Do rukou českých čtenářů se letos dostává kniha Mužská sexualita s podtitulem Pravda o mužích, sexu a rozkoši. Co se v ní může skrývat za převratný manuál? Její autor, americký psycholog a sexuolog Bernie Zilbergeld až do své smrti před čtyřmi lety vedl semináře pro všechny, kteří chtěli zlepšit svůj intimní život. Pro muže sestavil řadu cvičení, jak kvalitně masturbovat, jak oddálit ejakulaci a jak porozumět své partnerce. Neocenitelnou službu tak samozřejmě prokazoval také ženám. Ženská sexualita se dnes povrchně i seriózně probírá snad v každém časopise a o tom, co žena cítí a kde to cítí, je už veřejnost náležitě poučena. Naopak omužské sexualitě se většinou mlčí. Problémů, které trápí muže, když se (anebo než se) vrhnou do ženského náručí, je přitom slušná řádka.
Už od dospívání vlastním několik věrných přítelkyň, s nimiž lze probrat otázky fyzického milování s příjemnou věcností. A tak, když se nad tím teď zamýšlím, vlastně vím, jak to moje nejbližší přítelkyně chtějí, která má raději větší penis, která menší, která na sebe raději sahá sama a kterou to nebaví. Ženské časopisy nás možná deptají obrázky modelek a nesmyslnými radami, jak vypadat taky tak, a často v nich čteme o veleromantických nocích s princem oplývajícím koňskou dávkou mužnosti i citů, ale stojíme nohama na zemi. Hranice fantazie jsou jasně dané a za nimi se rozkládá realita, o které jsme si my holky všechno důležité vždycky řekly.
Jak mi sdělil kamarád Petr, technik z televizního studia, příjemný veselý třicátník, jenž si pěstuje své husté vlasy a neustále hlásí, jaká dívka se k němu právě stěhuje, muži jsou na tom s informovaností a vzájemnou sdílností trochu jinak. Obzvlášť v počátcích své sexuální kariéry. „Vezmi si, odkud se muž dozvídá o tom, jak probíhá sex. Z časopisů, které tě nabádají, jak máš partnerku sexem rozžhavit do běla, z pornofilmů, kde mají všichni přirození jako salátové okurky a všichni začnou hekat, sotva se o sebe otřou, a pak od kamarádů, kteří jako by se mládím zdatně prosouložili a partnerky ze sebe nestačí setřásat.“ Petr tím v podstatě zmapoval veškeré zdroje, jakými se muž bez zkušeností dozvídá o sexualitě, a kudy k němu zároveň doputují ty nejšílenější mýty. Mýty, které v něm často zakoření na dlouhá léta. Legendy rozšířené napříč věkem i vzděláním, jež většinou až vzdělanější a otevřenější partnerka dokáže rozmluvit. A pokud jí muž nenaslouchá, je možné, že už o něj žádná další vzdělanější a otevřenější partnerka nezavadí.
Jak dokládá Bernie Zilbergeld, naše sexuální výchova probíhá celý život. Skládá se z mozaiky filmových scén, fotografií, útržků informací od starších přátel a z literatury. Některým utkvěly milostné scény ze Stanislava Rudolfa, jiným, jako třeba mně, zůstaly pod kůží pasáže z knih D. H. Lawrence, zvláště obraz zarývajících se prstů paní Chatterleyové zmámené vášní do lesního mechu. Kdo nečerpal z literatury, učil se z filmů, a to jak oscarových, tak pornografických. Společná vyvrcholení, neskutečná, dlouho trvající slast, vzrušené orgány na požádání, žádná ochrana před těhotenstvím, žádné strachy z pohlavních chorob, žádný trapas ráno po probuzení, kdy namísto útěku do koupelny a čištění zubů se pár esteticky opět vrhne sobě do náruče a vášnivě se líbá. Takový Základní instinkt a záhadná atletická výdrž Sharon Stoneové silně otřásla představami mladých mužů (i žen) o tom, co je v životě čeká. Jak píše Zilbergeld, dávno před prvním pohlavním stykem se naše mysl zaplní nekonečnou řadou nesmyslných předpokladů o sexu.
A „časopisy pro opravdové muže“ samozřejmě tvrdí muziku: v nedávném čísle české mutace Men’s Health najdeme článek Příběh velkého O, který pro muže napsala žena. Orgasmus je v časopise popisován jako „oheň spalující tělo“, právě kvůli orgasmu prý „věříme v Boha“. Jinde časopis nabídl svým čtenářům „scénář perfektní noci“ anebo „sex, za který dostanete Oscara“. Začíná italskou restaurací a stolem, na němž plápolá svíčka, přesouvá se do intimity ložnice, kde rovněž plápolají svíčky - zřejmě je zapálil rekvizitář, zatímco pár ze sebe vášnivě strhává oblečení a začíná do sebe důmyslně pronikat. Stejná oblaka testosteronu se vznášejí také nad časopisy Maxim, Redhot nebo Esquire, kde najdeme bouřlivé orgasmy, věčně vlhké partnerky i neskutečné triky, jak být ještě lepší a výkonnější.
Socioložka Dana Řeháčková ve své letošní studii „Konstruování maskulinity v časopisech životního stylu pro muže“ tvrdí, že sexismus, jenž se v těchto tiskovinách objevuje, je dán změnou genderových rolí. Feminismem posílené postavení ženy oslabuje muže, kteří hledají zastání v článcích, jež je přátelsky poplácají po jejich sebevědomí. Obsah plný velkohubých prohlášení, jak pomilovat ženu, aby vám za sex dala Oscara, se přitom ve výsledku obracejí proti čtenářům. Řádky o zkrocení styku lačných dračic a sexuální desatera se dobře čtou, při obhlídce vlastní zbrojnice však na muže přichází úzkost.
Mýtů kolem mužské sexuality je několik. Jeden z mých bývalých partnerů mi vyprávěl, jak se na základní katolické škole dozvěděl, že masturbace je zaručená cesta, jak oslepnout, propadnout schizofrenii a možná i ochrnout. Ačkoliv se expřítel všech chorob bál, přesto si jako šestnáctiletý nemohl pomoct, každý večer masturboval a pak v hrůze hleděl do knihy, zda-li mu už neslábne zrak. Proti masturbaci byl zakladatel americké psychiatrie Benjamin Rush, ale také jistý Havey Kellogg, který proti idiotii a šílenství, které mělo z onanie a sexu provozovaného jen pro pouhé potěšení plynout, bojoval přísnou dietou. Dnes se po něm jmenují už jen kukuřičné vločky.
Mýtus o škodlivosti masturbace je už od druhé poloviny minulého století překonán, další se ale našich mužů pevně drží. Podle Stevena Cartera a Julie Sokolové, autorů knihy „Co se skutečně odehrává v posteli? aneb Demystifikace sexu“ se „všichni muži“ něčeho bojí. Ti mladší nezkušenosti a předčasné ejakulace, střední věk řeší, zda má dost rychlou a dost dlouhou erekci, a starší, zda vůbec nějaká erekce a ejakulace bude. Všechny tři úzkosti se vztahují k jednomu bodu: „Co na to partnerka?“
Romantika na pláži?
Jsme v pohodě, volnomyšlenkáři až na půdu a sex nám nečiní žádné potíže, natož aby naháněl strach - takovou zprávu posílají hrdinové hollywoodských trháků. Když však člověk přemluví své mužské přátele, aby se svěřili, vypadá vše trochu jinak. Františkovi bylo třicet letos na jaře, je vysoký, filmový produkční na volné noze a často se mu po boku vlní jakási sličná slečna. Prozradil mi na sebe úzkost, jíž trpí před každým prvním milováním s novou partnerkou. „Je to zvláštní, těsně před tím na mě padne taková tíseň, že to musím dokázat správně zprodukovat, musím být ten aktivní, pořád hledám hranici mezi tím, abych nebyl dotěrný a zároveň aby věděla, že jsem rozhodnej a chci ji. Občas třeba jdeme do kina, kde se dva milují, a jako by se do nás obtisklo, že náš večer musí skončit stejně romanticky. To jsem pak na nervy.“ František si všímá rozdílu mezi veřejně proklamovanou pohodou při náhodném sexu, análním či orálním sexu, sexu ráno, v poledne i večer, sexu na ulici, v autě a na pláži provozovaném mužskými hrdiny ve filmu a tím, co zvládne (a stihne) on sám.
Petr se se svými intimními záležitostmi dosud svěřoval pouze svým přítelkyním, jeho přátelé prý nejsou ti praví. „Je to tak nastavené, že se div už ne od základky bavíme o tom, koho kdo přefiknul, jak ho při tom poškrábala na zádech. Pak ti je devatenáct, jsi panic a máš hrůzu, že všichni kolem nabírají zkušenosti, zatímco ty jsi osel. Až později mi došlo, že to tak možná mají i ostatní. Přesto jsme se o tom nikdy nebavili.“ Jak píše Zilbergeld, muži mají dojem, že se od nich očekává stálá latentní nadrženost. Že mají chtít pokaždé, za každých okolností a úplně všechno. Výsledkem je třeba pak i to, že jdou občas do sexu se ženou jen proto, aby se nemuseli děsit řečí, co o nich dle jejich dojmu neuspokojená partnerka roznese. 
Že musí být muž neustále a kdekoliv sexuchtivý a připravený partnerce vyrazit dech nezapomenutelnou souloží, je pro muže skutečně nepříjemný mýtus. I v tomto případě se o autorství dělí mužské časopisy a fantazie mainstreamových scenáristů. Věčně připravení James Bond a Brad Pitt se bleskurychle zajíkají vzrušením a náš „obyčejný“ muž si takové chvíle vtiskuje do paměti. Ačkoliv si sexu nejraději užívá pomaličku, v pohodlné posteli a v teple, dumá, zda by to příště jeho partnerka nechtěla už v autě, na schodech nebo na kluzišti. „Bavila mě představa sexu na pláži, tak jsem to zkusil. Všude se nám dostal písek a bylo to hodně divné,“ vypráví Petr.
Tak kolik?
A pak je tu samozřejmě jeden Velký Mýtus. Jak velký? 10 centimetrů? 15? 20? Víc? Filmové agentury vyhledávají pro své pornosnímky nadměrně vyvinuté jedince, a zároveň tak nasazují většině mužské populace brouka stejné velikosti do hlavy. Co na tom, že při natáčení většiny pornofilmů si herci pomáhají vakuovou pumpou a další kouzlení dokáže vhodné sestříhání scén tak, aby rozkoš vypadala nekonečná. Řada mužů tak má jen mlhavou představu, jak „průměrný“ penis vypadá, a rozhlížení se ve sprchách veřejných koupališť, kdy přirození ostatních vidí z jiné perspektivy než své vlastní, jejich sebevědomí často spíš srazí. Především v klidu se nápadně liší kus od kusu a majiteli zrovna jeho vlastní může připadat jako ten nejmenší.
„Velikost penisu je asi pro muže zásadní, protože ji pořád řeší. Řeší to i se mnou, jestli pro mě není moc malý, i když častěji se mě ptají, jestli pro mě není moc velký,“ vysvětluje Radka, moje devětadvacetiletá přítelkyně, nižší, krátkovlasá novinářka nesmírně sexy tvarů, která stejně jako hrdinky Sexu ve městě prošla mnoha láskyplnými a sexuplnými vztahy. Jen jednou se jí stalo, že narazila na muže, jenž měl tzv. mikropenis. „Líbali jsme se tak dlouho, až mě napadlo, že něco nehraje. Tak jsem mu hledala rukou v rozkroku a on mi řekl, že to je vše, víc už toho nebude."
Mikropenis, tedy přirození při ztopoření menší než 8 cm v délce, může být sice pro muže handicapem, ale chirurgie už umí leccos nastavit. Většina mužů se však potácí v pochybnostech, zatímco jejich excitovaný penis dosahuje standardních 12-16 centimetrů, které při umném použití dovedou partnerce navodit spousty rozkoše. „Bylo to pro mě opravdu trápení, mám penis dlouhý patnáct centimetrů, a to začínám úplně u kořenu,“ jako by se omlouval Petr. Matěj s Františkem, se kterými sedíme u stolu, na něj hledí a po tváři se jim rozlévá úleva. „Je to tak, mám nebo měl jsem taky strach, aby můj penis byl dostatečně velký, dostatečně, to znamená hned a nadlouho tvrdý jako kámen a v nějakém hezkém úhlu,“ přikyvuje Matěj, jejich společný kamarád. Poslouchám historky navenek sebevědomých mužů, kteří už při setkání s budoucí partnerkou mají strach, že jejich orgán v rozhodujícím okamžiku selže. A především: že z toho bude partnerka dělat scény, nebo bude zklamaná a dá to najevo.
A jsme u dalšího problému: nedostatečné erekce anebo předčasné ejakulace. Z únavy a stresu se penis ne a ne postavit, a namísto legrace se dostaví strach. „Typický mužský strach je spojen se selháním, ponížením či prohrou, tedy se ztrátou mužnosti, teprve na hlubší nevědomé úrovni s opuštěním partnerkou,“ píše psycholog Jan Poněšický ve své knize Fenomén ženství a mužství. Erekce funguje výborně u zdravých mužů sebevědomých nebo těch bez zábran. Pro vyplavení příjemného endorfinu je vhodné sebevědomí, pohoda, odpočinek a úspěch. Jak si pomoci cvičením, řeší detailně celá druhá polovina Zilbergeldovy knihy, zatímco sloupkařka Ellen Goodmanová v deníku The Baltimore Sun se zamýšlí nad popularitou Viagry: „Nechápu, proč se nám dostalo pilulky zlepšující mužům jejich výkonnost, když by mnohem více potřebovali zlepšit své schopnosti komunikace.“ A tak muži často svůj penis ani rádi nemají. Penis je přitom orgán, který by muž, jenž rezignuje na plození potomků, vlastně nepotřeboval. Jako rourka při močení se docela hodí, ale k životu nutný není. Zilbergeld píše: „Navzdory módnímu přesvědčení, že je naprosto nezbytné, aby byl penis aktivní, poskakoval, chvěl se a pulsoval, je reálný penis dobrý spíše k občasnému odpočinku a relaxaci.“ Sigmund Freud se dohadoval, že mužům je třeba penis závidět, ale jak jsem monitorovala mezi přítelkyněmi, žádná o vlastnictví pánského přirození zájem neprojevila. Spíš to vypadá, že penisy si závidí leda muži mezi sebou.
Co na to přítelkyně
Mýty o sexu, kterým muži věří, jsem předestřela svým přítelkyním. Hlavně pak strach, že partnerka bude nespokojená, když se jí muž nezmocní plnou vášní a vše neskončí oboustranným orgastickým vyvrcholením. Věděly, o čem mluvím. „Tak co? Už budeš? Uděláš se?“, jsou otázky, kterými jejich partneři špikovali svůj výkon. „Někdy je to děsný, jak na tom muž trvá, a to si občas ani nenechá poradit,“ kýve hlavou Radka. A když se muž v lékařském časopisu The Lancet dočte, že tři čtvrtiny žen mají orgasmus pouze klitorální, velkou útěchu mu to nepřinese. Naopak. Teď ví, že nestačí pouze bravurně provádět vlastní soulož. Malý orgánek, ve kterém je prý víc nervových zakončení než v jeho vlastním penisu, musí elegantně a nejlépe jedním nahmátnutím vyhledat v pochvě ženy a přivést ji na vrchol. „Ačkoliv normálně nemám s orgasmem drážděním klitorisu problém, se svým posledním přítelem jsem vyvrcholení i předstírala. Snažil se mě tolik dráždit, až jsem byla podrážděná,“ směje se Radka. Po čtyřiceti minutách raději sehrála orgasmus. 
S dalšími přítelkyněmi jsme se však shodly, že to je právě cesta do pekel, zavádějící informace je zrovna v sexu největším neštěstím. Téměř každá z nás však orgasmus někdy sehrála. Podle informací britské charitativní organizace YouthNet UK, která pro mladé lidi shromažďuje vědecké informace na stránkách thesite.org, to tak udělala alespoň jednou v životě až polovina žen. Buď chtěly sex ukončit, nebo občas udělat partnerovi radost alespoň za snahu. „Bůhví, proč si tak často muži myslí, že když jejich partnerka nemá orgasmus, je on naprosto neschopný, a předpokládá, že si to o něm bude myslet i ona,“ vysvětluje mi Radka. „Nejlepší a nejjistější orgasmus mám, když se dráždím sama. Pak také, když mě dráždí muž rukou, snad ještě jeho ústa. Ale to je na hodinu, amezitím začne být oběma trapně, mně z toho, že se mnou tak dlouho zabývá, a jemu, že to asi neumí.“
Takže nejlepší je rovnou se domluvit, ať se někdo nesnaží moc dlouho a zbytečně. Ač výzkum sexuologů Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny z roku 2001 uvádí, že české milostné předehry trvají v průměru 15-17 minut a samotná soulož 15-16 minut, někteří vymahači ženského orgasmu vydrží střídat polohy jako prostná i hodiny. Za to si však nic jiného než sehrané divadlo nezaslouží.
A co říkají mé expertky na mýtus mýtů? Tak ne že by na velikosti a délce penisu vůbec nezáleželo, přece jen ve fantazii funguje spíše úd veliký než malý, ale… „Já se vlastně hrozím penisu moc velkého, který při souloži bolí a v ústech vyvolává dávení,“ rozhodně prohlašuje Radka. Navíc se přítelkyně shodují, že to, jak se jim úd zamlouvá, dost závisí na tom, co je k údu připojeno, tedy jak vnímavý milenec je jeho majitel. „Jde to asi ruku v ruce, že muž s menším penisem je často pečlivější v ostatním milování, v předehře, líbání a mazlení,“ shoduje se ženské osazenstvo u stolu. To se také nad kávou při přemítání o velké velikosti shodlo, že je sice baví pocit tlaku a snad až slabé bolesti, ale pro jejich orgasmus to určující není. A nejen sexuolog Radim Uzel to ve svých pracích potvrzuje. Nejcitlivější je prvních pět centimetrů od vstupu do pochvy, a tak žena, která je obdařena vaginálním orgasmem a právě tak daleko se rozkládá její citlivá tkáň, nic delšího nepotřebuje. Dost mužů má navíc utkvělou představu, že vagina je dlouhý pevný kulatý otvor, a s obavou sledují své tenké údy. Každý sexuolog přitom neustále opakuje, že vagina je poddajná štěrbina, jejíž stěny leží na sobě a roztahují se až podle potřeby.
Ať jsi marlboro nebo softies
Jak Petr, Matěj a František, tak kroužek žen kolem Radky se shodli na tom, že stačí pár chytrých kroků a mýty z mysli muže se rozplynou jako pára nad hrncem. K tomu potřebuje dobrý vztah, ať už vede k rodině a dětem anebo „jen“ k pár letům společného života. „Kde funguje vzájemná důvěra a ochota si naslouchat, je vyhráno,“ tvrdí Radka. Vše je věcí domluvy, od něžného líbání až po neobvyklé praktiky, a je nutné se přesně ptát a přesně odpovídat. „Muž by neměl čekat, že naslepo trefí G bod a jednou naučené chvaty jsou zárukou doživotního úspěchu,“ míní Radka a dodává: „Ale stejné podmínky se týkají i žen. Když si o nějakou libůstku řeknou, musejí oba vědět, že ten druhý není natvrdlý, ale právě dostal do ruky skvělou mapu.“ Literatury, jako je Zilbergeldova Mužská sexualita, je dnes dost, takže není problém si - ve vlastním zájmu - o sexu nastudovat co nejvíc. Tak třeba muži přijdou i na to, že milování nemusí vést nutně ani k ženskému, ani kmužskému vyvrcholení, že mazlení nemusí končit výhradně sexem a že někteří lidé „to“ chtějí méně často a jiní častěji prostě proto, že na svět díkybohu přicházíme rozdílní.
Sexuální problémy a úzkost je věc běžná a normální.
Otevřená rozmluva s partnerkou funguje lépe než veškerá afrodiziaka, ať už se jedná o tvrdé „marlboro“ chlapáky nebo tzv. „softies“, tedy něžné muže s naléhavostí Jamese Blunta. A vnímavá žena by svému úzkostnému partnerovi měla sdělit totéž co Zilbergeld: totiž že opravdový muž není někdo, kdo žije podle přání a předsudků jiných.
