Mami, tati, neumíte německy! Když se děti učí cizí jazyk

Nevychovanec, řeknete si. Mě to ale potěšilo. Pořád mi přijde neuvěřitelné, že se náš český chlapec naučil tenhle náročný cizí jazyk. Po osmi měsících v německé školce mluví na jedničku. Nešlo to ale  jednoduše, jak jsem si namlouvala. Naopak. Bylo to trápení a rodiče, kteří žijí v cizí zemi, mě asi pochopí. Ještě loni v létě, jsem doma brečela, že se to nikdy nenaučí a že nebude mít kamarády.

Bylo to krátce po tom, co s námi přestala chodit ven moje britská známá. Její dcera Clara si nechtěla s Kryštofem hrát, protože mu nerozuměla. Bylo mi ho líto. Asi jsme mu to sami trochu zavinili. Dali jsme ho totiž jako nadšení rodiče nejdřív do německo- anglické školky. Výsledkem bylo, že Kryštof mluvil německo- česko- anglickou hatmatilkou. Používal třeba věty jako. „Mami, we go to zoologická, das ist toll!“  Za kamarády měl jen Asiaty: Jukiho a Ju- Šana. Důvod byl prostý: byli na tom totiž jazykově stejně blbě jako on. Takže se dorozumívali prostě rukama a nohama.

Po přechodu do čistě německé školky se to ale začalo lepšit. Kryštof nejdřív mluvil tak, že používal česko- německé výrazy. „Jel jsem na klouzačce hrozně „schnell“, hlásil mi třeba. Taky si slova vymýšlel a dával je do německých tvarů jako „Ich liebe „LYŽEN“ (rozuměj - lyžování). Po třech měsících skládal věty, po šesti začal mluvit německy i se mnou. A teď mě poučuje.

Naše snaha teď je spíš udržet mu perfektní češtinu, proto němčinu doma zakazujeme a čteme denně pohádky. Kryštof má díky berlínské školce dobrý základ do života- mluví německy bez přízvuku a navíc je tolerantní k různým národnostem. Je kouzelné, když ukazuje na mapě, které vlajky jsou „jeho“:  „Tohle je moje vlajka, tam bydlí Ergan (náš turecký obchodník) a tohle je taky naše, tady bydlí zase Naya (jordánská kamarádka ze školky).“ Naprosto samozřejmě vnímá taky různé barvy pleti.

Má třeba dobrého kamaráda černouška Josiho. To já jsem znala černoušky jen z encyklopedie, kde byla u hesla „černoch“ nakreslená palma a banány… Kryštof je nicméně už teď velký vlastenec. Češtině říká „normální řeč“. A když se máme seznámit s někým novým, zajímá se, zda bude mluvit konečně normálně – tedy česky!