Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Parazitičtí manipulátoři. Jak cizopasníci ovládají své oběti?

Věda

  6:08
Parazit pronikne do lidského mozku a způsobí, že člověk kvůli nezodpovědnému jednání způsobí dopravní nehodu. A není to výjimka: cizopasníci si vyvinuli pestrou škálu strategií k ovládání svých obětí. Tito mikroskopičtí macchiavellisté výrazně promlouvají do života zvířatům i lidem. Mnohé jejich triky teprve objevujeme a další jen tušíme.
Parazit (ilustrační foto)

Parazit (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Díky knihám, článkům a přednáškám profesora Jaroslava Flegra z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy nejsou macchiavellistické schopnosti cizopasného prvoka Toxoplasma gondii pro českou veřejnost žádným tajemstvím. Tento parazit se množí ve střevě kočkovitých šelem, ale proniká také do mozku desítek druhů živočichů včetně člověka a své oběti ponouká k riskantnímu chování. Toxoplasma může dohnat člověka třeba k dopravní nehodě.

Nakažená myš snáze skončí v zubech kočky. V dobách, kdy naši předkové žili v afrických savanách, hrozilo člověku poháněnému toxoplasmou k neopatrnostem, že skončí v tlamě lva či levharta. A právě to byl smysl parazitova počínání, když uvážíme, že toxoplasma dokáže svůj životní cyklus završit jen v útrobách kočkovitých šelem. Přestup do nich neponechává prvok náhodě a manipuluje svými hostiteli. Mezi parazity není v tomto ohledu zdaleka jediný.

Hororový příběh

V přírodě píší cizopasnící spolu se svými oběťmi podstatně hororovější příběhy. Hlavní hrdinkou jednoho z nich je „smaragdová vosa“ Ampulex compressa obývající tropy Afriky, Asie a Oceánie. I když se dospělí jedinci živí nektarem květů, samičky patří k velmi zdatným lovcům.

Za kořist si vybírají velké druhy švábů. Mnohonásobně větší hmyz vosa přemůže jedem svého žihadla. Oběť bodne nejprve do hrudi, a tím jí ochromí přední pár končetin. Následně napíchne švábovi přesně vybrané nervové uzliny v hlavě. Jed pak promění švába v poslušného tvora zbaveného pudu sebezáchovy.

Zákeřní paraziti

Po útoku odkousne vosa švábovi konec jednoho tykadla. Nejspíše tak chutí kontroluje, jestli oběť dostala správnou dávku jedu a nebude zlobit. Ochromený šváb se nedokáže sám pohnout z místa. Vosička ho uchopí za tykadla a cuknutím ho uvede do pohybu. Jako obří marionetu pak za tykadla odvede poslušného švába do předem připravené komůrky. Tam naklade na jeho tělo vajíčko a znehybněnou oběť zazdí. Z vajíčka se vylíhne larva, která má k dispozici švába jako živou konzervu. Nejprve mu saje tělní tekutiny. Později se mu prohlodá do útrob a pomalu ho vyžírá. Životně důležité orgány přitom šetří, aby jí „konzerva“ vydržela co nejdéle čerstvá. Nakonec se larva zakuklí a po dokončení proměny vylétne z komůrky nová smaragdová vosa.

Voňavé poselství malárie

Proměna švába v poslušnou loutku je jistě zajímavá, ale pro člověka nemá bezprostřední praktický význam. Nás lidí se silně dotýkají jiné, méně nápadné triky cizopasníků. Původce malárie, parazitický prvok zimnička, manipuluje jak s člověkem, tak i s komáry, kteří onemocnění přenášejí. Nedávný výzkum týmu pod vedením Jamese Logana z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny odhalil, že zimnička mění svým lidským obětem tělesný pach. Nutí nemocné, aby produkovali více látek, jako je heptanal, oktanal či nonanal. Člověku voní tyto molekuly po ovoci. Vysoce atraktivní jsou však i pro komáry, kteří proto dávají přednost krvi pacientů s malárií před sáním na zdravých osobách. Jakmile se zimničky dostanou do těla komára, přestěhují se některé do jeho hlavy a tam mění funkce nervových uzlin. Komár pak propadá „krevní horečce“. Parazit ho nutí napadat větší počet lidí. Všemi těmito triky si zimnička zajišťuje šíření jak mezi lidmi, tak i mezi komáry.

Objev Jamese Logana a jeho kolegů by mohl pomoci v boji s malárií, kterou každoročně onemocní přes 200 milionů lidí a která má za stejnou dobu na svědomí bezmála půl milionu obětí na životech. Léky užívané proti této chorobě ztrácejí účinnost. Lékaři proto sázejí na prevenci. Snaží se zajistit lidem v rizikových oblastech moskytiéry. Významnou roli by mohly sehrát i pasti lákající komáry na jejich oblíbené vůně. Změnu pachu nemocných by lékaři rádi využili k včasné diagnostice nákazy. Vědci například zkoušejí odhalit pacienty v raných fázích choroby pomocí speciálně vycvičených psů.

Klíště (ilustrační foto)

Toxoplasma nemá na manipulaci s lidským mozkem monopol. To zvládá třeba i virus vztekliny, který proniká do nervového systému nakažených živočichů včetně člověka a kromě jiných změn vyvolává i záchvaty agresivity. Těm vděčí choroba za své jméno. Během střetů a konfliktů s nemocným člověkem či zvířetem může napadený utrpět zranění. Pokud se sliny či krev nakaženého útočníka dostanou třeba jen do povrchového škrábance oběti, může dojít k přenosu virového původce choroby. Virus tak vydatně přispívá ke svému šíření na nové oběti.

Bakterie brání hubnutí

Ještě rafinovanější úklady spřádají střevní bakterie v našich útrobách. Hostíme jich tam asi 40 bilionů a vědci odhadují, že patří k více než tisícovce druhů. Každý druh mikroba má své nároky a každý nějak působí na náš organismus. Člověk může skladbu svých střevních bakterií významně ovlivnit jídelníčkem. Některé potraviny a v nich obsažené živiny svědčí určité skupině mikrobů a jiným naopak nevyhovují.

V konečném důsledku mají třeba obézní lidé nejen jiný jídelníček, ale také jinou skladbu střevních mikrobů než lidé s normální tělesnou hmotností. „Obézní“ bakterie přispívají k nárůstu tělesné hmotnosti tím, že vyždímají z každého sousta potravy více energie než „hubené“ bakterie. Není to jejich jediný trik. Protože jim vyhovuje například vysoký přísun cukrů, postarají se o to, aby jejich hostitele neopouštěla chuť na sladké.

Bakterie produkují látky schopné aktivovat či tlumit činnost nervů. Mikrobi vylučují tyto molekuly do svého okolí a ty pak přestupují ze střeva do okolní husté pleteně nervů. Odtud putuje signál do míchy a následně do mozku. Tam podráždí centrum hladu a zároveň zapůsobí na centrum pro vznik příjemných pocitů tak, aby se „zatetelilo blahem“ jen při sladké chuti v ústech. Přechod od nezdravé vysokokalorické stravy k zdravému jídelníčku nám tak ztěžují mikrobi, kteří si přes nervový „internet“ objednávají v mozku sladké dobroty.

Pohlavní choroby = chuť na sex?

Původce pohlavně přenosných chorob podezírají vědci ze zásahů do intimních oblastí lidského života. Pokud se mají tyto organismy šířit, musí být jejich hostitel sexuálně aktivní. V přírodě nebývají nemocní jedinci vítanými partnery a kontaktu s nimi se všichni vyhýbají. Zřejmě ne náhodou zůstávají mnohé pohlavně přenosné choroby poměrně dlouho bez vnějších příznaků. Odhalení přenašeče choroby je tím výrazně ztíženo.

Do sexu nemívají mnoho chutí ani sami nemocní jedinci. U pohlavně přenosné choroby je ale žádoucí, aby sexuální apetit nakaženého naopak vzrostl. I to by si měl původce pohlavně přenosné choroby nějak zařídit. „Stačí, aby se lidé nakažení nějakým mikrobem cítili při sexu lépe. Může k tomu přispět třeba bohatší sekret sliznic pohlavních orgánů. A pak už je to úplně jednoduché. Člověk je sexuálně založený tvor. To, co svědčí našemu sexu, přispívá k tomu, že se cítíme celkově lépe,“ říká evoluční bioložka Betsy Foxmanová z Michiganské univerzity v rozhovoru pro BBC.

Souvislost mezi rizikovým chováním a šířením pohlavních onemocnění je dobře známá. Výzkum manipulace parazitů lidskou myslí ale naznačuje, že nakažení lidé by mohli být v důsledku manipulace ze strany cizopasníka k riskantnímu chování náchylnější. Populace postižená pohlavními chorobami by tak mohla sklouznout do nebezpečné spirály, kde nezodpovědné chování vede k šíření choroby a nákaza chorobou zvyšuje pravděpodobnost rizikového chování.

Cvrček sebevrah

Cizopasníci, ať už viry, bakterie, plísně, nebo třeba tasemnice, si často vyvinuli ďábelsky rafinované strategie. Hororový příběh nabízí soužití cvrčka lesního s cizopasným červem strunovcem Paragordius tricuspidatus. Strunovec žije v potocích a jezerech, kde jeho až 15 centimetrů dlouhá samička klade kolem milionu vajíček. Z těch se líhnou mikroskopické larvičky, jež ve svém okolí pasou po komáří larvě. Když oběť najdou, zavrtají se jí do těla a čekají, až se promění v dospělého komára. Písklavý piják krve je pro ně pouhou přestupní stanicí. Další významný krok k dosažení konečného cíle učiní larva strunovce poté, co komára uloví cvrček lesní. Na první pohled představuje cvrček pro larvu strunovce slepou uličku, protože žije na souši a vodě se vyhýbá. Dospělý strunovec je však odkázán výhradně na vodní prostředí. Přestup do tohoto živlu si proto zajistí zmanipulováním oběti.

Zdraví cvrčci jsou světloplaší a uchylují se na temná místa. Nakaženému cvrčkovi ale parazit změní funkce příslušných nervových uzlin tak, že se nejprve pohybuje chaoticky sem a tam. Náhodou se tak může dostat do blízkosti jezera či potoka, kde je ve srovnání s hustým lesem o poznání jasněji. Následně cizopasník zařídí, že cvrčka světlo neodpuzuje, ale naopak láká. Slabost pro jasnější oblasti se mu stane osudná, když se za lákavým přísvitem vydá nad vodní hladinu. Po pádu do vody se utopí a klesne ke dnu. Tam se z jeho mrtvolky vymaní dospělý parazitický strunovec připravený zplodit další generaci cizopasníků.

Člověk v podobně makabrózních osidlech cizopasníků neuvázl, ale to neznamená, že ti do našich životů významně nezasahují.

Autor: