Nobelovu cenu jsme neprošvihli

Je to ta nejlepší věc, která se evropské vědě mohla přihodit, říká matematik a fyzik profesor Pavel Exner o založení Evropské výzkumné rady (ERC), která uděluje prestižní vědecké granty v hodnotě až několika milionů eur. V dubnu byl zvolen jejím místopředsedou.

LN Když Evropská výzkumná rada před čtyřmi lety vznikala, mluvil jste o tom, že by měla sloužit jako evropská vědecká Liga mistrů. Daří se to?

Myslím, že ano. Podle veškerých reakcí, které máme od vědecké veřejnosti, je to úspěšný projekt. Granty, kterých je dnes asi 1800, budí pozornost, jejich držitelé jsou považováni za dobré nebo vynikající vědce. Je ovšem škoda, že od nás jich zatím není příliš mnoho.

LN Kolik ze zmíněných 1800 grantů zamířilo do České republiky?

Momentálně je u nás má šest Čechů, a řečeno s Cimrmanem, jeden z nich je navíc Němec. Další dva granty mají Češi, kteří pracují v zahraničí. Pro srovnání – Maďarsko má grantů kolem třiceti, Velká Británie jich má kolem 300.

LN V čem je problém? Hlásí se málo Čechů, nebo jsou ve výběrovém řízení málo úspěšní?

Spíš se jich hlásí málo. Když se podíváte na čísla o průměrné úspěšnosti, pohybujeme se blízko hodnot jiných zemí, ale přihlášek je málo.

LN Čím je to podle vás dáno?

Asi nedostatečným vědomím ve vědecké obci, že soutěžit se musí. Když se vrátíme k příkladu s Ligou mistrů, každý dorostenec ví, že má usilovati o to, aby se ocitnul v Barceloně nebo v Chelsea. Ale vědecký dorostenec je často spokojen s tím, že má lokální grant, a výš se nehrne.

LN Hlásí se o grant častěji Češi, kteří mají zkušenost ze zahraničí, kde se možná soutěžit naučili?

Je to možné, protože například chemikové profesor Josef Michl nebo docent František Štěpánek působili v zahraničí a po získání grantu se vrátili do České republiky.

Pavel Exner V roce 1970 získal doktorát z teoretické fyziky na MFF UK, hodnost doktora věd ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně v roce 1990. Od roku 1991 pracuje v Ústavu jaderné fyziky AV ČR, v roce 2003 získal na MFF UK profesuru z teoretické fyziky. Je vědeckým ředitelem Dopplerova institutu pro matematickou fyziku a aplikovanou matematiku. * Je členem řady mezinárodních rad, společností a institucí, mj. presidentem Mezinárodní asociace matematické fyziky. Od roku 2007 patřil k zakládajícím členům Evropské výzkumné rady (ERC), která každoročně uděluje prestižní vědecké granty v hodnotě několika milionů eur. Zabývá se matematickou fyzikou, především studiem nestabilních systémů, kvantových grafů a vlnovodů.

Pobyt v cizině samozřejmě pomáhá a já například svoje studenty po dokončení školy vyháním ven, aby šli na vandr. Člověk si má po obhajobě užít pár "postdocských" let na stážích, než se usadí na stálém místě. Tahle kultura u nás zatím dosti chybí.

Ale úspěšných Čechů máme zatím málo, abychom z toho mohli dělat statistiku. Nicméně jsme v ERC vypozorovali, že lidi, kteří prošli alespoň jedno post-docké místo ve Státech, mají větší úspěšnost než je průměr. Člověk má zkrátka obejít pár míst, naučit se pracovat v různých prostředích.

LN Kolik procent přihlášených se žádostí o váš grant uspěje?

První výzva nás poněkud zaskočila, protože žádostí bylo třikrát víc, než jsme čekali, sešlo se jich přes 9000. Úspěšná byla tři procenta, takže někteří lidé žertovali, že zkratka ERC znamená European Research Casino. Po prvním kole se situace trochu stabilizovala, nyní na pokročilé granty dostáváme 2000 – 2500 přihlášek, u startovních grantů je to trochu víc a postupně zájem roste.

Teď jsme uzavírali výzvu, ve které bylo přes 4000 přihlášek a pokud tohle číslo dál poroste, budeme muset trochu rozšířit systém, protože 4500 je hranice, co dokážeme zvládnout. Dneska je průměrná úspěšnost kolem 15 procent, což vypovídá dost o tom, že je to patřičně tuhá soutěž.

Dneska je průměrná úspěšnost kolem 15 procent, což vypovídá dost o tom, že je to patřičně tuhá soutěž. Mimochodem, když jsme začínali, tehdejší eurokomisař pro vědu a výzkum Janez Potočnik nám pravil: bylo by dobré, kdybyste vyprodukovali Nobelovu cenu co nejdříve... a my jsme tak učinili.

Vloni dostali Nobelovku Geim s Novoselovem a Novoselov má náš startovní grant na výzkum grafanu, což je věc, která bezprostředně souvisí s grafenem, za který Nobelovu cenu dostal. A pozor, Novoselov dostal grant v prvním kole, když jsme měli oněch 9167 přihlášek, čili byla pravděpodobnost 97 procent, že si ho nevšimneme.

LN Jak vlastně vypadá mechanismus posuzování žádostí? Je vůbec v silách ERC posoudit několik tisíc uchazečů?

Posuzují je oborové komise nebo, jak se dnes v bruselské češtině říká, panely. Celkem jich je na každou výzvu 25, z toho deset v oblasti neživé přírody, devět v živé přírodě a šest ve společenských vědách. Každý panel má 12 až 15 členů a v prvním kole dostane sto až 150 přihlášek, které si rozdělí tak, aby jich každý člen přečetl třeba 30. To už se zvládnout dá, i když to samozřejmě vyžaduje třeba týden času.

Každý projekt přečtou minimálně čtyři členové panelu, na první schůzi rozhodnou, kolik jich postoupí do druhého kola. Pak jdou projekty ke vzdáleným recenzentům, kteří nejsou členy panelů. Jejich posudky se shromáždí a na druhé schůzi panelu se stanoví pořadí. Při hodnocení jsou v zásadě dvě kritéria: kvalita projektu a kvalita uchazeče.

Kvalita uchazeče znamená, co zatím vykonal, jaké práce napsal, jak byly přijaty, jaké expedice vykonal a podobně. U startovních grantů jsou dalším důležitým krokem interview, u pokročilých grantů nikoliv. U starších lidí, kteří už za sebou vyryli dlouhou brázdu, jde jen z papírů poznat, co jsou zač. Kdežto u lidí, kteří mají za sebou jen pár let práce, je osobní dojem občas úplně jiný než to, co je napsáno v papírech.

LN Vy se těchto pohovorů účastníte?
Vědecká rada, jejímž jsem členem, na jednání panelů dochází, řečeno opět s Cimrmanem, jako zemští školní inspektoři, protože musíme mít zpětnou vazbu, vědět, že ty panely fungují tak, jak jsme si je představovali. To znamená, že čas od času přijdeme na zasedání a sledujeme je, ale nesmíme mluvit, nijak do jednání nezasahujeme. Ale musím říct, že interview jsou snad nejlepší část celého programu. Přestože třeba příliš nerozumíte tomu, co se děje, protože to není váš obor, neunikne vám, že je tam průvod brilantních mladých lidí. Když se na to člověk dívá, tak představa o budoucnosti evropské vědy není tak chmurná.

LN Ze kterých zemí přicházejí nejúspěšnější žadatelé a proč tomu tak podle vás je?

Nejúspěšnější země jsou Velká Británie a Švýcarsko, samozřejmě relativně podle počtu obyvatel. A jsou úspěšné proto, že se jim daří přilákat řadu lidí zvenku, u Švýcarů to při některých výzvách byla dokonce víc než polovina.

A na druhé straně jsou země, které mají spoustu talentu, ale ztrácejí ho – typickým příkladem je Itálie. Přihlášek z této země je zpravidla nejvíc, ale řada Italů si volí jako pracoviště univerzitu nebo výzkumný ústav mimo Itálii. Z nových členských zemí vyčnívá Maďarsko, které má, pokud jde o vědu, jinou tradici.

Když pojedete do Budapešti, zajděte si do Muzea maďarské národní historie, kde mají kabinet Nobelových cen, a to je pro Čecha tvrdý pohled, protože jich mají asi 14. Navíc měli další lidi, jako matematik von Neumann, který stihl umřít dřív, než ji dostal. Ale co chci zdůraznit, většina maďarských úspěchů se dá vysledovat ke dvěma středním školám v Budapešti.

Tam jsou ty kořeny. Když vám pořádně funguje střední školství, máte naději. A pak samozřejmě i vysoké školství, ale to musí mít na co navazovat.

LN Čím se ERC liší od jiných grantových programů?

Jsou koncipovány tak, aby vědec získal dost peněz k tomu, aby se mohl pět let soustředit jen na svoji myšlenku, nemusel zdlouhavě bojovat o malé částky a provozovat kolem toho velkou administrativu... i když samozřejmě fungujeme v reálném bruselském prostředí a není to tak jednoduché, jak bychom si byli přáli, nicméně i tak je to mnohem jednodušší než ostatní bruselské programy.

Další výhodou je, že je grant vázán výhradně na člověka. Když se vědec třeba po dvou letech rozhodne změnit pracoviště, má právo vzít zbývající peníze a odjet pokračovat ve výzkumu jinam.

LN Granty jsou založené na principu "high-risk, high-gain" – podporují nadějné myšlenky, ovšem s nejistým výsledkem. Sledujete zpětně, jak se nositelům grantů daří? Musí se prokazovat výsledky?

Samozřejmě se budeme dívat, co z grantu vzniklo, díváme se i průběžně a vybíráme projekty, které jsou úspěšné, abychom mohli předvést, že peníze byly vynaloženy účelně.

Ale jak říkáte, granty jsou koncipovány jako riskantní projekty, vybíráme výborné nápady s tím, že občas se myšlenka prostě nepovede nebo se ukáže, že je nerealizovatelná. Pochopitelně to ale neznamená, že by museli peníze vracet. To je prostě risk. Risk podnikání, chcete-li.

LN V dubnu jste byl zvolen viceprezidentem ERC. Co pro vás nová funkce znamená?

Pro mě samozřejmě velkou čest a zároveň spoustu nové práce. Vědecká rada má 22 členů, její práci řídí předseda a dva místopředsedové. Ti pochází vždy každý z jedné ze tří tematických oblastí živé přírody, neživé přírody a společenských věd a mají na starosti mimo jiné koordinaci, sestavování zmiňovaných panelů a podobně.

Čili mým úkolem bude dohlížet na sestavování a obnovování panelů v oblasti fyzikálněinženýrských věd neboli neživé přírody, zkrátka cokoliv od matematiky až po astronomii a geologii.

LN A co bude vaše zvolení znamenat pro českou vědu?

Já jsem zvolen sám za sebe, nikoliv abych reprezentoval Českou republiku a prosazoval její zájmy. Ale samozřejmě jsem rád, protože jak jsem říkal, přece jenom nejsme tak výkonní jako ostatní a někdo se na nás může dívat, jako že jsme poněkud periferie.

Takže pokud jsem byl vybrán, a byla to volba z více než jednoho kandidáta, beru to řekněme jako dobrou zprávu pro tuto část Evropy.

LN Když ERC začínala, mluvil jste o tom, že jedním z jejích úkolů bude posílit konkurenceschopnost Evropy vůči Americe a Asii. Lze už říct, zda se to daří?

V každém případě byl vznik rady ta nejlepší věc, která se evropské vědě mohla přihodit. Ale současně bych připomněl, že v této době se začíná rozhodovat o podobě nového rámcového programu a tam bude velmi důležité, jakou část rozpočtu vydělí Evropská komise na tyto účely.

Musíme si uvědomit, že i když v současné době máme rozpočet asi 1,3 miliardy eur ročně, tak ve srovnání s tím, co se vydává na vědu a výzkum ve Spojených státech, jsou to pořád drobné. Národní vědecká nadace v USA má i teď po posledním škrtu rozpočet sedm miliard dolarů a my navíc pokrýváme i oblasti, které ve Státech obsluhuje Národní institut zdraví, který utrácí dalších 30 miliard dolarů.

Má-li Evropa soutěžit se Spojenými státy, Čínou a jinými velmi dravě se rozvíjejícími částmi světa, je nutné investovat a je nutné investovat chytře. A já jsem upřímně a z hloubi duše přesvědčen, že ERC je nejlepší způsob, jak peníze investovat.