Australský zpravodajský server news.com.au sestavil přehled nejoblíbenějších a zároveň nejvíc nenáviděných hraček. Vzpomínáte?
Magnetická tabulka
Byl to revoluční nový způsob kreslení, něco jako iPad 60. let minulého století. Ale jenom skoro. Aby dítě nakreslilo obrázek, muselo kroutit dvěma knoflíky, z nichž jeden pohyboval kreslícím hrotem směrem horizontálním a druhý vertikálním. Vytvořit cokoli jiného než rovné čáry vyžadovalo chirurgickou přesnost a spoustu potu. A když už se povedlo vytvořit něco přijatelného, stačilo tabulkou zatřást a mistrovské dílo bylo smazáno navždy.
Furby
Ano, malý, chlupatý robot, který s námi dokáže mluvit a hrát si. Koncem 90. let minulého století po něm toužily všechny děti, které uvěřily, že budou mít malého chlupatého kamaráda, se kterým si budou moct povídat. Ve skutečnosti to byly podivné příšerky, mrkající a klapající zobákem, které co chvíli něco zaskřehotaly "fárbyovštinou", takže rodiče brzy začali doufat, že se jim co nejdřív vybijí baterky. Na světě se jich prodalo víc než 40 milionů kusů a v loňském roce se dočkala tahle hračka digitálního vylepšení s "citlivějšíma očima".
Skákací míč
Velká, nafukovací koule se dvěma výrůstky, za které se může dítě chytnout a hopsat po pokoji. Pokud tedy - jak se běžně stávalo - po pár metrech neskončí na nose nebo v lepším případě na zadku. K tomu je třeba přičíst bolavá záda z nepřirozeně vzpřímené pozice. Ale přesto je dál dost lidí kupuje.
Tamagoči
Když rodiče vytrvale dítěti odmítali pořídit zvířátko, bylo nejlepší a nejbližší možnou volbou Tamagoči. V roce 1996 se stalo doslova šílenstvím a na hřištích nebylo jediné dítě bez digitálního mazlíčka v kapse. Od té doby se jich prodalo 80 milionů kusů - samá "virtuální zvířátka" žijící na miniaturní obrazovce, která se musela krmit a hrát si s nimi a uklízet po nich. Na začátku to byla zajímavá novinka - člověk se o ně musel doopravdy starat, jinak "uhynula". Ale udržet digitální zvířátko šťastné, bylo dost náročné a majitel brzy zjistil, že se vlastně ani v klidu nenají.
Rubikova kostka
K tomu snad ani není třeba komentář. Geniální hlavolam vytvořený v 80. letech spustil jedno z největších šílenství. Kdo ji neměl, ten ji chtěl, jen aby si pak mohl rvát vlasy, že ji nedokáže složit. Někteří se to naučili. Někteří se dokonce zúčastňovali mistrovství ve skládání na čas a pod vodou a jednou rukou... A někteří po čase rezignovali, kostku poskládali do výchozího stavu s pomocí šroubováku, a od té doby na ní jednou za rok ve vitrínce utřou prach.
Malý chemik
Dokázala chemická souprava nějaké dítě cokoli naučit, anebo přivést k jinému experimentu, než jak nadělat na koberci interesantní šmouhy? Nasadit si brýle a předstírat provozování domácí alchymie obvykle bavilo tak dlouho, dokud míchání různě barevných prášků neztratilo kouzlo novosti a nezačalo být jasné, že žádný podstatnější výbuch se z toho vymáčknout nedá. A jakmile člověk spálil všechny proužky magnézia, nebylo už moc co dělat.
