(Ne)přítel mobil. Jak to mají Češi s telefony?

Nenoste mobilní telefony v kapse, ale v kabelce nebo v tašce, abyste je měli co nejdále od těla. Neodkládejte si mobilní telefon vedle postele, a už vůbec ne k hlavě. Vyhýbejte se hovorům z míst, kde je slabý signál, nebo hovorům z rychle jedoucích dopravních prostředků, protože v těchto případech váš mobilní telefon vydává silnější elektromagnetické záření. Omezte používání mobilních telefonů ke stahování velkých souborů, audionahrávek či videí…

To jsou jen některá z mnoha doporučení, která dostali před necelým měsícem obyvatelé Kalifornie od tamějších úřadů.

„Někteří odborníci i část veřejnosti se obávají následků dlouhodobého vystavení energii vyzařované mobilními telefony. Přitom jednoduchá opatření, kdy nenosíme telefony po kapsách a nenecháváme je v noci u postele, můžou snížit množství záření, jemuž jsou vystaveni jak dospělí, tak děti,“ sdělila k tomu v tiskové zprávě Karen Smithová z kalifornského Úřadu pro zdravotnictví.

Zvýšenému riziku čelí podle Smithové děti a mládež, protože jejich mozek se teprve vyvíjí. „Rodiče by měli zvážit, zda neomezí čas, který děti tráví telefonováním, a zda dětem nevypnou mobil na noc,“ dodala.

Diskuse o tom, zda a nakolik škodí mobilní telefony lidskému zdraví, se vedou už dlouhá léta a jejich konec se zatím nerýsuje. Gordický uzel nejasností nerozsekly ani dlouho očekávané výsledky dvou studií na laboratorních potkanech a myších, za které utratil americký Národní toxikologický úřad 25 milionů dolarů. Elektromagnetickému záření, jaké generují mobilní telefony, při nich byly nejprve vystaveny březí samice a narozená mláďata v něm pak žila další dva roky.

„Běžný uživatel mobilního telefonu takové zátěži vystaven není,“ vysvětlil vedoucí experimentu John Bucher.

Prakticky jediným významným efektem podchyceným při dvouletém testu se ukázal zvýšený výskyt nádorů postihujících tkáně v srdci samců. Samice byly nárůstu této zdravotní komplikace ušetřeny. Samci vystavení elektromagnetickému záření však žili déle a zdáli se odolnější vůči onemocnění ledvin než zvířata, jež umělému zdroji elektromagnetického záření vystavena nebyla.

Zastánci a odpůrci mobilních telefonů si přebrali rozporuplné výsledky studie po svém. Podle Davida Carpentera ze State University of New York jde o první jasný důkaz, že elektromagnetické záření mobilních telefonů zvyšuje pravděpodobnost propuknutí různých typů rakoviny.

„Já sám na základě výsledků těchto studií své zvyky při telefonování měnit nebudu,“ oponoval mu John Bucher na tiskové konferenci Národního toxikologického úřadu.

Proč se jich nebojíme?

V roce 2011 zařadila Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny elektromagnetické záření mobilních telefonů mezi „možné příčiny rakoviny“. O čtyři roky později publikoval francouzskokanadský tým vědců studii, na jejímž základě se domáhal přeřazení mobilů do rizikovější kategorie „pravděpodobných příčin rakoviny“. Na politické scéně to nevyvolalo větší odezvu. Když Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny v roce 2015 zařadila dosti kontroverzně mezi „pravděpodobné karcinogeny“ herbicid glyfosát, jednalo se v Evropské unii velmi intenzivně o jeho zákazu. Proč jsme k jedné „pravděpodobné příčině rakoviny“ tolerantní – a k jiné naopak nekompromisní?

Člověk má v povaze porovnávat přínosy i rizika a rozhodovat se na základě jejich vzájemné bilance. Pokud jsou přínosy nesporné, pak průvodní rizika akceptujeme bez mrknutí oka. A to dokonce i ta smrtelná. Extrémním příkladem je silniční doprava, při které jen loni zahynulo na českých silnicích více než pět set lidí. Každý, kdo usedne do auta, autobusu, na kolo či motorku a vyrazí do mumraje silničního provozu, riskuje, že se stane jednou z obětí dopravních nehod. A každý den tohle riziko dobrovolně podstupují miliony lidí, protože za to, že dorazí do práce, do školy, k lékaři nebo prostě za zábavou, jim přijde riziko úmrtí na silnici jako přijatelná cena.

Na možná zdravotní rizika spojená s používáním mobilních telefonů nazíráme stejně tolerantně, protože přínosy téhle technické vymoženosti jsou jasné i těm, kdo už nezažili doby, kdy telefonní přístroj měli doma jen šťastlivci a ostatní si museli vystát frontu před telefonními budkami na návsích a náměstích. S herbicidním postřikem se to má jinak. Jeho přínosy docení ještě tak zemědělec, který s ním hubí na poli plevel. Většině lidí glyfosát nenabízí hmatatelný přínos. V té chvíli není nic jednoduššího než horovat pro jeho zákaz. Riziko, byť jen hypotetické, je zažehnáno a naše „benefity“ se tím nijak nekrátí. A to je důvod, proč se lidé nebudou nad užíváním mobilních telefonů rozpakovat, ať už mu Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny přisoudí jakékoli zdravotní riziko.

Lezou nám mobily na mozek?

Epidemiologické studie naznačují, že užívání mobilních telefonů může stát v pozadí mírného nárůstu některých onemocnění, především nádorů mozku. Vyplývá to například z rozsáhlé studie švédských onkologů. Mnohem vážnější dopady na lidské životy však má pozornost, kterou věnujeme mobilním telefonům v nevhodnou dobu na nevhodných místech. Řidič auta telefonující za jízdy hands-free přístrojem má o pětinu pomalejší reakce. Jeho jízenoste da ztrácí na plynulosti a je pro ostatní účastníky silničního provozu hůře čitelná. Při simulaci na trenažéru byli telefonující řidiči aktéry srážek dvakrát častěji než šoféři, které telefonování nerozptylovalo. Za volantem chybuje telefonující řidič stejně, jako kdyby měl v krvi 0,8 promile alkoholu.

Raketový nástup mobilních telefonů a dalších digitálních technologií je spojován s narušením psychiky především u mladých lidí. Připisuje se mu nezanedbatelný podíl na narůstajícím počtu teenagerů trpících úzkostí, depresemi, a dokonce i na zvyšujícím se počtu sebevražedných pokusů. Pod vlivem podobných zpráv vyzvali nedávno někteří investoři technologického giganta Apple, aby zavedl u svých produktů taková opatření, jež mládež před negativními dopady digitální techniky a sociálních sítí ochrání.

Jaký je však skutečný podíl digitálních technologií v čele s chytrými mobilními telefony na psychických trablech mládeže? Mladí lidé byli ve srovnání se zbytkem populace náchylnější k depresím a úzkostným stavům i v dobách, kdy po internetu a chytrých mobilech nebylo ani vidu, ani slechu. A při podrobnějších analýzách se ukáže, že situace není zdaleka tak zlá, jak se všeobecně tvrdí. Ve Spojených státech je denně na internetu přes 90 procent teenagerů. Depresemi tam trpí každé šesté děvče a každý šestnáctý chlapec, což představuje oproti „předmobilovým“ dobám jen mírný nárůst. Britská studie zahrnující 120 tisíc teenagerů nezjistila zvýšený výskyt psychických problémů u běžných uživatelů digitálních technologií. U těžkých fandů chytrých telefonů byl sice nárůst potíží patrný, ale nijak alarmující.

Nezdravě vysoké zaujetí pro digitální technologie není rozšířeno tak masově, jak by se mohlo zdát při pohledu na děti, které fascinovaně zírají na displej chytrého telefonu a prstíky horečně vyťukávají jednu textovou zprávu za druhou. Z evropských dětí tráví jen pětina čas on-line, i když se na internetu zrovna o nic nezajímají. Stejný podíl jich přiznává, že kvůli internetu a mobilu šidí čas, který by měly věnovat svým blízkým nebo učení. Šestina dětí se pokusila čas strávený on-line a telefonováním omezit, ale nepovedlo se jim to. Každé sedmé dítě propadá neklidu, když je nějakou dobu bez signálu pro mobil či bez přístupu k internetu.

Závislost na mobilech, nebo na lidech?

Někteří psychiatři hovoří především u mladých lidí o závislosti na mobilech a sociálních sítích. Jiní jsou při přirovnávání chytrých mobilů k drogám, alkoholu či gamblerství zdrženlivější. K odborníkům, kteří nevidí „posedlost mobily“ jako tragédii, patří i antropolog Samuel Veissiere z montrealské McGillovy university.

„V této oblasti vládne panika,“ řekl Veissiere v rozhovoru pro Daily Mail. Podle něho není závislost na chytrých telefonech snahou o únik před lidmi, ale naopak projevem extrémní snahy být s nimi v kontaktu. „Touha vidět a pozorovat druhé lidi, ale také touha být viděn a pozorován druhými má hluboké evoluční kořeny. Člověk se vyvinul jako výjimečně společenský tvor a vyžaduje neustálé podněty od druhých lidí, aby věděl, jak se k nim má správně chovat. Takhle si nacházíme cíle svého snažení, dopracováváme se k pochopení situací a vytváříme si vlastní identitu.“

Problém vidí kanadský antropolog v tom, že moderní technologie nám pro uspokojení této přirozené potřeby nabízejí donedávna nepředstavitelné možnosti. V takových podmínkách není těžké to s komunikací přehnat. Veissiere přirovnává touhu po ukojení „společenského hladu“ ke skutečnému hladu a naší přirozené touze po konzumaci tučných a sladkých jídel. Po tisíciletí nám vrozená slabost pro sladké a mastné zachraňovala život, protože nás nutila shánět vydatnou potravu. Dnes máme potravin, co hrdlo ráčí, a náklonnost k cukrům a tukům nás žene k přejídání, obezitě a následným zdravotním komplikacím. „Touha po společenských kontaktech a příjemném pocitu z nich se může díky chytrým telefonům vymknout z kontroly a přerůst v posedlost,“ dodává Veissiere. „Nejsme však závislí na mobilech, ale na kontaktech s lidmi.“

Podle kanadského antropologa nemá cenu nutit firmy, které nám umožnily společenské kontakty prostřednictvím moderních technologií, aby nás v jejich užívání samy nějak omezovaly a chránily nás před pádem do závislosti.

„Musíme se sami rozhodnout, jak budeme tyto technologie využívat. Musíme si například určit dobu, kdy budeme na telefonu. Důležité je třeba to, abychom nedostávali pracovní maily a telefonní hovory večer nebo o víkendech. U dětí musí sehrát významnou roli rodiče a učitelé,“ nabádá Veissiere.

Za klíčový okamžik považují odborníci chvíli, kdy dítě získává pravidelný přístup k mobilu a na sociální sítě. Rodiče tu mohou udělat pro své děti opravdu hodně nejen tím, že s nimi o internetu a jeho úskalích mluví a ukazují jim bezpečnější způsoby jeho používání, ale třeba i tím, že s nimi na chytrém telefonu hrají hry nebo se dívají společně na videa.

Kyberšikana i podpora

Mobilní telefony a sociální sítě jsou vnímány jako živná půda pro šikanu. I to je podle některých dětských psychologů nebezpečně zjednodušený náhled. Oběti jsou v drtivé většině vystaveny šikaně mimo kyberprostor a šikana na sociálních sítích je jen jejím pokračováním. Nebezpečné je, že děti šikanované na sociálních sítích tráví na internetu překvapivě hodně času. Umanutě tu sledují aktivity druhých, ale samy se do nich nijak nezapojují.

Pokud jde o pachatele kyberšikany, ani ti se neomezují na pronásledování obětí v kyberprostoru. Bývají problémoví i v běžném životě. Nepatří k premiantům třídy, často se zaplétají do hádek či rvaček nebo je sami vyvolávají. Ve dnech, kdy řádí na sociálních sítích, s nimi bývá těžké pořízení i doma nebo ve škole.

Velmi často jsou konflikty a šikana na sociálních sítích přičítány nerovnému přístupu k digitálním technologiím mezi dětmi z ekonomicky silných a slabých rodin. Tenhle rozdíl se však rychle smazává a vypadá to, že není hlavní hnací silou problémů. V roce 2015 mělo ve Spojených státech k internetu pravidelný přístup 92 procent dětí ze sociálně slabých domácností, zatímco zbytku dětské populace byl internet dostupný z 97 procent. Mobil vlastnilo 65 procent dětí ze sociálně slabých rodin a ve zbytku populace mělo mobil 69 procent dětí.

Autoři rozsáhlé britské studie došli k závěru, že teenagerům škodí nejen přemíra času tráveného on-line, ale na druhou stranu i omezený přístup k digitálním technologiím. Bez mobilu a přístupu na internet se mladý člověk ocitá v izolaci. Má například nedostatečné možnosti k domluvě na společných aktivitách s kamarády. Více než dvě třetiny teenagerů se svěřily, že právě přes chytrý mobilní telefon se jim dostalo významné podpory od kamarádů v náročných životních situacích.

Paradoxně mohou právě mobilní telefony a další digitální technologie zafungovat jako účinná prevence velkých průšvihů. Blížící se deprese se neklamně promítá do vstupů na sociální sítě. Často je to patrné i z časů, kdy se člověk zahlcený problémy na sociální sítě připojuje. Pomoc může přijít opět prostřednictvím chytrého mobilu, a to nejen od kamarádů, ale i od odborníků.

Dnes jsou chytré mobilní telefony prezentovány v drtivé většině jako hrozba pro děti a mládež. To je však silně zjednodušený a jednostranný náhled na komplikovaný problém. O tom, jak necháme děti a mládež „řádit“ s mobily, bychom se měli rozhodovat na základě vědecky ověřených informací a nikoli na základě emocí. Nejhorším rádcem bývá fakty nepodložený strach.