimečná. Podobně koncipované jsou i ostatní příručky na toto téma pro ty nejmenší děti – tedy v duchu naturalistické otevřenosti. Dočetla jsem se taky, že stejný názor mají i moderní psychologové: radí, ať dětem říkáme celou pravdu bez obalu. Pokud to prý neuděláme, ztratí k nám důvěru a dokonce můžou mít sexuální traumata. Jsem konzervativní, když nechci pětiletému dítěti popsat „souložičku“? Ubližuju mu tím nějak?

Udělala jsem si malý test ve svém okolí a uklidnilo mě, že většina rodičů to vnímá stejně – dětem nelžou, ale ani neříkají detaily. Je to podobný princip jako třeba s Ježíškem. I když se mě Kryštof detailně ptá, taky mu neříkám, že dopis za okno je vlastně blbost, že žádný Ježíšek není a že dárky kupujeme často na poslední chvíli přes e-shopy. Ostatně už jsem si v mateřství několikrát ověřila, že ne vše, co je moderní, je pro dobré pro mě a mé dítě (od bezplenkové metody přes ne- očkování po liberální přístup k výchově).

PS:  Mnohem zábavnější než samotné detaily rozmnožování, jsou ale filosofické dotazy dětí s tím související. Náš Kryštof se třeba ptá: „Jak si najdu „svojí maminku“, se kterou budu mít děti?“ „Co když si žádnou nenajdu?“  „Budeš stará, až budu mít já děti?“ „Umřeš taky jednou?“ „Proč lidi umírají a stromy ne?“ Je zajímavé, co se dětem honí hlavou a navíc to občas donutí člověka zamyslet se nad životem.