6. listopadu 2016 14:44 Lidovky.cz > Relax > Věda

Nechat propadnout žáka je nemorální. Alespoň na prvním stupni by se mělo zrušit

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 35Diskuse
Potíže ve škole - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Potíže ve škole - ilustrační foto | foto: Shutterstock

PRAHA Projít úspěšně první třídou základní školy není taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Do druhé třídy se v České republice nepodaří probojovat zhruba jednomu dítěti ze sta. Analytik společnosti Člověk v tísni Daniel Hůle poukazuje na to, že jde v rámci Evropy o raritu. Ve Skandinávii či v některých západoevropských zemích se totiž na základní škole nepropadá vůbec.

Proč některé děti nezvládnou nástup do školy a jaké to má důsledky, vysvětluje Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni

LN: Jako analytik se zabýváte příčinami školního neúspěchu. Přišel jste na to, proč se tolika dětem při zahájení povinné školní docházky nedaří?
Nástup do první třídy je nepřiměřeně tvrdý. Před rokem a půl jsme vypracovali studii pro ministerstvo školství o proveditelnosti a případném významu zavedení povinného předškolního vzdělávání. Součástí podkladů byly rozhovory se sto dvaceti ředitelkami mateřských škol. Většinou se jejich výpovědi shodovaly v jedné věci: bariéra mezi nimi a základními školami je obrovská. Vypracovali jsme také srovnávací analýzu s Německem. Tam to funguje úplně jinak, stejně jako v dalších zemích západní Evropy.

LN: Znamená to, že je propadání na základní škole – nebo v první třídě – česká specialita?

DANIEL HŮLE (* 1976)

  • V organizaci Člověk v tísni se od roku 2005 věnuje problematice vzdělávání, chudoby a předlužení.
  • Od roku 2006 je vedoucím programu kariérního a dluhového poradenství.
  • V roce 2004 založil Demografické informační centrum, v němž působí jako analytik.
  • V letech 1996 až 2007 se podílel na řízení romského komunitního centra v Praze na Smíchově.
  • V letech 2003 až 2005 pracoval jako vychovatel v diagnostickém ústavu.
  • Studoval demografii a sociologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Dá se to tak říct. V Německu i v dalších západoevropských zemích institut propadání takřka neexistuje. Pokud dítě nezvládá v ýuku, nebere se to jako neúspěch dítěte, ale jako neúspěch školy. A domnívám se, že je to tak správně. V Německu v posledních letech zavedli takzvané adaptační období, které trvá první tři roky školní docházky. Od první do třetí třídy mají děti něco jako období hájení, kdy mají ty slabší možnost vyrovnat se ostatním. Škola počítá s tím, že pojme děti z velmi různých rodin. Je přirozené, že se ve škole najdou takové, které rodiče třeba už naučili číst, psát a počítat. A pak je tu skupina dětí, které jsou z prostředí méně podnětného. Jejich postavení je pak logicky špatné. Přitom mohou být inteligentní a požadavky vzdělávacího systému nakonec mohou dobře zvládnout, když dostanou čas na adaptaci. V českých školách se ale nad takovými dětmi zlomí hůl.

LN: Víme, z jakých rodin „propadlíci“ nejčastěji pocházejí?
V rámci našich analýz jsme zkoumali různé vlivy, které propadání – a školní neúspěch obecně – způsobují. V některých školách ústeckého či moravskoslezského kraje nezvládne první třídu až deset procent žáků. Jako absolutně nejzásadnější faktor se ukazuje nízké vzdělání rodičů. Zjednodušeně řečeno: žije-li dítě s rodiči, kteří sami absolvovali maximálně základní školu, je velká pravděpodobnost, že na základní škole propadne. Stačí pak, aby takovéto dítě nenavštěvovalo žádný typ předškolního vzdělání, a do první třídy nastupuje nepřipravené. Škola přenáší zodpovědnost za školní neúspěch na rodinu. To posiluje reprodukci nevzdělanosti. Propadnout v první třídě totiž znamená být znevýhodněný v podstatě na celý život.

LN: Co takové dítě čeká?
Propadnout znamená vyjít ze školy bez řádného ukončení základního vzdělání. Tyto děti končí po povinných devíti letech školní docházky v osmé třídě, případně v sedmé, propadnou-li dvakrát. Absolvují pak maximálně dvouleté učební obory, často ani to ne. Na pracovním trhu jsou v podstatě diskvalifikováni. Například na úřadu práce je řada rekvalifikačních kurzů podmíněna tím, že uchazeč dosáhl aspoň základního vzdělání. Kdo řádně ukončené základní vzdělání nemá, hledá práci velmi obtížně. Obvykle skončí odkázaný na sociální dávky. Nevhodně nastaveným vzdělávacím systémem stát generuje lidi, které bude muset živit až do smrti. Je to nevýhodné.

LN: Co se s tím dá podle vás dělat?

Je třeba udělat několik důležitých kroků. Především zmírnit v nárocích na kázeň, řád a požadavky v prvních třídách. Tímto trendem jdou i ostatní západní země, které mají zkušenosti s dětmi imigrantů nebo dětmi vyrůstajícími v jiných podmínkách, než v jakých vyrostla většina jejich vrstevníků. Například v Německu už přišli na to, že takovým dětem nelze stavět bariéru, kterou musejí hned na vstupu překonat. Základní škola má být otevřenější, zodpovědnost za vzdělávání leží primárně na bedrech školy, nikoli rodičů. S tím souvisí další možnost nápravy, kterou propagujeme – zrušení domácích úkolů.


LN: To zní trochu radikálně, až anarchisticky...
Ale je to velmi podstatné a hned vysvětlím proč. Rodiče, kteří vyšli ze sedmé třídy nebo absolvovali pouze základní školu, často neumí dost dobře pomoct s domácím úkolem ani třeťákovi. Přičemž škola očekává, že rodič nejenže dohlédne na to, aby dítě úkol skutečně vypracovalo, ale i na to, že ten úkol bude bez chyb. Rodiče kvůli tomu logicky berou domácí přípravu dětí jako svou vizitku, tedy aspoň ti vzdělanější a cílevědomější. Co potom ale děti, které takové rodiče nemají? Jaký dojem dělají na školu? A jaký dojem pak dělá škola na ně? Obě strany to vzdají a rozhodne se, že si dítě třídu zopakuje. Je to nemorální.

LN: Možnost opakovat třídu by tedy podle vás bylo lepší zrušit. Nic dobrého na ní nevidíte?
Je to naprosto neúčinný, dokonce škodlivý nástroj. Propadání by se mělo zrušit minimálně na prvním stupni.

LN: Dětem slabším nebo ze sociálně znevýhodněného prostředí by možná pomohl odklad. Ten ale dostávají častěji děti rodičů, kteří si ho takzvaně vydupou, protože chtějí pro své dítě co nejhladší vzdělávací start...
Odklady jsou další české specifikum. U nás má odklad skoro čtvrtina dětí. To je nejvíc z celé Evropské unie. Druhá je Belgie se sedmi procenty, v závěsu za ní Rakousko. V ostatních zemích nastupuje do školy o rok později jen okolo jednoho procenta dětí, případně tam možnost dát dítěti odklad vůbec neexistuje.

Podíváme-li se na to, kterých dětí se odklad nejčastěji týká, a srovnáme-li vliv úrovně vzdělání rodičů na rozhodnutí dát dítěti odklad, zjistíme, že žádosti o odklady se sociálním znevýhodněním či vzděláním rodičů přímo nesouvisí. Běžně o odklad usilují ti nejvzdělanější rodiče. Je tedy pravda, že odklad nedostanou děti, které by ho nejvíc potřebovaly. Vzdělaní, cílevědomí rodiče si třeba hlídají i to, kdy bude mít první třídu učitelka, o níž se říká, že je dobrá. A když zjistí, že to bude až v přespříštím školním roce, dají dítěti radši odklad. Čím víc dětí má odklad, tím víc se zvyšuje tlak na to nedávat dítě do školy v šesti letech. Rodiče se mohou bát, že jejich dítě mezi sedmiletými až osmiletými neobstojí. Nelze jim to vyčítat, chovají se racionálně. Neracionální je ale systém.

LN: Spraví něco povinný rok v mateřské škole pro předškoláky?
Mnohým nepomůže. Sice by mohl zachytit děti, které by jinak měly v první třídě velké problémy, ale z praxe víme, že i základní školy musí řešit problém vysokých absencí sociálně znevýhodněných dětí. Mateřská škola s tím bude mít problém ještě větší. Jeden rok je navíc velice krátká doba. Stejně jako inkluze se povinný rok ve školce týká především dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, převážně dětí romských.

LN: Zmínil jste inkluzi. Ta podle vás dětem, které mají na běžných základních školách potíže, prospěje?
Inkluze představuje velký problém. V mediálním diskurzu se spojuje se zdravotně postiženými dětmi, ale ve skutečnosti jde většinou o obavy z integrace romských dětí do běžných škol.

Pravda je, že praktické školy vyhledávali často sami rodiče, protože v běžných základních školách cítili určité stigma. Logicky hledali školu, která je a jejich dítě nebude tolik stresovat, nebude po nich chtít věci, které nejsou schopni splnit. Praktická škola pro ně znamená snazší řešení. Bohužel zní ale nevede cesta jinam než na druhořadé učební obory, a to ještě v nejlepším případě. Běžná základka jim ale staví do cesty překážky, jejichž existenci si většina lidí neumí představit, nejde přitom jen o nároky výuky.

LN: Jaké překážky máte na mysli?
Například je tu tlak, aby škola byla co nejpestřejší. Začíná to už ve školce. Děti chodí plavat, do solné jeskyně, nabízejí se jim různé kroužky. Je to drahé a pro děti z chudých poměrů nedostupné. Několik dětí pak nejde na plavání a čeká ve školce, až se ostatní vrátí. U školních dětí je zase běžné, že jde třída do divadla a cestou se všichni zastaví u McDonalda. Na to ale nemají všichni. Škola by měla zohledňovat i možnosti chudších rodičů, případně by děti ze sociálně slabých rodin měly dostat možnost účastnit se některých aktivit, jako je třeba plavání nebo návštěva divadla, bezplatně.

Další překážkou jsou již zmíněné domácí úkoly. Opět si můžeme vzít příklad ze Skandinávie a západní Evropy, kde je úkolů obecně méně. Častější jsou takové, při jejichž vypracování není potřebná asistence rodičů, různé pokusy a projekty.

LN: Otázka je, jak by se taková přívětivá škola s minimem domácích úkolů líbila cílevědomějším rodičům nadaných dětí.
Tito rodiče přece mají možnost své děti dovzdělávat podle vlastního uvážení. A také to dělat budou. Dopřejí svým dětem kroužky a různé další aktivity, budou se jim věnovat. To je samozřejmě v pořádku. Minimální standard má být ale srovnaný tak, aby mu stačili všichni. Máme-li možnost odstranit nástroj zvyšující nerovnost, musíme ho odstranit.

LN: Část problémů, o nichž tady mluvíme, by vyřešilo podstatné zvýšení počtu pedagogických asistentů, kteří by se slabším dětem věnovali...
Mít dostatek asistentů je nutnost. A existuje účinné řešení, které by nebylo drahé. Stačilo by zavést povinnou roční stáž studentů pedagogických fakult na základních školách. Vyřešilo by to hned dva problémy najednou – nedostatek asistentů pedagogů a zároveň nedostatek praxe studentů učitelských oborů. Ti by se v dostatečném rozsahu seznámili s profesí učitele a navíc získali i podrobnou a cennou zkušenost s prací s dětmi jakýmkoli způsobem znevýhodněnými.

LN: Nabízí se podle vás ještě nějaké další opatření, které by zamezilo školnímu neúspěchu?
Pomohlo by prodloužení povinné školní docházky. Ve srovnání s dalšími evropskými státy tady opět pokulháváme. Kratší povinnou docházku než u nás mají v Evropě snad jenom na Balkáně av Turecku.

LN: Nezdá se mi, že by o rok delší základní škola mohla vyřešit školní potíže sociálně znevýhodněných dětí.
Nemusí to nutně znamenat delší základní školu – do povinné docházky lze počítat i školu střední. Tak tomu ostatně bylo i v českém školství, kdy musel každý na střední školu nastoupit, protože první dva roky na ní byly povinné. A kdo nastoupil, obvykle to dotáhl do konce. To má samozřejmě obrovský vliv na úroveň vzdělání populace. Mimochodem, současní Romové mají v průměru nižší vzdělání než jejich rodiče, kteří museli na střední školu povinně. Celkově se přitom úroveň dosaženého vzdělání v populaci zvýšila. Nůžky mezi Romy a zbytkem společnosti se tím pádem ještě více rozevřely.

LN: Několikrát jste jako vzor zmínil západní země. Pravda ale je, že zatímco v České republice máme nulovou negramotnost, o Velké Británii ani Německu se totéž říct nedá.
To je sice pravda, ze statistik to vyplývá, ale má to jeden háček. Dlouho jsem se profesně zabýval takzvanou dluhovou prevencí, a mám tedy jednu významnou zkušenost: když dáte sice zdánlivě gramotným absolventům zvláštní školy přečíst smlouvu o půjčce, tak jsou sice schopni ji bezchybně nahlas přečíst, ale nerozumí jí a nakonec stejně nevědí, co podepisují. Jsou totiž takzvaně čtenářsky negramotní. Jaká je tedy výhoda dětí, které náš systém naučil písmenka? Že se jednou budou moci upsat úvěrové firmě. Ale zpět k vaší výtce: samozřejmě je nesmysl slepě kopírovat západní Evropu. Je ale užitečné podívat se, jaké zkušenosti mají jinde. A poučit se z jejich chyb i úspěchů.

  • 35Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz