Na jedné straně umírá ve světě hlady každým rokem šest milionů dětí mladších pěti let. Na straně druhé se další miliony lidí připravují o roky svého života nevhodným složením jídelníčku. V našich zeměpisných šířkách ohrožuje lidský život právě špatné stravování a nedostatek pohybu. Obézních dětí u nás dramaticky přibývá.
A k tomu se před pár týdny objevila až neuvěřitelná zpráva: přesto že děti tloustnou, řada těch, jež nastupují do nemocnice, je ohrožena podvýživou. S takovým zjištěním přichází průzkum společnost Nutricia ve spolupráci s Českou pediatrickou společností.
ČTĚTE TAKÉ: |
Odborníci zjistili, že podvýživou je ohroženo 30 procent dětských pacientů, z toho dvě procenta extrémně. Jde přitom i o akutně a chronicky nemocné. Odborné studie se zúčastnily téměř tři tisíce dětí ve věku od jednoho roku do devatenácti let a byl prováděn při přijetí pacientů v pětatřiceti nemocnicích v Česku.
„Obrovské riziko u těchto dětí spočívá v tom, že při nemoci dětské tělo potřebuje až dvojnásobný energetický příděl. Pokud jej nedostane, může to mít negativní dopad na délku léčby, hospitalizace i rekonvalescence,“ říká Oldřich Pozler z Fakultní nemocnice v Hradci Králové.
Podvyživený neznamená hubený
Podvýživa u dětí je většinou důsledkem chronického onemocnění, často spojeného s nechutenstvím, průjmem či zvracením, někdy i s přispěním léků – jde například o hematoonkologické nemoci, zánět střeva nebo některé plicní choroby. Nedostatečná výživa dětí se velmi často ztotožňuje s problémem hladu jako v rozvojových zemích. To je ale podle doktora Pozlera zavádějící. Tito malí pacienti totiž sice netrpí hlady, ale chybí jim živiny důležité pro zdravý růst a vývin. Nedostatečně živené tedy může být jakékoliv dítě v moderní společnosti, a to včetně těch obézních.
„I obézní a pro někoho „zdravě“ vypadající dítě může mít například nedostatek kvalitních bílkovin, vitaminů či stopových prvků. Ale stejně tak může být ohroženo i nadbytkem nejen energie, ale například i solí a tudíž i rizikem vysokého krevního tlaku,“ vysvětluje doktor Oldřich Pozler.
Epidemie našeho století
Nacházíme se tak mezi dvěma naprosto odlišnými stavy, jako je podvýživa a obezita, se společným jmenovatelem, kterým je špatný jídelníček.
Odborníci ale upozorňují, že děti, které se účastnily výzkumu o podvýživě, jsou děti nemocné – nejde tedy o vzorek běžné dětské populace. Dítě s chronickou nemocí má mnohem větší riziko výživových deficitů, zde shrnutých do pojmu „podvýživa“. Hospitalizovaných dětí je jen zlomek celkové dětské populace a většinu trápí opačný problém: obezita.
Ta se stala epidemií tohoto století. Dokola omílané poučky o rovnováze v příjmu a výdeji energie jsou jasným návodem, jak jí předcházet. Zní to strašně jednoduše, ale v praxi to tak snadné není. Je totiž potřeba porozumět tomu, proč je za podobných podmínek někdo štíhlý a jiný tlustý.
Obezita dětí v Česku
Profesor Jan Lebl, přednosta Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole, vysvětluje, že pokud máme neomezený přístup k jídlu, řídí se příjem potravy jídelním chováním každého člověka. „Toto chování řídí centra hladu a centra sytosti, která jsou uložena v hypotalamu, části středního mozku,“ popisuje profesor Jan Lebl a dodává, že hypotalamus dostává signály třemi hlavními cestami.
Jednou z nich je hormon leptin, který se vyrábí v tukových buňkách a odtud krví proudí k receptorům hypotalamu. „Sem přináší zprávu o tom, jaké má člověk tukové zásoby. Pokud jsou tukové buňky naplněné tukem, vyrábí se leptinu více. A to tlumí chuť k jídlu,“ říká doktor Jan Lebl a odpovídá tím na otázku, proč bývá boj s nadváhou tak obtížný. Pokud totiž člověk drží dietu a podaří se mu zhubnout, klesne množství tuku v jeho tukových buňkách a tím se člověku zvýší chuť k jídlu.
„Proto redukční diety tak často selhávají, a proto je tak častý jojo efekt, kdy po zhubnutí člověk nabírá kila zpátky,“ tvrdí přednosta Pediatrické kliniky.
Přemýšlejte o jídle
Do hry ale vstupuje další hráč: hormon ghrelin, produkovaný žaludkem, který se krví dostává k receptorům v hypotalamu. Do center hladu a sytosti přináší informaci o tom, jak je žaludek plný. Pokud ho tedy naplníme jídlem, začneme mít díky tomuto hormonu pocit sytosti a přestáváme jíst.
„Zcela ojediněle byl nalezen vrozený defekt genu pro receptor ghrelinu. Takoví lidé nemají pocit sytosti, extrémně se přejídají, což vede k těžké obezitě. Proto je pro pocit sytosti dobré zařadit na jídelníček stravu s nízkou energetickou hustotou, například zeleninu. Žaludek se dříve naplní, ale energie přijmeme méně,“ radí profesor Jan Lebl.
Obezita dětí v Česku
Potraviny s vysokou energetickou hustotu obsahují hodně tuků a cukrů, ale málo vody a vlákniny. Patří sem oříšky, chipsy, crackery, čokoláda, tyčinky a jiné sladkosti. K nim se řadí i sladké limonády a většina sortimentu rychlého občerstvení s výjimkou salátů.
Třetím signálem je hormon inzulín, který informuje hypotalamus o výkyvech hladiny krevního cukru (glykémii). Pokud klesá, hypotalamus dostává signál, že je potřeba začíst jíst (jde o „akutní hlad“). Abychom si udrželi hladinu krevního cukru vyrovnanou, je potřeba jíst stravu bohatou na bílkoviny– mléčné výrobky, maso, vejce, luštěniny. „Naopak jídla s vysokým obsahem cukrů vedou k okamžitému vzestupu hladiny krevního cukru a následnému rychlému poklesu, tudíž rychle přichází hlad,“ objasňuje doktor Jan Lebl a v souvislosti s tím doporučuje sledovat na potravinách údaj o „glykemickém indexu potravin“. Ten v podstatě vyjadřuje, jak dlouho nám vydrží pocit sytosti. Leptin, ghrelin a inzulín – to jsou tedy tři hormony, které rozhodují o našem jídelním chování. Pokud o svém jídle budeme přemýšlet, můžeme signály, které nám přinášejí do mozku, částečně ovlivnit.
Pokračování na straně 21
„Na tom jsou také založena obvyklá doporučení pro hubnutí. Problémem je, že každý z nás má vnímavost k těmto signálům jinak nastavenou a každý má svoje individuální jídelní chování. A to je velmi obtížné vůlí změnit. Proto tak často redukční diety selhávají,“ objasňuje doktor Jan Lebl.
Bez motivace to nejde
Podle dlouhodobých amerických studií je u 85 procent osob, které hubnou pomocí diet i fyzického pohybu, boj s nadváhou neúspěšný. Ke svým jídelním návykům je totiž člověk do značné míry předurčen geneticky. Překonat vrozenou dispozici vyžaduje velmi silnou vůli a trvalé odhodlání a to většina lidí nedokáže.
Také proto je podle slov Jana Lebla ve většině zemí obezita mnohem častější mezi méně vzdělanými lidmi a lidmi z nižších sociálních vrstev, kteří hledají silnou motivaci obtížněji. „Pokud by jiný léčebný postup v medicíně měl úspěšnost 15 procent, byl by dávno opuštěn jako neúčinný. Bohužel, v léčbě obezity zatím není lepší alternativa,“ podotýká pediatr.
Tlusté díte (ilustrační foto)
Za perspektivní lék na obezitu byl v 90. letech považován hormon leptin. Bohužel se brzy ukázalo, že injekce leptinu pomohou jen těm, kteří mají vrozený nedostatek tohoto hormonu. „Ten byl dosud objeven jen u několika dětí s těžkou obezitou, projevující se od prvních let života,“ vysvětluje Jan Lebl a pokračuje: „U těžké obezity se někdy provádí bandáž žaludku. Zmenšení objemu žaludku vede k jeho rychlejšímu naplnění a tedy i dřívější signalizaci, abychom přestali jíst. V současné době je to zřejmě nejúčinnější léčba těžké obezity s komplikacemi. Jiné pokusy vyvinout účinný lék na obezitu zatím nejsou příliš úspěšné,“ podotýká přednosta Pediatrické kliniky FN v Motole.
O mnoho úspěšnější není ani léčba nadváhy a obezity u dětí. V tomto případě totiž záleží nejen na motivaci dítěte, ale i celé rodiny. V souvislosti s tím upozorňuje na alarmující zjištění doktorka Jitka Kytnarová z ambulance dětské endokrinologie, diabetologie a obezitologie Kliniky dětského a dorostového lékařství VFN a 1.
LF UK v Praze.
Z výsledků studie Childhood Obesity Prevalence and Treatment (COPAT) u dospívajících dětí vyplynulo, že v 70 procentech případů vychází podnět k léčbě dítěte od lékaře, nikoliv od rodiny.
„Ve 30 procentech případů nevidí obezitu jako problém ani rodiče, ani dítě, a tudíž nejsou k léčbě motivování. Ve 26 procentech případů jsou motivováni i rodiče i dítě,“ říká doktorka Jitka Kytnarová. A úspěšnost? Přibližně v polovině případů je snaha lékařů zcela bez efektu.
Nejde jen o velikost oblečení
Ve světě i u nás problémů s nadváhou dramaticky přibývá. Například ve Spojených státech za několik posledních desetiletí v některých dětských věkových skupinách stoupl výskyt obezity až čtyřnásobně. „U nás je také patrný nárůst, i když zdaleka ne tak strmý,“ tvrdí doktorka Jitka Kytnarová. Podle nové studie Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí nadváhou nebo obezitou pětina českých chlapců a desetina dívek. Tři čtvrtiny z nich si kila navíc přenesou do dospělosti. I když na tom nejsme nejhůře, rozhodně tloustneme stejně jako zbytek Evropy.
Nejsme v tom ale sami. Nadváha a obezita se objevuje i v zemích, kde ji ještě před 30 lety téměř neznali. Podle údajů WHO je nejhorší situace v Číně, kde přibývá nových případů obezity nejrychleji na světě. Podle Evropské komise je v zemích EU aktuálně asi dvaadvacet milionů dětí s nadváhou nebo obezitou. Každý den přitom přibývá více než tisíc nových případů.
Profesor Jan Lebl proto naprosto vážně upozorňuje: „Může to vést k tomu, že se poprvé v historii lidstva generace dětí dožije nižšího věku než generace jejich rodičů. Budou předčasně umírat na komplikace obezity – cukrovku, vysoký krevní tlak a cévní onemocnění,“ vyjmenovává lékař.
Kromě chorob, které prokazatelně zkracují život, je ale s obezitou spojeno i zvýšené riziko psychických poruch a depresivních stavů. „Obézní děti jsou často vystaveny posměchu vrstevníků, jsou vyřazovány ze společných her a fyzických aktivit. Navíc brzy přestávají svým vrstevníkům ve sportovních hrách stačit. Tím se ještě více uzavírají do sebe a o to víc se upínají k sedavým způsobům zábavy,“ popisuje doktorka Jitka Kytnarová.
Nebezpečný může být i necitlivý přístup rodičů, sourozenců nebo zdravotníků, kteří v dobré víře příliš zdůrazňují a poukazují na nadměrnou hmotnost a nutnost diety. „Někdy proto dítě vstupuje do ordinace již předem přesvědčené o tom, že v žádném případě spolupracovat nebude. V tomto druhém případě se snažíme dítě nejprve uklidnit a ujistit ho, že jeho život a radosti nekončí, že se budeme učit pouze zdravěji žít, což je prospěšné úplně všem,“ vysvětluje doktorka Kytnarová.
Jak z toho všeho ven? Zdravotní systém boj s narůstající obezitou nemůže zvládnout. „I nejbohatší zdravotnické systémy zkolabují, kdyby každému obéznímu poskytovaly individuální péči. Je to stejné jako s kouřením. Obojí je určitou formou závislosti, obojí je spojeno s nutkavým chováním. I kouření prokazatelně škodí zdraví a zkracuje život. Ale nelze léčit každého kuřáka ze závislosti na kouření. Je nutné hledat účinná regulační opatření na národní, mezinárodní a globální úrovni,“ uzavírá profesor Jan Lebl.
