LN Při studiu se věnujete nejrůznějšímprojektům, které na první pohled se světem počítačů nesouvisejí. Jak jste se k nim dostal?
Na informatiku jsem šel, protože se mi líbilo, jak se dá práce na počítači propojit s různými obory, ať už ve vzdělávání, nebo ve veřejně prospěšných projektech. Už na střední jsem jezdil na dobrovolnické akce do zahraničí, a když jsem se dostal na vysokou, zaujal mě program Think Big od Nadace O2 Telefónica, který podporoval aktivity mladých lidí. Nejdřívmi dali finance na rekonstrukci divadelní zkušebny, potom mě napadlo, že bych mohl pomoci vzniku sítě sdílení jízdních kol v pražském centru. Apak mě kamarádi přizvali k iniciativě Zachraň jídlo, která se snaží upozornit na plýtvání jídlem.
LN Často se říká, že mladí lidé jsou pasivní a zajímají se víc o počítače, než aby něco dělali pro ostatní. Jak složité bylo přizvat ke spolupráci své vrstevníky?
Myslím, že se to hodně mění. Před pár lety asi nebylo tolik možností, dnes už je mnohem víc organizací, které podporují aktivity nejmladší generace. Na začátku ale člověk nikdy neví, kolik mu ten projekt zabere času. Já jsem to zažil mockrát: měl jsem nápad, ale vůbec mě nenapadlo, co všechno je potřeba zařídit. Musel jsem se naučit jednat se sponzory, s úředníky a taky s novináři. Když jsem dělal na projektu Zachraň jídlo, měl jsem na starosti web a program. Tři čtvrtě roku jsme strávili přípravou akce, která trvala pár hodin. Zorganizovali jsme na Václavském náměstí hostinu pro tisíc lidí. Přivezli jsme jim jídlo, které supermarkety vyhazují jen proto, že se blíží jeho datum spotřeby nebo má porušený obal. Na tomhle projektu jsem se hodně naučil, ale pořád jsemměl pocit, že bych se mohl uplatnit ve společnosti ještě víc – jako návrhář výukových programů.
Tomáš Sýkora
|
LN A co vás přivedlo právě k tématu vzdělávání?
Hlavním impulzem bylo setkání s psycholožkou Simonou Pekárkovou, která mi vyprávěla, co všechno děti potřebují, než jdou k zápisu. Je to soubor dovedností a schopností, které jsou součástí kognitivních funkcí, jako je například zrakové a sluchové vnímání, řeč, orientace v čase a prostoru. Řekli jsme si, že rodičům pomůžeme, aby zjistili, co už jejich dítě umí a co by se případně dalo zlepšit. Kromě rozhovorů se Simonou mě hodně inspirovaly zahraniční konference, na které mě vyslala Nadace O2 jako reprezentanta za Českou republiku. V roce 2012 jsem jel do Berlína na setkání IT inovátorů z celého světa a za pár měsíců mě pozvali do Pittsburghu na konferenci One Young World, kde bylo 1500 mladých lidí ze sto osmdesáti zemí. Každý prezentoval, co je u nich za problémy a jak se je snaží řešit. Rychle mi došlo, že u nás nic tak dramatického jako hladomor nebo masovou negramotnost nemáme. Některé projekty byly hodně zajímavé, protože jasně ukázaly, že technologiemohou podpořit vzdělávání.
LN Před dvěma lety jste začal pracovat na aplikacích pro předškoláky. Proč tvoříte převážně pro mobilní zařízení jako tablet či smartphone?
Tenkrát bylo mojí sestře pět let. Zaujalomě, kolik podnětů přijímá, co všechno chce vyzkoušet. Tablet je v tomhle hodně dobrý, protože ho můžete ovládat naprosto intuitivně. Naše aplikace „Jdu do školy“ je vytvořena pro děti, kterým je od čtyř do sedmi let, přičemž počítáme s tím, že ještě neumí číst. Instrukce slovně vysvětluje hlavní postava příběhu, ovládání je pro děti jednoduché a většinou je naprosto přirozeně pochopí. Rodič musí jen v úvodu aplikace nastavit jméno hráče a pak už je vše na dítěti. Hraje si a zkouší, co všechno už umí a zda by zvládlo úkoly, které se vyžadují před nástupem do školy. Samozřejmě že testování na tabletu plně nenahradí práci psychologa nebo pedagoga, ale může rodičům ukázat, jak na tom jejich dítě je a na čem by se dalo ještě zapracovat.
LN Existuje v Česku nějaká podobná hra pro předškoláky?
Ne, zatím nic takového nebylo k dispozici. Ještě než jsem vůbec začal s vývojem aplikace, zjišťoval jsem, jaká je u nás nabídka vzdělávacích programů pro předškoláky. V Česku jsou hlavně aplikace, které někdo přeložil z angličtiny, ale ty jsou spíš pro starší děti, které už umí číst. Je tu pár českých her, ale ty jsou tematicky zaměřeny, třeba na základy slušného chování nebo na dopravní značky.
LN Proč je tak málo aplikací pro předškolní děti?
Jejich výroba je finančně náročná, vychází to zhruba na několik set tisíc. Nejde ale jen o programování, ale také o konzultace s psychology a pedagogy. Také je potřeba vymyslet způsob, jak bude dítě s tabletem komunikovat, protože předpokládáme, že ještě neumí číst. Přemýšleli jsme, jaké zvíře by mohlo dítě provázet celou hrou. Moudrá sovička nám přišla trochu fádní, nakonec jsme vybrali myšáka, kterého dabuje Jáchym Sůra z JAMU. Hodně důležitá je i výtvarná stránka hry, vytvořil jsem ji společně s ilustrátorkou Štěpánkou Jislovou, která vyhrála soutěž pro talentované tvůrce CZ. KOMIKS. Myšák Adam říká dítěti, co má dělat, zkouší jeho pozornost a sděluje mu správné odpovědi při pochybení. A taky – a to je velmi důležité – dokáže dítě pochválit.
LN Vaše hra je rozdělená do šesti kapitol. Podle jakých témat?
Chtěli jsme, aby si dítě vyzkoušelo různé dovednosti, které později potřebuje ve škole. V jednotlivých kapitolách řeší matematické úlohy, procvičuje zrakové a sluchové vnímání. Jsou tam také hry na orientaci v čase, v prostoru a rozvíjející řeč a myšlení. Naše aplikace postupně vyhodnocuje, jak si hráč vede. Když se mu daří, tak mu předkládá složitější cvičení. V základním nastavení může rodič určit, jak dlouho bude dítě na tabletu hrát. Například půl hodiny nebo hodinu. Po půl hodině se myšák rozloučí slovy „Už jsem unavený, zahrajeme si příště.“ Rodiče tohle hodně oceňují, protože většinou mají problém dostat dítě od tabletu. Takhle je to jasné: myšák je unavený a proti tomu nelze protestovat.
Teenageři by neměli před spaním koukat do mobilů, tvrdí vědci |
LN Ve své bakalářské práci, která získala první místo v celorepublikové soutěži, jste představil výsledky testování aplikace. Jak probíhalo?
Vloni jsme testovali aplikaci na skupině dětízMŠ a ZŠ Zákolany u Kladna. Psycholožka Simona Pekárková nejdříve dětem zadala úkoly v papírové formě a pak jsme zkoušeli, zda zvládnou podobné cvičení na tabletu. Pro některé to bylo vůbec první setkání s tímto přístrojem. Chvíli jim trvalo, než si zvykly, například na přesun objektu po obrazovce. Držely ho prstem a pomalounku posunovaly z jednoho kraje na druhý. Většina dětí zvládla hru během půl hodiny. Ten čas ale ve finále není až tak důležitý, podstatné je, zda splnily úlohy správně a co se během hraní dozvěděly.
LN Co se dětem nejvíc líbilo?
Hodně je překvapilo, že s nimi myšák komunikuje. Některé děti si s ním chtěly povídat. To zatím aplikace neumožňuje, do budoucna je to pro nás možná výzva, co by se dalo ještě vymyslet. Nejvíce nás ale překvapilo, když jsme se od dětí dozvěděli, co hrají doma za hry. Jednoho hocha nejvíce bavila aplikace „rozmačkávání mravenců“, kde vítězí ten, kdo jich zabije nejvíc. To je bohužel přesně příklad toho, že i hraní může být zneužitelné. Někteří rodiče totiž dají tablet dítěti a ani vlastně netuší, co na něm právě dělá. Prostě jedou autem, potřebují potomka nějak zabavit, tak mu půjčí tablet.
LN Na závěr hry se rodiče dozvědí, co už dítě umí a v čem by se případně mohlo zlepšit. Jenže co s tímdál?
Naším cílem rozhodně není rodiče nějak vystrašit, že je dítě v něčem pomalejší. Chceme jim pomoct, aby zjistili, jak na tom je a co by si mohli případně vyzkoušet společně. V celkovém vyhodnocení si například přečte, že dítěti moc nešlo cvičení na orientaci v čase, a pak může rovnou přejít na náš web „Učení v pohodě“, kde jsou ke stažení pracovní listy na jednotlivé dovednosti. Postupně přidáváme také krátká instruktážní videa, kde se rodič dozví, jak se dá trénovat vytleskávání slov nebo jakou si zahrát pohybovou hru pro uvolnění. Na svém webu máme také nejrůznější články, které se týkají vzdělávání a výchovy.
Čeští vědci našli neurony spojující vznik emocí s fyzickým světem |
LN Jaké máte další plány?
Celý vývoj aplikace jsme zvládli ve volném čase a zadarmo. Vloni se nám ozvali z Nadace Karla Janečka. Znali mě z akce Zachraň jídlo a nabídli mi, že podpoří můj nový projekt. Takže jsme získali alespoň nějaké finance na dokončení. První verzi jsme spustili vloni v prosinci a jedinou propagaci jsme měli na Facebooku. Během pár dnů si hru stáhlo pět set rodičů. Oceňují, že se dá v aplikaci nastavit limit, jak dlouho si bude dítě hrát, a líbí se jim taky myšák, který se nepitvoří jako kreslené postavičky z dětských seriálů. Nyní je aplikace s názvem „Jdu do školy“ zdarma na Googlu Play a dá se hrát nejen na tabletech, ale také na smartphonech. Podle našich statistik si ho každý třetí rodič stáhne do chytrého telefonu. Na zařízeních od Applu bude naše aplikace brzy dostupná, už je v jejich schvalovacímprocesu. Určitě chceme pokračovat dál – ve vylepšování her, doplňování textů a videí na náš portál pro rodiče.
