Beldovi opatrují české korunovační klenoty, část vzácného svatovítského pokladu, který bývá vystaven pro veřejnost jen při výjimečných příležitostech, jako jsou významné státní svátky, výročí anebo prezidentské volby.
Spatřit svatováclavskou korunu, královské žezlo, jablko nebo korunovační kříž na vlastní oči se obyčejnému smrtelníkovi může při troše štěstí (a trpělivosti vystát nekonečnou frontu) podařit i vícekrát za život, uchopit předměty nevyčíslitelné historické hodnoty do rukou však mohou jen vyvolení.
Sedmapadesátiletý šperkař Jiří Belda převzal žezlo – a zde to platí doslova – po svém otci Jiřím Beldovi starším, který začal pečovat o korunovační klenoty přesně před padesáti lety, kdy dostal za úkol vyrobit první repliku svatováclavské koruny pro EXPO 1967 v Montrealu. Jiří Belda mladší má dnes za úkol dát soubor královských insignií do pucu před každým vystavením. To znamená klenoty pečlivě zkontrolovat, vyčistit, případně opravit. A totéž učinit při jejich ukládání zpět do historických schránek.
„Když jsem je bral do ruky poprvé, pochopitelně jsem to prožíval. Dodnes vnímám úctu, ale že by se mi z toho nějak točila hlava, to ne. Beru to víc profesionálně, z řemeslné stránky,“ říká šperkař Belda. S klenoty podle něj navíc moc práce není. „Jen jednou jsme upevňovali vrcholový křížek na svatováclavské koruně, to byl asi největší zákrok, který pamatuju, jinak jde opravdu spíš o údržbu. Jak je nikdo nepoužívá a tráví většinu času bezpečně uložené ve schránkách, jsou v dokonalém stavu,“ vysvětluje.
Jednotlivé části repliky pro EXPO v Hannoveru.
Nezapře však, že ke klenotům – a ke koruně obzvlášť – chová citový vztah: „To víte, že je mám rád. Naše koruna je jedinečná, sochařská, je to plnohodnotné umělecké dílo. Nejsou na ní žádné diamanty, jen ty velké, výrazně barevné drahokamy. Třeba britská koruna, to je víc klenotnické dílo, samý diamant, spousta malinkých kamínků, zkrátka dekorativní věc. Naše koruna je krásná ve své jednoduchosti. Je surová, a proto nezaměnitelná.“
Americký sen
K péči o korunovační klenoty by se Jiří Belda pravděpodobně nedostal, nebýt jeho podnikavého dědečka Ladislava Beldy. Ten před první světovou válkou odcestoval do USA s vidinou lepší budoucnosti, založil firmu a rozjel úspěšné podnikání se šperky přesně v duchu amerického snu.
„Pradědeček měl vystudovanou obchodní akademii. Hned po absolutoriu odjel do Německa, kde dostal práci v hamburské bance. Jak babička ráda zdůrazňovala – s definitivou,“ vypráví devětadvacetiletá Viktorie Beldová v rodinném obchodě v Mikulandské ulici v Praze. Přestože získal Ladislav Belda solidní zaměstnání, táhlo ho to dál do světa.
S kamarádem se nechal najmout jako stevard na zaoceánskou loď s tím, že se nevrátí. Odcestoval vstříc americké budoucnosti, ale start v novém světě jednoduchý neměl. „Během plavby se seznámili s nějakým Čechem, který už měl zelenou kartu a slíbil jim po příjezdu pomoc. Vynesl jim z lodi zavazadla, jenomže oni ven nemohli, kvůli imigračním úředníkům. Po třech dnech čekání v newyorských docích z lodi utekli, nicméně po tom člověku s kufry se slehla zem. Takže v Americe začínali jen s tím, co měli v kapsách,“ vypráví o víc než sto let později Beldova pravnučka.
Dvojice podnikavých mladíků se ujala starší americká dáma, sehnala jim ubytování a první zaměstnání. Protloukali se, jak to šlo, střídali pomocné práce podle poptávky, ale když se rozkoukali a vytvořili si zázemí, rozhodl se Ladislav Belda, že zkusí vyniknout v oboru, který měl z domova v malíčku: šperkařství.
„Děda pocházel z malé vesničky Alšovice mezi Železným Brodem a Jabloncem. A na Jablonecku se v každé chalupě něco dělalo, mačkaly se korále, brousily se ověsky do křišťálových lustrů, ketlovalo se (navlékaly se mosazné závěsy do ověsek) nebo se vyráběly voskované perly,“ říká Jiří Belda. „To byly skleněné kuličky, které se smáčely v laku z rybích šupin, říkalo se tomu rybí stříbro.“
Ladislav Belda tuto technologii využil, začal vyrábět umělé perly, a protože měly v Americe úspěch, brzy rozjel výrobu šperků ve velkém. V roce 1915 si v New Yorku otevřel vlastní obchod a o sedm let později se vrátil do Československa, aby v Turnově založil šperkařskou dílnu. Zaměstnával třicet lidí, dalších padesát pro něj pracovalo z domova. Ručně vyráběné šperky Made in Czechoslovakia putovaly přes oceán do USA, Jižní Ameriky i do Skandinávie. Za mezinárodní úspěch v oboru získal Ladislav Belda zlatou medaili a řád na veletrhu v Nice v roce 1931.
„Firma přežila krach na americké burze i druhou světovou válku, položili ji až komunisté,“ vypráví Jiří Belda. Od znárodnění do roku 1954 společnost jakž takž fungovala, pak se však do jejího sídla rozhodnutím strany nastěhovalo družstvo punčochářů a obuvníků. To byl definitivní konec, šperkařské vybavení letělo bez milosti na dvůr, kde se likvidovalo.
„Babička líčila, že se tam byl podívat i nějaký důležitý činovník, a že to bylo silné kafe i na něj. Všechno se zničilo, zplundrovalo. No a dědu to porazilo. Měl tři infarkty za sebou a po třech letech zemřel,“ říká Jiří Belda.
Rodina restituovala dílnu několik let po revoluci. „Nakoupili jsme na úvěr nové vybavení, padly na to všechny úspory, ale splatilo se to. Byly to hodně drsné začátky, ale byznys naštěstí šel, po špercích byl hlad, protože tady za komunismu nic pořádného nebylo. Ale pro mě osobně to byl obrovský stres, první roky to byl šílený nápor na nervy,“ vzpomíná Jiří Belda. Dnes je značka Belda Factory malá, kromě Jiřího Beldy mladšího, jeho ženy Aleny a dcery Viktorie zaměstnává jen dva lidi, kteří pracují v obnovené turnovské dílně. „Dědečkova podnikatelského ducha nikdo z nás bohužel nepodědil, jsme lepší výtvarníci než byznysmeni,“ připouští Jiří Belda.
Jiří Belda starší při práci na kopii svatováclavské koruny v roce 2000. Pří práci na této replice se sešel se svým synem Jiřím. Tato kopie byla určena pro EXPO v Hannoveru.
Státní chlouba
Před padesáti lety oslovila československá prezidentská kancelář vedení turnovské Střední umělecké školy s požadavkem vyrobit přesnou kopii svatováclavské koruny pro EXPO 1967 do Montrealu. Na světových výstavách se tehdy svět rozdělený železnou oponou trumfoval v exponátech demonstrujících vyspělost a kulturu národa. A protože i komunistický establishment považoval dědictví Karla IV. za státní chloubu, padla volba na svatováclavskou korunu.
„Táta byl na šperkárně vedoucím zlatnické dílny a zástupcem ředitele, tak to dostal na starost,“ říká Jiří Belda. „Dal dohromady tým šesti odborníků, kromě něj v něm byli ještě dva zlatníci, brusič, rytec a výtvarník, všechno staří fachmani s prvorepublikovou praxí.“
Tým odcestoval do Prahy, aby si mohl korunu pořádně nastudovat a pořídit potřebné nákresy a dokumentaci k výrobě. „Umožnili jim si korunu prohlédnout na vlastní oči. Místnost byla ostře hlídaná estébáky, ale mohli si tam v klidu všechno změřit, rozkreslit, udělat otisky,“ říká Jiří Belda mladší.
Tatínkova zakázka prý však nechávala tehdy devítiletého chlapce chladným. „Tak to víte, tehdy mi byly korunovační klenoty ukradené. Pro mě bylo důležitější, že táta z Prahy přivezl zápaďácké žvýkačky a čokolády. Na Pražském hradě měli soudruzi nějaký speciální obchod a táta si tam směl nakoupit,“ směje se dnes šperkař.
Přestože byly v 60. letech ceny zlata oproti dnešním téměř poloviční, koruna pro EXPO se nevyráběla z ryzího zlata, ale z pozlaceného stříbra. „To byla určitě chyba. Stříbro má v sobě měď a ta v průběhu let pracuje, takže kov časem zákonitě začne prokvétat. Šetřilo se na špatném místě,“ říká k tomu Jiří Belda.
I ostatní části koruny jsou na replice nahrazeny levnějšími materiály. „Kameny jsou ze skla, ale to je pochopitelné. Pokud má vzniknout vizuálně dokonalá kopie, musí se použít sklo. Identické kameny by se dnes jednak vůbec nedaly sehnat, protože jsou enormně veliké, ale jde také o to, jak vypadají, jak jsou zbroušené. Ve skle můžete napodobit i různé kazy a praskliny přesně podle originálu. Na koruně je třeba jeden rubínspinel naštípnutý, totéž se musí věrně napodobit i na replice.“
Proslulou svatováclavskou korunu, kterou dal Karel IV. vyrobit ke své korunovaci českým králem v letech 1345 až 1346, tvoří zlatá čelenka se čtyřmi ozdobnými liliemi. Je vyrobená z dvaadvacetikarátového zlata a je osázená šestadevadesáti drahokamy a dvaceti perlami. Nejvzácnější z nich je velký červený rubelit na čelní straně, korunu zdobí také rubíny, safíry, smaragdy, spinely, akvamaríny a perly. Kameny jsou surové, jen lehce zbroušené, takže vyniká jejich přirozený tvar.
Pod křížkem na vrcholu koruny má být údajně uložen trn z Kristovy trnové koruny. Tuto relikvii Karlu IV. věnoval francouzský král Jan II. Dobrý a její existenci má dokládat latinský nápis na zlaté obroučce křížku: HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI – Toto je trn z koruny Páně.
„Koruna se v průběhu let všelijak dotvářela. Kameny se přidávaly a vyměňovaly podle toho, jak je Karel IV. dostával nebo nakupoval. Když získal lepší kámen, nechal jej osadit – na koruně jsou díky tomu malé dírky po těch starých vyměněných kamenech. Repliky se pochopitelně dělají i s nimi,“ říká Jiří Belda.
Zajímavostí je i to, že spojovací pásky mezi liliemi jsou vyrobené ze zlatého opasku, který v roce 1323 dostala k sňatku s Karlem IV. jeho první manželka Blanka z Valois od svého bratrance. Belda zmiňuje i nenápadný řemeslný detail: „Každý kámen je na koruně uchycený speciálním úchytem, ve šperkařské hantýrce se tomu říká cargle. A tady jsou úchyty unikátní, jsou to takové malé pohárky, vyrobené pro každý drahokam na míru. Díky nim kameny vystupují do prostoru, dodává jim to na působivosti.“
Svatováclavská koruna.
Pod cenou
Replika svatovítské koruny, kterou vyrobil Jiří Belda starší s týmem spolupracovníků v roce 1966 až 1967, putovala po Montrealu na další světové výstavy v Ósace, Moskvě, Leningradu, Budapešti a Lucemburku. „Soudruzi na EXPO jezdili ve velkém, ale tátu ani nikoho dalšího z jeho party nikdy nepozvali. Oni za to nedostali ani adekvátní honorář. Za skoro dva roky práce tehdy dostali dohromady asi osm tisíc korun – a bylo jich na to šest,“ vypráví Jiří Belda mladší.
Sehraný tým si přesto práci s korunovačními klenoty zopakoval. V roce 1979 si prezidentská kancelář doobjednala ještě zbylé klenoty: kopii královského žezla, jablka a korunovačního kříže. Jiří Belda mladší se pak podílel na vzniku nové repliky koruny určené pro EXPO v Hannoveru v roce 2000. „To už jsme nevyráběli podle originálu, ale podle první repliky a fotek,“ říká.
Právě teď v jeho turnovské dílně vzniká třetí kopie. Objednal si ji Středočeský kraj na oslavu Karlova výročí a šperkař přiznává, že nad rozhodnutím přijmout zakázku chvíli váhal. „Vzal jsem to, ale je to určitě naposled, co vyrábím repliku svatováclavské koruny. Už teď existuje více kopií různé kvality, což hodnotu těch kvalitních značně devalvuje. I kopie by měla být výjimečná a řemeslně dokonalá,“ říká kriticky.
Jiří Belda dnes svého otce následuje i v péči o originály. Na otázku, jestli někdy nečelil nutkání nasadit si vzácné dílo na hlavu, pobaveně kroutí hlavou. „Ne, tak to mě skutečně nenapadlo, to bych si musel připadat jako Mr. Bean,“ říká. „S korunovačními klenoty se pochopitelně nikdy neocitnete o samotě, vždycky jste u nich s kolegy a na vše dohlíží ostraha. Jsem přesvědčený, že ani Heydrich si svatováclavskou korunu neposadil na hlavu, jak se o něm tvrdí. To je příliš dehonestující, to by si v přítomnosti českých politiků nedovolil,“ vyvrací legendu o koruně, která každému, kdo si ji nasadí na hlavu neprávem, přivodí brzkou smrt.
Ovšem na dehonestující moment z nedávné minulosti si živě vzpomíná, prezidenta Zemana potácejícího se u korunovačních klenotů pod vlivem „virózy“ v roce 2013 viděl na vlastní oči. „Bylo to trapné, ale je to jeho vizitka,“ krčí rameny. Ač je důvěrně znají, chodí se Beldovi na vystavené klenoty do Vladislavského sálu dívat téměř při každé příležitosti.
„Máme výhodu, nemusíme stát frontu,“ říká Viktorie Beldová. Nejmladší členka šperkařské rodiny zatím pravou svatováclavskou korunu v rukou nedržela, korunovační klenoty ji však zajímají. Jako svou diplomovou práci na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vytvořila návrh královské koruny pro kambodžského krále.
