Díky umístění města na ostrově v ústí řeky Senegal, jeho pravidelnému urbanistickému plánu, systému přístavních hrází a charakteristické koloniální architektuře má město jedinečný vzhled a identitu (zdroj: www.unescoclub.cz).
  |
Při příjezdu do města přejíždíme nádherný most, který je tvořen sedmi oblouky. Hned za ním narážíme na logo UNESCO, historická část města plná koloniální architektury totiž patří na tento prestižní seznam již od roku 2000. Za mostem se nachází restaurace a hotel De la Poste s příjemnou zastřešenou terasou. Dáváme si rovnou několik čerstvých pomerančových džusů, kterým se nedá odolat a kterých v následujících dvanácti dnech vypijeme desítky. Ihned po zasednutí do pohodlného křesla začneme vstřebávat veškerou historickou atmosféru, kterou je toto místo doslova přeplněné.
Most Faidherbe
Most přes řeku Senegal, který jsme přejížděli každý den několikrát, spojuje pevninu s ostrovem Saint Louise. Je postaven ze sedmi oblouků, dlouhý je přes 500 metrů a široký deset. Byl otevřen v roce 1897. Po 111 letech (2008-2012) však musel projít náročnou rekonstrukcí, která prý stála 27 milionů dolarů. Most byl navržen Gustavem Eiffelem a jeho rukopis je více než jasný. Část mostu je otočná, aby zde mohly projíždět větší lodě. Most je nejlépe vidět z restaurace „Flamingo“, která leží přímo u vody. Nejsou zde mouchy, od vody vane chládek a kupodivu je to snad jediné místo, kde nejdou vidět žádné odpadky.
Hotel de la Poste a Aéropostale
Tento hotel je úzce spojený s historií letecké poštovní služby Aéropostale. Mezipřistání v Saint Louise prý bylo lákadlem pro obyvatele města. Jednalo se totiž o zásadní zastávku při přepravě pošty mezi Evropou a Jižní Amerikou. Historie této průkopnické letecké společnosti byla poznamenána obrovskými úspěchy, mezi nejzásadnější patří například přelet legendárním pilotem Jeanem Mermozem (1901-1936) v roce 1930 přes Atlantik, který zde nakonec také zahynul. A nebyl sám, tu nejvyšší daň při pokusech a zavádění rutinního leteckého spojení si vybralo dalších 120 odvážlivců.
Po stopách UNESCOV roce 2012 jsme si pořídili za skvělou cenu dva roky starého LAND ROVERA DEFENDERA, který měl najeto pouhých 12.000 km. Byl to poslední model této značky. Přesně tímto okamžikem se změnil náš volnočasový život v následujících mnoha letech. Proč? Po nezbytných úpravách jsme se s velkým nadšením vydali na naši první EXPEDITION ALL AFRICA. Nevsadil bych si jedinou korunu na to, že by náš bláznivý nápad mohl mít delší trvání než jednu několikaměsíční cestu. Opak však byl pravdou www.alexandrbilek.cz Je duben 2019, po 38 zemích Afriky jsme stejným vozem procestovali 182.000 km a navštívili 87 míst UNESCO. Ano, 14x jsme byli zavření, 4x jsme si užili malárii, 1x nám darebáci prostřelili auto a 4x se nás pokusil někdo přepadnout. Přestože to všechno zní poměrně dramaticky, zpětně vzato to bylo spíše směšné. Až na jeden incident v Čadu, který byl naopak velmi vážný. Jak o této zkušenosti, o všech dramatických, nezapomenutelných i vtipných zážitcích, jak jsme dokázali přivézt dvě děti z Afriky k nám domů a dalších kuriozitkách se dočtete ve více než stovce reportážích v této rubrice. |
Mezi známe letce, kteří zde také působili, patřil i světoznámý spisovatel a průkopník letectví Antoine de Saint Exupéry (1900-1944), který několikrát přeletěl Saharu nebo jihoamerické Andy. V hotelu na stěnách visí kromě desítek zarámovaných poštovních obálek také mapy, kde operovali piloti této letecké pošty a velmi staré dobové fotografie. Jednu takovou jsme si koupili, aby hosté našeho cestovatelského klubu v hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně měli možnost vidět alespoň jednu z těchto fotografií na vlastní oči.
Pýcha místního personálu a potřebu akcentace historie tohoto místa směřuje k loňské návštěvě francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který hotel navštívil. Stalo se tak z důvodu slibu, který učinil na klimatické konferenci o rok dříve. Zavázal se poskytnout finanční pomoc ve výši 15 milionů dolarů na výstavbu ochranné hráze, která má zastavit zmenšování pevniny na úkor moře. Jestli si všiml přes ty davy mávajících obyvatel toho bordelu, to se nám nepodařilo zjistit.
Město po krk v odpadcích
Co se každému jako první vybaví, když se řekne Saint Louise? Budete se asi divit, ale nebude to ani most, ani historie letectví, ani překrásná koloniální architektura, ale budou to hnusné haldy odpadků, které se systematicky vyvážejí přímo na břehy řeky i do ní. Máme podezření hraničící s jistotou, že břehy nejsou z písku ale z plastů. Ano, jsou tu nádherné fotogenické scenérie s barevnými loděmi, ať se člověk dívá na kteroukoliv stranu řeky, nemá šanci dohlédnout jejich konce, ale vše je ponořeno v obludných odpadcích.
Vždy, když jezdíme kolem prefektury, máme nutkání vystoupit a zajít na kávičku k panu prefektovi. Mohl by nám vysvětlil, jak je možné, že v 21.století není šéf města schopný zařídit rozmístění stovek kontejnerů, zařídit pravidelný odvoz odpadu, zařídit úklid, byť nebude snadný. Tohle jsou věci, které dominují našemu přemýšlení. Nechápeme, jak v tom lidé mohou žít, že neexistuje žádný tlak na vyřešení této obludné a těžce pochopitelné problematiky.
Chápeme, že chudoba přináší jiné priority, dá se říci, že z našich expedic po 38 zemích Afriky máme vypozorovanou existenci jakési přímé úměry spočívající mezi hloubkou chudoby a množstvím odpadků. Když má člověk přirozené priority jako je jídlo, voda, zdravotní kondice, práce a s tím spojená potřeba zaopatřit rodinu a tyto priority se mu nedaří naplňovat, a to ani z malé části, je logické že řešení odpadu propadne hluboko mimo jejich rozlišovací schopnosti. Ale takový svinčík? Skoro se nám zdá, že to je řízená potřeba zavalit město bordelem.
Rybolov
Každý den procházíme kolem míst, kde se soustřeďuje organizace výlovu a nakládka ryb. Děje se tak ve velmi primitivních podmínkách, velmi bezohledně, v nulových hygienických podmínkách, a to všechno v království odpadu. Obrovské kvantum ryb, které místní rybáři každý den vyloví, se vysype na břeh, vše se následně láduje do přepravek a velkých košů. Stojí zde armáda nákladních aut, kteří úmyslně stojí našikmo, aby voda a krev vytlačená tíhou ryb vytekla z auta ven.
Odpoledne lze tak vidět, jak u krajnice stojí nákladní auta, která jsou do své poloviny výšky naplněna přeplněnými koši s rybami. Ryby se povalují ale všude, spousta se jich povaluje v příkopu, plavou již mrtvé na vodě, jsou rozježděné na silnici. Přemýšlíme o tom, kolik ryb v moři ještě zbývá. Někde jsme četli, že je již vyloveno 80% ryb a pokud to je pravda, tak to nás čeká nemilá budoucnost.
Miliony ptáků kvůli bezohlednosti rušíme
Na další den jsme si domluvili dvouhodinový výlet lodí do rezervace za ptáky, kterých tu je prý hodně přes milion. Na místo přicházíme včas, naháněč a kapitán lodi v jedné osobě nás hned odvádí přes odpadková pole ke své lodi. Chlubí se, že v této části vesnice žije a nás to utvrzuje v přesvědčení, že ti místňáci si opravdu ten svinčík neuvědomují. Já tu bydlet, tak se tím ani nechlubím. Nicméně loď je plná vody.
Než se ji zbaví, pozorujeme jeho kámoše, jak probírá, co ulovil. V lavoru jsou jak krevety, tak krabi. Naše hlavy nepřetržitě skenují okolí, ten zmar, bordel a mrtvé ryby a nevěřícně jen kroutíme hlavou. Člověk by si řekl, že už bychom si na to mohli po pár dnech zvyknout, ale opak je pravdou. Loď, do které máme vlézt je asi 10 metrů daleko. Podíváme se na sebe a oba víme, na co každý z nás myslí. Do té vody vlézt, byť na vteřinu, neznamená nic jiného než onemocnění a smrt. Samozřejmě to myslíme v nadsázce, ale do té vody prostě nejdeme. Mezitím druhý muž vysypal na zem obsah nádoby a třídí krevety. Jsou všude, mezi odpadky i v písku.
Asi stovku jich dá do nádoby zpět a mezitím bezohledně šlape po krabech, které vyřadil jako nepotřebné. Začal po nich šlapat a jak první klepeta zapraskala, naše spontánní protest ve formě okamžitého odchodu byl jediným možným řešením. Lidé, kteří si neváží, co mají kolem sebe, zbytečně zabíjejí a mrzačí nevinné tvory, nebudeme podporovat. Nazdar.
Ulička vůní a barev
V uličce, o které již byla řeč v souvislosti s nakládkou ryb procházíme každý večer. Je to nejfotogeničtější městský organismus, který jsme kdy v Africe viděli. Bez přehánění.
Každý okamžik, každým směrem, kamkoliv se podíváme, vše je dokonale fotogenické. A těchto scenérií je na několika kilometrech nahuštěno tisíce. Vše navazuje jako film, žádné meziprostory, kde by nebylo, co k vidění. Starší muži sedí spolu ve svých muslimských hábitech a falzifikovaných slunečních brýlích Ray Ban a povídají si. Mladí kluci jsou zcela zabraní do hry stolního fotbalu, malý holky skáčou přes gumu, ženy nahánějí všudypřítomné kozy a ovce, mezitím rybáři se 100 kg nádobami plných ryb na hlavě kličkují mezi taxíky, zvířaty a lidmi.
Malý kluk honí psa, holka pláče a matka se ji nevšímá, malý kluci se na každém rohu perou nebo drží pod krkem, jiná tukem obdařená dáma je zapadlá v hordě odpadků a prodává obří melouny. Další desítky lidí postávají se svým zbožím, které se snaží prodat všude, kam se člověk podívá. Stovky projíždějících taxikářů ve svých vracích, kterým technická kontrola skončila před 25 lety s úplně rozsypanými skly a zcela kvetoucími karosériemi, se přetahují s koňskými vozíky, kdo dřív volnou skulinu na silnici projede. U cesty stojí obrovský pelikán, který nás dokonale překvapil a že tam skutečně stojí nám došlo až o minutu později, byl přivázaný za nohu stejně jako přerostlý beran hned vedle.
Vypadal jako by čekal až bude moci přejít na druhou stranu. Tohle všechno je dokonalý koktejl lidí, zvířat, věcí, odpadků, křiku, úsměvů i kamenných tváří. Je to paleta grimas, pocitů, barev a vůní. Je to důkaz, že ti lidé umí spolu žít, a i v tom zdánlivém chaosu je zřejmě i nějaký řád, nám nikdy nepochopitelný.
