Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Mladí a neklidní

Divadelní skřet, kterému vadí smích. Objeví se v hledišti vždy někdo, kdo vás upozorní na „nevhodné“ chování?

Nataša Bednářová foto: Lukáš Mohorko

Rozmohl se nám tady takový nemilý zvyk. Nazvala bych ho neempatickým divákem. Specifikum onoho, čím dál víc se vyskytujícího druhu, není absence empatie vůči dílu, na něž se dotyčný kouká, ale vůči „spoludivákům“ v hledišti.
  5:00

A já bych chtěla najít důvod, proč to mají tito jedinci zapotřebí. Jakmile pominula zatím poslední vlna toho moru, co sužuje naši planetu již třetím rokem, potřebovala jsem nasytit hlad po kulturních zážitcích a vyrazila jsem podpořit své kolegy do několika divadel. Dělám to ráda. Nejradši sama a anonymně. Užívám si to a ráda se nechám unést emocemi, když to stojí za to. Ráda se sama dojmu nebo rozesměju.

Přijde mi to jako přirozená součást a reakce jsou myslím dost žádoucím elementem každé reprízy. No ale ono se někdy stane, že když se člověk nechá unést, a třeba se z chuti zasměje na dobře vystavěném fóru nebo situaci, objeví se vedle na sedačce skřet. Nechci být genderově nejednotná, ale obvykle je tímto skřetem žena.

Nebo lépe řečeno muže skřeta jsem zatím ještě neměla tu čest potkat. A tento zlomyslný skřet vám potřebuje dát najevo, že vaše reakce se mu nelíbí. Hlasitou urážkou na váš účet vás potřebuje poučit, že: „Takhle se v divadle nechováme!“.

Nesmějeme se nahlas.

Neprojevujeme emoce.

A hlavně, proboha ne tehdy, když se nesměje většina.

V divadle je potřeba totiž mít vysoké podpatky, sukni nad kolena, účes od kadeřníka, znát alespoň jednoho herce z TV, usnout během představení, po představení sníst chlebíček a vyfotit se před vchodem. Nic ve zlém, můj vnitřní vztek stoupá.

Nataša Bednářová

Herečka Švandova divadla se narodila 24. dubna 1994 v Martine na Slovensku, kde také absolvovala herectví na soukromé konzervatoři v Martine. V roce 2013 zahájila bakalářské studium herectví na KALD DAMU, pod vedením Branislava Mazúcha a v navazujícím magisterském programu u Jiřího Havelky. Po absolvování hostovala v mnoha divadlech, např. v Divadle A studio Rubín, Divadle Letí, Divadle pod Palmovkou, Divadle Minor, Divadle Komedie, Divadle X10, Alfred ve dvoře či na nezávislých scénách se soubory Pomezí, Spektákl a Ufftenživot. Také vytvořila autorskou inscenaci Zrození Venuše. Členkou souboru Švandova divadla je od sezóny 2021/2022 a hraje zde v inscenaci Zabíjejte popírače klimatických změn. Objevila se v seriálech Občanka, Modrý kód nebo Kukačky.

Účinkovala také v rozhlasových hrách Bezruký Frantík, Putování za Švestkovou vůní, Já mé druhé já a já a…, Historie českého zločinu.

K jejím zálibám patří, saunování, vaření, psaní, plavání, čtení a luštění křížovek a sudoku.

Za poslední dva měsíce jsem tyto zlomyslné nešťastné skřítky potkala asi pětkrát. Chápu, že žít v dnešní nejisté době není jednoduché. Ale není právě kulturní akce prostorem pro odpoutání se od každodennosti? A není lepší svůj vnitřní stres, radost a neštěstí prožít skrze postavy, na jejichž osudy se koukáme?

Je pro mě nepředstavitelné, kolik neštěstí a sebestřednosti musí v sobě člověk mít, aby cizího souseda v hledišti kvůli jeho reakci nazval hňupem. Přemýšlím, jak moc musí trpět člověk, který vám kvůli vašemu radostnému smíchu z povedené inscenace řekne, že jste na pěst.

Je mi záhadou, co za egocentrika musí být skřet, jenž se na celou inscenaci kouká bosky (protože dvě hodiny v jehlách není žádné žůžo dobrodrůžo), celou dobu polohlasem komentuje dění a nakonec vám řekne, že jste úplný idiot, protože se bavíte. Kdo si do prčic myslí, že je ten, co mi řekne, že „mám asi dobrej matroš“, když se uchechtnu na vtipné hlášce. Zajímalo by mě, jestli se to děje jenom mně.

Pochybuji.

Ale jestli máte taky tuto zkušenost, snad jistě chápete, jak moc mi to hnulo žlučí. Asi jako když jsem dnes jela tramvají a po chvilce jsem si všimla, že nade mnou stojí starší paní s taškou a nakrkle kroutí hlavou, že já mladá sedím. Skutečně jsem si jí nevšimla, a tak jsem jí hned nabídla mé místo k sezení. Odmítla a další tři zastávky mě terorizovala poznámkami, jak jen jsou ti mladí nevychovaní. Možná na to místo potřebovala kolkovanou žádost. Možná.

A možná byla v ten den jen strašně nešťastná, protože žije ve stresu a dnes ji zklamalo a naštvalo strašně moc lidí. Podobný osud dle mého uvážení sdílí i ti dříve zmínění divadelní skřeti. A proto příště až potkám onoho skřeta, místo stejně agresivní reakce ho možná spíš polituju a dám mu kus své lásky. Jistě bude překvapen stejně jako ta zlá paní na přepážce podatelny finančního úřadu. Pojďme být na sebe milejší. Zlo nikdy nic nevyřešilo.

A když je na nás někdo neprávem zlý, usmějme se na něho. Garantuju, že ho to naštve mnohem více, než kdybychom mu jeho zlo opláceli stejnou mincí. A příště se opět jako starej dobrej hňup s chutí v divadle zasmějte! Mimo jiné je to prý moc dobré na břišáky.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...