2. července 2009 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Můj vnuk, nejlepší z Turků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Pavel Kohout ve svém bytě ve Vídni | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Kohout ve svém bytě ve Vídni | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

Pavel Kohout našel v Rakousku stejně jako mnoho dalších Čechů druhý domov. Slavný dramatik vypráví o tom, proč končíme v anketách oblíbenosti u Rakušanů vždy na posledním místě a jak učitelka chválila jeho vnuka Mikuláše.

Přijďte ve středu. Bude tu poslední večírek, řekl Pavel Kohout, který se tento týden stěhuje ze svého legendárního bytu na vídeňské třídě Graben. Přišel jsem. Chvíli po mně dorazil v rakouský prezident Heinz Fischer. Také proto, že ve Vídni je nejslavnější český dramatik doma. Nejméně stejně jako v Praze.

Co dnes zbylo ve Vídni, kde žilo před sto lety dvě stě až tři sta tisíc Čechů, dodnes českého?

Telefonní seznam, kde českých jmen je dobrá polovina. Ale jinak se to rozplynulo. Také proto, že přišly některé dějinné události. Například anschluss Rakouska, po němž nechal Hitler hlasovat o národnosti. Do té doby bylo ve Vídni šedesát českých škol. A po tomto hlasování jich zbylo šest a na konci války přežila jediná – Komenského škola, která existuje dodnes.Působila tu také velká spousta pozoruhodných Čechů, počínaje politickou reprezentací, na konci předminulého století. A to, co se dá starému Rakousku skutečně přičíst k dobru, je, že skutečně naučilo Čechy demokracii. Vídeňský parlament už v roce 1848 byl takovou líhní demokracie, a to ještě před parlamentem Frankfurtským.

Připomínají si Vídeňáci ty významné Čechy, kteří tu působili, například T.G. Masaryka?
Rozhodně neradi, protože stále převažuje vědomí generací, jež se dosud nevzdálily monarchii, u nichž přežívá výčitka, že Češi rozbili monarchii. Ačkoli ji rozbili Rakušané, tím je po bitvě u Hradce Králové dali vyrovnání Maďarům a nikoli Čechům. Dodnes tu proto u některých vrstev panuje vůči Čechům averze.
K tomu se váže jedna příznačná historka. Když měl na začátku osmdesátých let přijet do Vídně tehdejší komunistický československý prezident Gustáv Husák, tak si usmyslel, že navštíví a ozdobí pamětní deskou dům, v kterém tu žil a pracoval Klement Gottwald – jako truhlář.
Tomu jsme my Češi ve Vídni tehdy předešli, tedy jmenovitě především Přemysl Janýr, sociální demokrat, který byl duchovním otcem té pozdější české levicové politické emigrace tady ve Vídni - tím, že nechal udělal velice krásnou pamětní desku Masarykovi. Ale na dům, kde Masaryk skutečně bydlel, se mu ji nepodařilo umístit, protože to majitelka nedovolila. A tak ta deska dnes visí o dva domy dál.
Současně však na odhalení desky tehdy přišel rakouský kancléř Bruno Kreisky, který měl o Masarykovi překrásnou přednášku, kde dokazoval, že rozpad Rakouska způsobila rakouská generalita po nástupu posledního císaře Karla.
A Husák, když zjistil, že jsme tu odhalili Masaryka, tak se naštval a tu návštěvu zrušil a Gottwaldova deska tak ve Vídni nevisí.

Takže mnozí rakouští vrcholní politici jsou schopni se už přes „rozbití monarchie“ přenést, ale pro velkou část normálních Rakušanů jsou Masaryk a v jeho osobě i Češi, zločinci, kteří jim zničili monarchii a dodnes mám to nejsou schopni zapomenout?
Samozřejmě. Historické hodiny jdou vždy pozadu a dějiny proto potřebují zhodnocení generací, které s tím nemají už vůbec nic společného. Naneštěstí se do tohoto vztahu k Čechům v posledních dvou desetiletích dostali v posledních letech ještě další dva prvky. Jeden se jmenuje Temelín a druhý se Benešovy dekrety. A to způsobilo, že ta Masarykovská antipatie žije dál a dál tu působí.

Celý rozhovor s dramatikem Pavlem Kohoutem čtěte v magazínu

  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz