Tibet je nehostinné místo. Náhorní plošina s průměrnou nadmořskou výškou na úrovni vrcholku švýcarského Matterhornu se rozprostírá na ploše pětkrát větší než Francie. Mrazy, vichry a zhruba poloviční množství kyslíku, než kolik obsahuje vzduch při hladině světových moří a oceánů, se stavěly do cesty každému, kdo se pokusil v Tibetu usadit.
Současní Tibeťané jsou však na svou nehostinnou domovinu dokonale adaptovaní. Jejich původ představuje pro vědce tvrdý oříšek. Při jeho louskání nejde zdaleka jen o odhalování vědeckých záhad. Ve hře je i vysoká politika. Čína by ráda viděla vědecké důkazy o pevných historických a genetických vazbách mezi Tibeťany a většinovou populací čínských Chanů.
Nečekané archeologické objevy v Kremlu. Na Putinův příkaz vznikne unikátní muzeum |
„Vláda v Pekingu se horlivě snaží prokázat, že Chanové a Tibeťané mají společné kořeny a společnou kolébku, aby tak ospravedlnila svou nadvládu nad Tibetem,“ řekl v nedávném rozhovoru pro vědecký týdeník Science čínský archeolog, který si ze strachu z persekucí přál zůstat v anonymitě.
Nejnovější výzkumy však posouvají trvalé osídlení Tibetu přinejmenším o čtyři tisíciletí dále do minulosti a dokazují, že osídlení tibetské „střechy světa“ má dlouhou samostatnou historii.
Čínské zemědělství dlouho stálo a padalo s pěstováním prosa, které bylo domestikováno z planě rostoucích travin právě v této oblasti. Pěstitelé prosa ale zůstávali vázáni na nížiny, protože tato plodina nesnáší mrazy. V údolí Žluté řeky došlo rychle k přelidnění amnozí hledali únik do výše položených oblastí.
Trvalé celoroční osídlení Tibetu se však mělo lidem otevřít až s počátky pěstování ječmene. Tato plodina schopná vzdorovat krutým tibetským zimám doputovala do východní Asie z Blízkého východu a zajistila prvním tibetským zemědělcům dostatek potravin. Nejstarší doklady o pěstování ječmene v Tibetu jsou staré 3600 let. V dávnější historii měli přicházet do Tibetu jen sezonní pastevci a lovci, kteří se na zimu vraceli do příznivějších podmínek nižších poloh tibetského podhůří.
Lovci od horkého pramene
Mezinárodní tým pod vedením Michaela Meyera z univerzity v rakouském Innsbrucku a Marka Aldenderfera z Kalifornské univerzity v americkém Mercedu nyní publikoval v předním vědeckém týdeníku Science důkazy o tom, že lovci a sběrači žili v Tibetu celoročně dokonce snad už před třinácti tisíciletími.
Vědci se opírají o nálezy z lokality Chusang, ležící severozápadně od Lhasy v nadmořské výšce více než 4000 metrů. V horninách vzniklých z bahna usazeného kolem horkého minerálního pramene se našly otisky rukou a nohou nejméně šesti lidí včetně malých dětí. Stopy jsou staré přinejmenším 7400 roků. Meyerův a Aldenferderův tým však nevylučuje ani jejich podstatně vyšší stáří kolem 12 700 let. Pylová zrna zašlápnutá do bahna nohama pravěkých lidí prozrazují, že v té době vládlovTibetu poměrně příznivé klima. Na okolních pláních se rozkládaly louky hustě zarostlé travinami a nabízely vydatnou pastvu divokým jakům a další lovné zvěři.
Vědci jsou přesvědčeni, že pravěcí lovci nenavštěvovali horký pramen jen v létě, ale uchylovali se k němu i v zimních měsících. Lokalita se nachází příliš daleko od nejbližších níže položených oblastí vhodných pro přezimování v mírnějších podmínkách. Na pouhé letní návštěvy byl Chusang z ruky. Pro pravěké lidi by to znamenalo buď měsíční putování přes obtížně přístupná vysokohorská sedla, nebo dvakrát tak dlouhou pouť schůdnějšími cestami. Populace lovců a sběračů, které ještě dnes kočují za živobytím, se tak dlouhým cestám úzkostlivě vyhýbají. Chusang tedy hostil stálé obyvatele náhorní plošiny.
Pravěké dědictví Tibeťanů
Archeologické nálezy z Chusangu zapadají do obrázku, který si o původu Tibeťanů vytvořili genetici na základě studia dědičné informace těchto horalů. Z nedávno přečteného kompletního genomu Tibeťanů vyplývá, že po genetické stránce se tato populace zformovala v období před 15 až 9 tisíciletími poté, co na Tibetskou náhorní plošinu přišli lidé hned v několika migračních vlnách.
Genetické vlohy pro život ve vysoké nadmořské výšce se začaly v DNA Tibeťanů hromadit zřejmě v období před 12 800 až 8000 roky. V té době už museli tito lidé žít v Tibetu trvale a museli tu plodit děti. Jinak by přírodní výběr nebyl dost silný na to, aby v DNA lidí fixoval genetické adaptace pro život v řídkém vzduchu.
Zajímavou epizodu v adaptaci Tibeťanů na vysoké nadmořské výšky představuje osvojení zvláštní varianty genu EPAS1. Tibeťané zjevně zdědili jeho vysoce výkonnou formu od záhadných pravěkých lidí označovaných jako denisované. Ti žili před 50 000 roky na sibiřském Altaji a tvořili samostatný druh člověka příbuzný neandertálcům.
Denisované sice vyhynuli podobně jako neandrtálci, ale protože se křížili s pravěkými lidmi Homo sapiens, dochovaly se v DNA některých asijských etnik dodnes části jejich dědičné informace. Podle některých analýz může Tibeťanům kolovat v žilách v důsledku pravěké mezidruhové mesaliance až pět procent denisovanské krve včetně „vysokohorské“ varianty genu EPAS1.
Omigracích lidí zAltaje do Tibetu svědčí kamenné nástroje nalezené na západním okraji Tibetské náhorní plošiny. Jsou staré nejméně 20 000 roků a vzhledem nápadně připomínají nástroje známé z altajských hor.
Nové nálezy tak jen potvrzují, že nehostinné pláně a horské hřebeny Tibetské náhorní plošiny byly od pravěku domovem překvapivě kosmopolitního společenství. Jako jedni z prvních se tu zřejmě usídlili lovci a sběrači, kteří přečkávali tamější kruté zimy i díky „teplým oázám“ horkých minerálních pramenů, jaké nabízel Chusang.
