LN Někdy lékař pacientovi musí říci, že medicína mu již nedokáže zachránit život a může mu jen pomoci při jeho odchodu ze života. U každé nemoci je to jiné?
Ano, třeba u srdečního selhání kardiologové dlouho říkají, že to není dobré, ale stále lze něco dělat. Zhoršuje se dušnost, objevuje se slabost svalů, pohybové omezení, stavy dezorientace. A to často po řadu měsíců. U demence zas nejdříve přijdou neklidy, úzkosti, zmatenost, útěky, pak problémy s příjmem stravy, zhoršování svalové hmoty, imunity, energetické rezervy, pohybu. U každé diagnózy je to jinak. Některé věci jsou ale společné: potřeba podpory pacienta i rodiny, léčba příznaků, potřeba zajištěné dostupnosti zdravotních služeb, často nepřetržitě, zvláště v samém závěru života.
LN Je u nás dostatečná možnost paliativní péče pro každého, kdo ji potřebuje?
Paliativní péče je v České republice dostupná zcela nedostatečně. Nejen v domácím prostředí, ale i v nemocnicích, zařízeních sociální péče, v léčebnách dlouhodobě nemocných. Péče tohoto typu je často hrazena z více zdrojů a příspěvek nemocného je jedním z nich. Například v lůžkovém hospici je to asi 350 korun denně.
LN Kde vidíte problém jako lékař?
Ze zkušenosti s pacienty v závěru života víme, že kvalita života člověka s nevyléčitelnou chorobou lze zásadně zlepšit. Musí však mít zajištěnu nepřetržitou zdravotní péči. Být zajištěn sociálně je velká podpora. Z pohledu zdravotní péče je třeba nabízet také psychickou a spirituální péči nejen ve smyslu náboženské víry, ale hlavně ve smyslu podpory řešení životních hodnot a vztahů, bilance. A to u nás zdravotní systém neumí nabídnout a sociální s tím zdravotním vůbec není propojen. Nejde jen o peníze, ale také o filozofii cílů, které těmto lidem nabízíme.
LN V čem může paliativní péče pomoci?
Umí dát životu s těžkou nemocí řád, plán péče, který si definuje s naší pomocí nemocný a jeho rodina. Plánujeme chvíle, kdy je špatně, ale máme návrhy, jak dosáhnout toho, aby bylo líp. V mobilní specializované paliativní péči, což je domácí hospic provozovaný jako pilotní program se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, podporujeme pacienty a jejich blízké 24 hodin denně. Zahrnuje to pravidelné kontrolní návštěvy sestry, v závěru života již denní, konzultace sestry s rodinou – vždy musí u nemocného být jeden člověk –, lékařské návštěvy podle potřeby. Zdravotní tým je na pohotovostním čísle stále, k tomu se jednou týdně schází a konzultuje plán u nemocného.
LN Proč u nás není zajištěna paliativní péče plošně?
Není dostatečná vůle státní správy to řešit a ve zdravotnictví je velmi silně zakořeněn stereotyp přístupu k nemocnému: posuzovat smysl jeho života v nemoci vlastně zdravotníci neumějí. V tomto stadiu je však nutné sdílet s nemocným, hledat smysl života s nemocí, rozhodovat o léčbě s přihlédnutím k přáním pacienta. Vnímat a zpracovávat svou roli v nemoci velmi často dnes neumějí ani nepoučení nemocní a jejich blízcí, kteří na změnu v životě s nemocemi prozatím neumějí reagovat. V rodině se to nenaučí a společnost tlačí spíše na výkon, mnohdy za každou cenu. I tento aspekt je třeba ovlivňovat.
LN Jak v praxi vaše pomoc vypadá?
V mobilním hospici nabídneme podporu v zajištění plánu paliativní péče. Vysvětlíme nemoc, její komplikace. Pacienti s pokročilou nemocí mívají problémy s polykáním, musí se tomu přizpůsobit strava. Těch problémů je mnoho. Například na bolest nastavíme nejen základní léčbu, ale také léčbu pro nenadálé situace, která by měla být připravena u pacienta doma. On či jeho rodina mohou nonstop telefonicky kontaktovat sestru mobilního paliativního týmu. Sestra poradí, jaký použít lék, a vyjede za nimi. Na telefonu, ale i s osobní dostupností má pacient lékaře.
LN Konec života asi nebývá pro pacienty jednoduchý...
Lidé se bojí, nerozumějí své situaci. Senioři musí nejdříve přijmout, že jsou seniory, a už to s sebou přináší určitá omezení. A když přijde nemoc, je to ještě těžší. Nedivím se, že utíkají, bojí se, hledají „snadná“, i když nefunkční řešení. My u nich musíme hledat důvěru – to je vlastně nejtěžší: pojďte s námi po tom mostě přes propast, pád do propasti je mnohem horší, i když vypadá jednodušeji.
LN Pracoval jste dlouhou dobu jako primář lůžkového hospice, nyní také v hospici mobilním (domácím). Je možné u zdravotníků a u klientů udržet pozitivní náladu?
Pro pozitivní náladu musíte vědět, že to, co děláte, má smysl a pomáhá. Máme multidisciplinární týmy a školíme lidi v tom, aby byli profesionály v komunikaci, v péči o druhé i v sebepéči. Týmová práce v paliativní oblasti je samostatná dovednost, kterou je třeba a je možné se učit. Pro mě je pak zásadní zázemí rodiny a její podpora.
