Plavání dětí bude od nastávajícího školního roku povinné |
Umět plavat by mělo být stejně přirozené jako chodit, tvrdí plavkyně Jana Klusáčková, dvojnásobná účastnice olympijských her a trenérka pardubického akvacentra. „Jenže čím mladší generace, tím horší plavec. Lidí střední generace a seniorů potkávám v bazénu požehnaně, zato mladé aby člověk pohledal,“ říká.
Její slova potvrzuje zkušenost Marcely Kubalčíkové z Ústavu tělesné výchovy na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně: „Přes dvacet procent studentů neumí plavat vůbec nebo plave velmi špatně.“ Podobná je situace také na dalších vysokých školách, jak potvrzuje Babeta Chrzanowská z katedry plaveckých sportů na Fakultě tělesné výchovy UK: „Moje osobní zkušenost v průběhu let ukazuje, že se snižuje úroveň plavání i počty uchazečů o studium TV a že úroveň vstupních testů některých studentů jiných oborů je nízká.“
Jinak řečeno, skoro každý pátý vysokoškolák by po pár tempech, když už je vůbec zvládne, šel ke dnu. Přesná statistika neexistuje, podle odhadů však neumí plavat nebo plave špatně až šest milionů Čechů. Podobná je situace v USA. Existující české průzkumy jsou zkreslené tím, že se obvykle odehrávaly formou dotazníkového šetření na koupalištích, tudíž mezi lidmi byla většina plavců. Podle zjištění Státního zdravotního ústavu je však mezi mladými do 19 let, kteří se nechodí koupat, procento plavců velmi nízké (25 %). Zbytek jsou neplavci nebo velmi nejistí plavci. U nás je zvyklostí považovat za plavce toho, kdo snadno zvládne 200 metrů a také pád do hluboké vody.
Paní radová a její děti
“Plavání je dnes vnímáno hlavně jako zábava pro osvěžení od horka u rybníků. Jak říkal náš školitel trenérů: ‚Lidé u nás neplavou, lidé se u nás koupou.‘ Prsa ‚umí‘ babičky i maminky, tak je učí i své děti. Protože ale obvykle nemají správný styl, i své děti učí chybným plaveckým návykům. Zlozvyky se předávají z generace na generaci dál a dál,“ míní trenérka plavání Jitka Vachtová z Aquacentra Šutka v Praze. Lepší plavce lze v bazénu spočítat na prstech jedné ruky. Oproti těm, kteří se snaží udržet nad hladinou a nenamočit si obličej a vlasy. Ve stylu „paní radová“.
Důvody, proč se nikdy nenaučíme plavat pořádně, mohou být různé: špatná zkušenost s výukou na základní škole, či dokonce topení se, strach z vody v dospělosti přecházející v ostych učit se něco nového. Někomu nedělá dobře chlór, někdo se stydí svléknout do plavek. Babeta Chrzanowská z katedry plaveckých sportů pak připomíná vzrůstající oblibu aktivit typu akvafitness a fakt, že je řada bazénů dodatečně vybavována atrakcemi či se mění na akvacentra. „To jistě veřejnost do bazénů přitahuje, otázkou zůstává, zda zároveň není vytlačováno klasické plavání?“ ptá se.
Nepatrnou útěchou nám může být, že špatně na tom nejsme sami. Plavání činí potíže i obyvatelům přímořských destinací. Plavat neumí asi 40 procent Italů a každý pátý Australan nezvládne ani padesátimetrový bazén. Podobný postřeh si odvezl z Ameriky Michael Machalla, který tam pracoval jako plavčík: „Američani plavou zpravidla směrem ke dnu. Zíral jsem, že většina neudělá ani pár temp. A když už, tak hodně ujetým stylem. Na Facebooku by získal aspoň 2000 lajků. Asi proto měl náš bazén v nejhlubším místě jen 150 cm a i tak bylo potřeba návštěvníky, zejména malé děti, neustále hlídat.“
Co je horší, ročně se utopí více než dvě stě Čechů, což je v přepočtu na jednoho obyvatele dvakrát více než v přímořských zemích, jako je Španělsko či Velká Británie. Rizikové jsou pro nás coby suchozemský národ dovolené v zahraničí, které čísla významně navyšují.
Na vině je oproti (ne)schopnostem i nepřiměřeně velké sebevědomí. „Lidé na dovolených u moře podceňují specifická rizika, jako jsou vlny, zpětné proudy nebo odliv, a příliš nerespektují varovnou signalizaci. V moři končí svůj život ročně několik desítek českých turistů, nejvíce v hojně navštěvovaném Chorvatsku,“ říká Eva Svobodová z pojišťovny Uniqua.
Ohroženou skupinou paradoxně nejsou ti, již plavat vůbec neumějí, ale hlavně lidé, kteří náleží k velmi špatným plavcům. Právě oni totiž nedokážou dobře odhadnout své síly, nemají vytrvalost. Ještě horší je vše v kombinaci s alkoholem, kdy lidé ztrácejí soudnost. Úplní neplavci dobře vědí, že do hloubky se prostě vydat nemohou.
Statistiky utonulých jsou ovšem rok od roku příznivější. Kupříkladu za rok 1994 eviduje Český statistický úřad 352 utopených. V padesátých letech minulého století se roční počty vyšplhaly i přes 400 osob a jako historické maximum vzpomíná rok 1920 s 681 utonulými. Jednoznačně a trvale převažují muži.
Kde se stala chyba?
Žehrat na to, že za upadající plaveckou gramotností může zrušení povinné plavecké výuky, jež na českých školách byla praktikována od konce 60. let a ukončena byla v roce 2005, by asi nebylo úplně fér. I nyní se do ní totiž dobrovolně zapojuje 92 procent základních škol. Loni se podle údajů ministerstva školství účastnilo kurzů 217 tisíc dětí z celkových více než 551 tisíc žáků prvního stupně ZŠ. Pro zajímavost: v mateřinkách, které děti berou do bazénů dobrovolně, je tento poměr 74 tisíc ku 367 tisícům.
Vysvětlení, proč se tedy stáváme čím dál horšími plavci, je třeba hledat jinde. Upadá zdatnost populace. Děti se sice možná ve školních kurzech naučí udržet se nad hladinou, avšak nově nabytou zkušenost už dále nerozvíjejí. K vodě se dostanou s rodiči na čtrnáct dní o letních prázdninách, po zbytek roku opět sedí ve třídách a doma u počítače. Lidé obecně dřív trávili víc času venku, víc pracovali fyzicky a byli v lepší kondici, která jim dávala výdrž, jež je pro plavání důležitá.
Ministerstvo školství nyní rozhodlo, že od září zas bude plavecká výuka na prvním stupni základních škol povinná. Slibuje si od toho zlepšení plavecké gramotnosti a také fyzické kondice dětí.
Předseda České unie školního plavání Ladislav Botek podotýká, že pokud chceme být o krok napřed před ostatními, jako tomu bylo v minulosti, je třeba povinnou předplaveckou výuku zavést už v posledním ročníku docházky dětí do mateřských škol. Jejím hlavním úkolem by mělo být odstranění strachu a vytvoření si kladného vztahu k vodě. To je základní předpoklad k další výuce plavání.
