Mateřský řidičák aneb o záludnostech jízdy s kočárkem

Co teď? Přemýšlela jsem, proč jen jsou schůdky u tramvají a autobusů tak vysoké a úzké, aby se po nich s kočárkem nedalo sjet. Můžete si ho samozřejmě snést sami. Pokud vás ovšem příroda neobdařila tělesnou konstitucí paní Fibingerové a k tomu vám v kočárku leží tak těžké dítě jako mně, pak jste jednoduše bez šance. Naštěstí se mne nakonec zželelo jednomu pánovi na zastávce a pomohl mi. Můj synek Kryštof v průběhu celého dramatu spokojeně spinkal a já si říkala, že z něj snad nevyroste takový spratek, jako byl ten tramvajový vtipálek. Cítila jsem trochu vztek a zoufalství. Přemítala jsem, dokdy s sebou budu muset kromě Kryštůfka vláčet i kočárek. Je mi totiž jasné, že do té doby budu narážet na komplikace.

Už jen taková prostá jízda po okolí skýtá nejedno překvapení. Pamatuji si, jak jsem vyrazila krátce po porodu poprvé na zdánlivě nevinnou trasu, kudy jsem předtím sama chodila na procházky. A ejhle, tu je vysoký chodník, tu zase špatný nájezd, tady zase chodník moc úzký, jinde zas cestu blokuje barikáda psích exkrementů…Neustále jsem se musela něčemu vyhýbat nebo něco objíždět. Zanedlouho jsem toho měla plné zuby a byla z procházky pěkně vyčerpaná.

Pak jsou tu obchody. Nechtěla jsem dítě nechávat stát na chodníku a proto jsem například musela přestat chodit ke svým oblíbeným vietnamským prodejcům – schody u vchodu, příliš úzké uličky mezi regály.

Další kapitola jsou lékárny. Podle mě by nezaškodilo, kdyby byly povinně bezbariérové (zrovna tyhle podniky s lidským zdravím, které podle mých informací patří k nejziskovějším obchodům vůbec, by na to peníze měly). V té v našem sousedství musíte nejdřív vyšplhat na dva schody a pak, balancujíce s madlem kočárku v ruce, otevřít dveře směrem ven. Nedovedu si pro kočárkáře představit horší kombinaci. A jako třešínka na dortu dvě nefalšované "ženy za pultem", které sice pozorně sledují vaše krkolomné počínání pohledem nasyceného supa, ovšem z místa se nepohnou a pomocnou ruku nepodají.

Nejvýživnější oblastí ovšem zůstávají dopravní prostředky. Vzpomněla jsem si na jeden článek o hnutí "No kidding", který jsem psala asi před půlrokem. Na stránkách tohoto sdružení lidí, kteří nechtějí děti, se právě o pomáhání matkám v dopravních prostředcích živě diskutovalo. "To je jako bych chtěl po nějaký děloze (rozuměj matce), aby mi domů odvezla basu piv. Zásadně nepomáhám," psal jeden z debatérů. Stejně jako pro No kidding i pro mě je pomáhání s kočárkem do dopravních prostředků nemalé téma. Je to takový vabank – nikdy si nemůžete být jisté, zda vám někdo bude ochoten a zároveň fyzicky schopen pomoci, nebo zda v tramvaji nedobrovolně uvíznete a potupně se povezete až na konečnou…

Závidím proto své kamarádce, která v pohodě nosí svou osmikilovou holčičku v klokance. I já jsem samozřejmě měla vůli nosit své dítě a být mobilnější. Selhaly ale všechny dostupné způsoby. Nejdřív šátek (po několika zoufalých pokusech správně ho uvázat jsem to vzdala), pak babyvak, kde dítě leží (tehdy jsem si myslela, že mi popruh, zatížený pětikilovým dítětem, uřízne rameno). A pak klasická klokanka. Kryštofovi se v ní moc líbilo, copak o to! Zato já jsem měla pocit, že se to odskáču přinejmenším frakturou páteře a po každé delší cestě s klokankou jsem po svém okolí vyžadovala důkladnou masáž. Naposled jsem si takhle vyrazila, když bylo Kryštofovi pět měsíců. Sotva jsem se dobelhala domů. Od té doby leží klokanka v koutě a já zůstala odkázaná na kočár.

Ale jednu výhodu to má. Když si do centra vyrazím bez dítěte, aktivně se ženu ke každé matce s kočárkem a sama se ji ptám zda nechce pomoc. Solidarita funguje.