František Skála, „gejzír tvořivosti“, jak píše Wikipedie, má už nějaký čas nový ateliér. Obrovskou místnost s vysokánskými stropy, kdysi to byl Telecom. Výtvarník, z lesního muže zlehka se měnící na exhibicionistu a naopak, si libuje, kolik v něm teď má světla a že může konečně po letech sochaření zase malovat.
Velký stůl u okna je zaplněný kelímky s kaligraficky vyvedenými nápisy na víčku: Hloupětín, U nás v ulici, Sicílie, Roudnice... V poslední době totiž Skála „naprosto propadl hlíně“. Už nemaluje průmyslově vyráběnými barvami, ale nakukuje do výkopů, lesních močálů, do roklí, z batohu vyndá pytlíček, lopatičku, nabere trošku hlíny a z ní si pak vyrábí za pomoci lněného oleje přírodní pigmenty, hlinky. Má jich už opravdu velkou škálu.
Většina jeho obrazů (právě vystavuje v pražské Galerii Václava Špály pod názvem Obrazy ze mě) teď ale vypadá trochu rezavě, přírodně, bio. Apokalyptické krajiny po konci světa, zneklidňující kompozice, oblohy plné divných znamení, bohové připomínající nějaký hmyz. Vlastně to není o moc jiné, než když si dneska člověk pustí zpravodajství z nedaleké války. Někdy se prý tyhle předtuchy do obrazů zkrátka vloudí.
Ale to mi žena nedovolí, mít nějakou modelku. A umím si představit, že bych ve svém věku byl označen za starého prasáka.
Včera jsem na vaší výstavě dlouho stála před obrazem Lov kachen na ruský způsob. I když je z roku 2018...
No to teda začínáte... To je prostě taková předzvěst. Nebo spíš historická zkušenost s ruským způsobem lovu kachen. Ale já měl nedávno ještě mrazivější zážitek. Dával jsem do aukce pro Ukrajinu velký obraz 3x4 metry z roku 2017, který se teda vydražil za dost peněz. A když jsem se na něj podíval, tak jsem tam tu válku viděl taky. Jmenuje se to V kraji na okraji. Ukrajina je země na okraji. Na tom obraze je nějaká hraniční řeka a za ní postavy na podivně spálené zemi, válí se tam hlava, je to celé takové apokalyptické. Já to tak tenkrát nemyslel, když jsem to maloval. Ale někdy se mi tyhle předtuchy do obrazů zkrátka nějak vloudí.
