Svým způsobem je podání očkovací látky tréninkem na situaci, kdy se organismus setká se skutečným ohrožením v podobě virů nebo bakterií. Na rozdíl od skutečné infekce ale očkování znamená menší zátěž.
"Při očkování se napodobí situace, jako kdyby se člověk danou nemocí nakazil, ačkoliv neonemocní. V místě vpichu vznikne zánět, který přiláká buňky imunitního systému, a ty začnou informaci o infekci zpracovávat a vyrábět protilátky," vysvětluje Martina Spaziererová, praktická lékařka pro děti a dorost. Samotná vakcína v sobě obvykle nese antigen v podobě "kousku" viru nebo bakterie, případně celého – ale oslabeného – viru či bakterie.
Právě antigen vyvolává v těle imunitní odpověď a způsobí, že si tělo vytvoří potřebné protilátky proti nemoci. "Počet antigenů se ve vakcínách stále snižuje. Například v 60. letech minulého století jich byly zhruba tři tisíce, dnes se používá asi šedesát," dodává lékařka.
V okamžiku, kdy se organismus setká s virem nebo bakterií způsobující onemocnění, proti kterému byl očkován, si tak "vzpomene" na to, že původce infekce už "zná" a použije dříve vyrobené protilátky. Nemoc tedy nepropukne. Naopak neočkovaný člověk onemocní a teprve poté jeho tělo začne produkovat protilátky, které se pustí do boje se zdrojem infekce.
Děti ale stejně jako staří lidé mají slabší imunitní systém než dospělí, a proto je pro dosažení účinky očkování nutné podat více dávek vakcíny. "Jedna dávka nestačí, protože se dětský imunitní systém teprve vyvíjí, a proto potřebuje více podnětů, aby byla zajištěna efektivní ochrana před onemocněními," vysvětluje lékařka. Zátěž, kterou pro dítě znamenají všechna očkování, kterými během let projde, je podle lékařky srovnatelná s proděláním jedné streptokokové angíny. "Každý den lidský organismus bojuje s nesrovnatelně větší náloží v podobě jak živých mikroorganismů, tak toxických látek," dodává Spaziererová.
