LN Jak si typický dospělý pacient uvědomí, že nejspíše trpí hyperaktivitou a poruchami pozornosti? Co ho přivede k odborníkovi?
Jsou v zásadě dvě možné situace. Buď to již dávno ví, neboť byl diagnostikován v dětství. Anebo se to dozví od svého okolí, případně si přečte, že něco takového vůbec existuje a spojí si svoje obtíže v různých životních situacích s příznaky nepozornosti. Taková informace se může stát oním „aha zážitkem“, kdy si dotyčný uvědomí, že jeho problémy a opakovaná selhávání mohou mít nějaké jiné vysvětlení, než že je líný, zapomětlivý, roztržitý, zbrklý, nespolehlivý. Také pomůže vědomí, že nejsem sám, kdo se s podobnými problémy potýká – a hlavně že je tady nějaká možnost s tím něco udělat.
Příznaky hyperaktivity/impulzivity
Pozn.: Toto jsou oficiální diagnostická kritéria, která lékaři používají u dětí, dospívajících i dospělých. ADHD má dost možná člověk, který u sebe pozoruje minimálně pět z těchto příznaků po dobu minimálně půl roku a obdobně i pět příznaků z přehledu na předchozí stránce. |
LN Kam by se měl vydat? Může začít u svého praktika?
S velkou pravděpodobností by u praktického lékaře neuspěl. I kdyby šlo o dobře informovaného lékaře, který by jej dokázal diagnostikovat, nemohl by například předepsat ani léky, které se k léčbě používají. To může udělat jen psychiatr nebo neurolog. Lepší je kontaktovat psychologa nebo psychiatra a svoje obtíže konzultovat s ním. Smutnou pravdou ale je, že stále ne všichni odborníci uznávají poruchu pozornosti v dospělosti za legitimní diagnózu.
LN Na co se ho lékař bude ptát, jak to vyšetření vlastně probíhá?
Lékař se bude hlavně podrobně vyptávat na příznaky nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity, na potíže v různých oblastech osobního a pracovního života. Jelikož jde o neurovývojovou poruchu, je důležité prokázat přítomnost příznaků již v dětském věku, přičemž nemusí být ADHD v dětství diagnostikováno nebo léčeno. Klinický rozhovor se doplňuje specifickými testy nebo psychologickým vyšetřením.
LN Co je základem léčby? Léků se spousta pacientů bojí.
Mnozí lidé preferují spíše nefarmakologické postupy. Problém je, že psychoterapie, zejména specificky zaměřená na ADHD, není tak široce dostupná jako psychofarmaka. Z psychoterapeutických přístupů má dobré výsledky například kognitivně behaviorální terapie nebo coaching. Z farmak se běžně používají stimulancia (methylfenidát) anebo některé nestimulující látky (atomoxetin).
Léky dokážou jednoznačně zlepšit příznaky pozornosti i hyperaktivity u dětí i u dospělých. Jsou na předpis, to znamená, že před začátkem léčby lékař zváží možné kontraindikace a rizika. Obecně platí, že obě skupiny farmak jsou relativně bezpečné, není třeba se obávat například vzniku závislosti. Ale tak jako u ostatních dlouhodobých poruch vmedicíně i zde platí, že léky chorobu „nevyléčí“, ale mohou její příznaky dobře kontrolovat.
LN Jak přesvědčit někoho dospělého, o kom si myslíme, že má ADHD, aby se léčil?
Důležitá je informovanost o povaze potíží a zejména naděje, že se to dá změnit. Takovému jedinci se uleví, když pochopí, že za své problémy sám nemůže. Mnoha lidem také pomůže vědomí, že nejsou sami, kdo se s takovými potížemi potýká. Rozhodnutí, zda se bude léčit nebo ne, je pak samozřejmě na něm.
LN Co říci na námitku, že spousta lidí s podobnými problémy žila a žije bez léčby? Na námitku, že je to další módní diagnóza?
Spousta lidí s podobnými problémy opravdu žila a žije bez léčby. Otázka je, za jakou cenu, jaké úsilí museli vynaložit, aby mohli fungovat, a zda vůbec mohli naplno využít svůj potenciál. Mnoho lidí s příznaky ADHD dokáže svůj handicap kompenzovat a dosáhnout profesních úspěchů. Větší šanci prosadit se mají také v práci, která není sešněrovaná rigidními pravidly a kde je možné uplatnit větší kreativitu. Na námitku, že jde o módní diagnózu, je dobré si uvědomit, že s lepší informovaností o ADHD se na ni také více myslí, a proto je častěji diagnostikována. Samozřejmě existuje riziko, že se na ADHD někdo může vymlouvat, a omlouvat tak svoje nedostatky, ale to eliminuje pečlivá diagnostika.
LN Nakolik je ADHD dědičné a je nezodpovědné tenhle gen šířit dál?
Studie ukazují, že ADHD je onemocnění s vysokou mírou dědičnosti, až ze sedmdesáti pěti procent. Výskyt ADHD v dospělosti se v populaci odhaduje na 3,4 procenta, u příbuzných prvního stupně s ADHD je to přibližně mezi 20 až 50 procenty.
Tak jako u jiných psychiatrických onemocnění ale ani v případě ADHD neexistuje jeden jasně identifikovatelný gen, vždy hraje roli více genů. Je to vlastně důsledek interakce mezi genetickou dispozicí a nepříznivými vlivy prostředí, včetně prenatálních. Když bychom statistiku obrátili, tak je naopak 50 až 80 procent vysoká pravděpodobnost, že dítě poruchu pozornosti mít nebude. „Zdědit“ ADHD není zdaleka to nejhorší, co můžeme našim potomkům předat. Nezodpovědné to je asi stejné jako jim předat sklon ke krátkozrakosti.
