Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Oheň neovládáme dlouho. Kdy a jak vznikly sirky?

Magazín

  6:45
Na to, jak zásadně oheň ovlivnil lidstvo, jsme se jej bezpečně ovládat naučili vlastně teprve před nedávnem. Dlouhá tisíciletí jej lidé získávali velmi pracně: třením dvou dřívek, dokud se nedosáhlo dostatečně vysoké teploty ke vznícení suché trávy; křesáním kamenů; namířením zvětšovacího skla na suché dřívko či trávu za slunných dnů a konečně objevením vznětlivých vlastností některých chemikálií slovutnými alchymisty.

Sirky (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Právě s alchymisty jsme se k pohodlnému zdroji ohně dostali nejblíže. Roku 1669 objevil Hennig Brandt z Hamburku fosfor a popsal jeho vlastnosti. Jeho samotného objev nijak zvlášť nezaujal, a tak trvalo ještě téměř dvě století, než jeho nástupci chemikové využili dané poznatky v praxi.

První sirku vyrobil Francouz Jean chancel v roce 1805. Její hlavička sestávala ze směsi chlorečnanu draselného, síry, cukru a gumy a zapalovala se tak, že se namočila do malé azbestové baňky naplněné kyselinou sírovou. Byl to však velmi drahý a nebezpečný postup, který se neujal.

Roku 1826 přišel angličan John Walker se svou třecí zápalkou, při jejíž výrobě smíchal síru a sulfid antimonitý s dalšími látkami a směs nanesl na dřevěnou třísku nebo karton. Jenže jeho zápalky kvůli použité síře nepříjemně zapáchaly, jejich vznícení navíc bylo velmi bouřlivé a nepředvídatelné, takže špička dřívka často vmžiku uhořela a zapalovala lidem šaty nebo koberce.

Sirky (ilustrační foto)

O vylepšení se postaral francouzský chemik charles Sauria v roce 1830, když do zápalné směsi místo sulfidu antimonitého míchal fosfor bílý. Zápalky se vznítily jednoduše třením o jakýkoli suchý povrch a krásně hořely, aniž by zapáchaly, a tak se rychle rozšířily. I přes jistou potíž: bílý fosfor je prudce jedovatý a k zabití člověka či sebevraždě stačila jediná krabička zápalek (kvůli hrozbě samovznícení byly kovové a vzduchotěsné).

Švédský vynálezce Gustaf erik Pasch tak roku 1844 nabídl zlepšovák: fosfor nemíchal do směsi určené pro hlavičku sirky, nýbrž jej odděleně nanášel na hrubý škrtací papír. Místo bílého navíc použil nejedovatý fosfor červený. – a bezpečnostní zápalka byla na světě. Jeho krajané, bratři Johan edvard a carl Frans Lundströmovi podle jeho návrhu rozjeli velkovýrobu a brzy se stali dominantními hráči na světovém trhu. K jejich úspěchu napomohly i zákazy bílého fosforu, které se začátkem 20. století šířily z evropských zemí přes Spojené státy po Japonsko a Čínu.

Autor: