Po stopách UNESCO: Otroci, kešu ořechy a promarněné příležitosti

Bylo spravováno právě Portugalci za vydatné spolupráce místních kmenů. Do dnešního města tehdejších obchodníků s otroky sice vede asfaltová cesta, jeho význam však již připomíná jen nedávno postavené muzeum pojednávající o historii otrokářského fenoménu, rozvoje západního světa a úpadku Afriky co do lidského potenciálu v souvislosti s podrobením místních lidí a jejich utrpením.

Muzeum bylo financované z evropských fondů a vzniklo jako připomenutí vlivu dávných evropských kolonizátorů, kteří by svého raketového pokroku bez vydatné otrocké práce dosáhnout nikdy nemohli. Tato budova je pro předky místních obyvatel alespoň symbolickým zadostiučiněním. Muzeum a město jako takové si jsou navzájem v přímém kontrastu. Nádherná bílá budova, která klidně může stát v Portugalsku, Paříži, Barceloně nebo v Praze, naproti tomu silně zanedbané a zchátralé špinavé město. Historii, kterou nelze přepsat a současnost, kdy je město v naprostém úpadku jsou dvě strany jedné mince.

Setkání s krajanem

Nedaleko hranic mezi Guineou Bissau a Guineou Conakry jsme se zastavili u benzínky. Najednou za sebou slyším „jste fakt Češi?“ Otočím se a stojí přede mnou neuvěřitelně pozitivní chlápek s rozzářeným úsměvem od ucha k uchu. Neuvěřitelné. Dáváme se do řeči, on nemůže uvěřit jaké jsou naše plány v Africe a že jsou dokonce v závěrečné fázi, my zase nemůžeme uvěřit tomu, co tu dělá. Je to Čech, který žije již několik desítek let v Portugalsku, momentálně je obchodně na pár měsíců v Bissau. 

Na tomto konkrétním místě, chtělo by se říci zapadákově prý již deset dní hledá kamión, který by mu odvezl do hlavního města Bissau desítky tun kešu oříšků. Obchoduje zde s nimi prý skoro každý. Podstatnou část cest po této zemi lemují silnice s nekonečnými sady barevných jablíček, na jejichž spodní části, místo tzv. bubáka, se nachází vždy jeden kešu oříšek. Sbírají je všichni, od dětí, které sotva umí chodit, až po starce. Všude se povalují žoky plné ořechů. 

Ty pak rodiny svážejí na motorkách nebo nosí na hlavách, prodávají je ve sběrných centrech a následně se vše prastarým způsobem přeprodává dál a dál. Každý se na tomto obchodě trochu přiživí. No, a to je i způsob obchodování našeho krajana. Nakoupí ořechy, sežene kamión a pak je převeze do hlavního města, kde je prodá s marží dalším překupníkům, a tak to jde dál a dál. Je to ostatně jedna z hlavních vývozních komodit této země. Vždy když budeme kupovat oříšky u nás doma, vždy si na to, co tomu předchází, vzpomeneme.

Přejezd mezi Guinea Bissau a Guinea Conakry

Z hlavního města Guinea Bissau (Bissau) do hlavního města Guinea (Conakry) se nám podařilo projet cestou, která je průjezdná jen s obtížemi a jen po část roku. Využívají ji spíše místní k pohybu mezi vesnicemi či armáda pro nepřetržitou přeshraniční kontrolu, ale jako celý 400 km úsek, který jsme zvládli za dlouhých 48 hodin (35 hodin jízdy), se tato trasa nevyužívá. Takže vyklepaný jsme dost, zuby máme otlučený, rty prokousaný, na hlavách máme vytlačený přezky od bezpečnostních pásů a samozřejmě jsou nutné i nějaké svářečské práce na podvozku. 

Kromě nejistot, které při těchto riskantních přejezdech podstupujeme, vyhledáváme především neopakovatelné prostředí a skutečné vesničany, kteří žijí tak trochu mimo naši realitu. A to se nám povedlo. Šperky, kterých jsme od našich příznivců dostali opravdu hodně, našly právě v této oblasti tolik očekávané využití. Zhruba 150 žen jsme obdarovali náhrdelníky, náušnicemi, náramky nebo penězi, a to jak přímo ve vesnicích, tak u vody při praní prádla, při kojení pod stromy, u studen nebo jen tak na cestě, kde jsme je překvapili, když nesly na hlavě domů vodu nebo těžké klády.

Ztracené hraniční přechody

Hraniční obstrukce jsou vždy otravné, někde nelze naháněče, kteří vám vnucují své služby zařízení formalit za tučný poplatek setřást, někdy jsou kanceláře nepochopitelně zastrčené, nepřehledné a až se zdá, že to je vše tak vymyšlené zištně. Aby se musel člověk pořád někde ptát, pátrat a platit. Obvykle musíte projít nejméně šesti místy, policie si vás zapíše podle pasu do knihy, následně přichází na řadu pasová procedura, kontrola víza a razítko, někdy další zapsání do knihy, poté přichází úřad „custom“ a zde se vyřídí formality našeho auta, razítko do karnetu nebo úhrada nějakého poplatku. 

To samé se děje o pár metrů, nebo i kilometrů na sousedním přechodě jiného státu. Jiný svět však panuje na přechodech v horách nebo na opuštěných stezkách jen zřídka využívaných místními lidmi k migraci mezi vesnicí jednoho státu a vesnicí státu druhého. Najít úředníka může být někdy oříšek, ale právě v případě přechodu mezi oběma Guinejemi, to byla docela švanda. Pod keři je postel, na ní leží a spí oficír. Když ho rachot našeho povozu vzbudí, vstane, nasadí si služební čepici, odežene kozy a slepice a s radostí se ujme vyřízení všech formalit. A udělá všechno najednou. Pak si razítko opatrně uloží do pytlíku a pokračuje v odpočinku.

Další zvířecí neštěstí

Bohužel máme i nepříjemný zážitek týkající se utrpení zvířat. Den před koncem muslimského Ramadánu jsme se se probudili v řídce zarostlém porostu nedaleko několika nově vznikajících vilek pro bohatší obyvatele. Přes hodně zablácené okno jsme z postele zahlédli slepici. Slípka zde stála možná ještě půl hodiny, než nám došlo že to není slípka ledasjaká. Stála tam jako socha na jednom místě a bylo jasné, že od nás něco chce. Byla totiž nesmírně zbídačená. Krk měla uhnilý následkem uvázání nějakého lýka kolem krku, které pravděpodobně povolilo dříve, než měla slepička uhynout. 

Díky nějaké zvrácené pomůcce ji také pro jistotu mělo být znemožněno, aby mohla zobat. Byla zřejmě pár dní na „útěku“. Nechala se lehce chytit (vlastně si přišla o pomoc říci) a plastové zařízení jsme ji odstranili štípačkami na nehty. Jestli to chuděra rozchodí a rozzobá, nevíme, ale druhou šanci dostala. Během cesty vídáme neuvěřitelné způsoby, jak dokážou místí lidé znehybňovat a přepravovat zvířata. Je to někdy ohromně depresivní. Viděli jsme například v Guinei Conakry, jak na střešní zahrádce obyčejného, třicet nebo čtyřicet let starého Peugeotu ležela obrovská kráva. Ani se nehnula, byla znehybněna tak, aby ji sebemenší pohyb pořádně bolel. To, jak ji tam dostali a jak ji budou sundávat dolů nechceme raději ani vidět.

Kešu oříšek

Afrika nemá příliš na výběr

Rád bvych se věnoval popisu těchto dvou měst, psal o krásách, které ne každý smrtelník umí pochopit, o neexistujících pamětihodnostech alias architektuře, do které se mnohdy stačí lehce opřít a jde k zemi, o přenádherné atmosféře, která je fascinující do té chvíle než zapadnou poslední sluneční paprsky a vše pohltí hluboká tma, kterou prosvětlují snad jen divoce hořící ohně živené odpadky a pneumatikami. O koloritu této společnosti, která se musela naučit žít z ničeho ale současně se příliš nesnaží svůj život trochu vylepšit, byť výtečné startovní příležitosti byly promarněny. Na Afriku jsme si nenechali za 8 let, co sem jezdíme, sáhnout. 

Ale Guinejské město Conakry nás dopálilo, přestože celá řada jiných měst není o nic lepší. Za Africkou krásou a rozmanitostí se skrývá Afrika drsná, sobecká i bezohledná. Afrika je často nekončící mraveniště lidí všech myslitelných barev, tvarů úsměvů ale i zlých výrazů, zvuků, hlasů, pištění, roztodivných gest, pokřikování, hulákání, syčení, bučení, mečení, troubení s vůní ovoce či čerstvého pečiva smíchanou s odporným pachem moči, hniloby a plísně. Je to místo, které milujeme, ale jako zpestření na dobu ne delší než tři měsíce v roce.

V Guinea Bissau se mluví portugalsky, v Guinea Conakry francouzsky. Milujeme architekturu, kterou v místech působení kolonizátoři po celé Africe zanechali, na cestách to je velké zpestření a často i pastva pro oči. Vidět alespoň pozůstatky nějaké kultury po všech těch stovkách a tisících kilometrech lemovaných primitivními příbytky z hlíny, větví, podomácku vyrobených cihel, starých plechů nebo živelně stavěných odfláknutých domů či přístřešků, kde není myšleno na nic z pohledu estetiky či praktičnosti, je vždy velkým zadostiučiněním. A jestli domy postavili Francouzi, Portugalci, Angličané nebo Belgičané není rozhodující, jejich styl je nepřehlédnutelný. Stavby však většinou zůstávají ve stavu, ve kterém byly zanechány před desítkami let. Ano, ruiny jsou velmi fotogenické, ale vypovídají o současné společnosti, o jejich prioritách a strmé tendenci směřující dolů, a to ihned po vyhlášení nezávislosti nad svými dřívějšími nedobrovolnými pány.

Hořící odpadky a tma v Conakry

Přijíždíme do Conakry pozdě večer, vyčerpáni náročnou 48 hodinovou jízdou terénem (35 hodin čisté jízdy) mezi oběma státy a městy. Bylo to necelých 400 km. Nečekali jsme nablýskané město zářící do dálky, ale hořící ohně kolem širokých čtyřproudých silnic, obrovské haldy odpadků a zcela potemnělé nepřehledné silnice tedy rozhodně ne. Do očí bijící je také armáda obrovských solárních pouličních lamp, kdy bludičkuje snad jen každá asi stopadesátá. Tady se někdo asi pěkně nakapsoval, říkáme si.

Velkou část Afriky spojují především odpadky, na to jsme si zvykli. Jejich odhazování a shromažďování všude pod sebe, kolem sebe, na silnici, do palmových hájů, řek a spoléhání, že to vítr uklidí nebo že při období dešťů budou spláchnuté do moří, to je prostě rakovina rozvojového světa. Pozorování lidí, kteří něco vypotřebují a následně obal odhodí, aniž by jim to přišlo divné, smutné nebo ostudyhodné je zarážející. Dosud jsme to brali jako nutné zlo, kdy chudí mají jiné priority a dokud nebudou mít vodu, jídlo, zdravotnictví a obživu, není na pořadu dne toto řešit. Pohár pochopení pro jejich slabosti a jejich zvrácené návyky po navštívení 41. africké země přetekl.

K prosperitě se ještě nikdo nepromodlil ani neprolelkoval u silnice

Stěžovat si, být smutný a truchlit nad tím, jak se mám špatně, je právo každého z nich. Z toho bordelu není na místě vinit samotné obyvatele, když jim státní správa neumí zajistit nějaký servis. Když jsme na cestách, také vyprodukujeme odpad a často ho skladujeme v pytlích několik dní, než najdeme místo, které by bylo vhodné pro vyhození. Taková místa prostě nejsou. Je potřeba změnit myšlení státu a to primárně, poté myšlení obyvatel, a to nejen v rámci ojedinělé aktivity v tomto městě ale jako celku. Prakticky na cokoliv se člověk podívá, nad čímkoliv se zamyslí, všechno je špatně. K prosperitě a bohatství se ještě nikdo nepromodlil, neproházel tuny všudypřítomných odpadků, ani neprolelkovat u kraje silnice. 

Bez globálního a komplexního zapojení se do obnovy širokého spektra činností, zvyklostí a návyků, se jen těžko v této zemi a v Africe jako celku dá něco viditelně změnit. Často si říkáme, to by měla pro vedení města přeci být obrovská výzva ukázat, jak ten starosta nebo prefekt umí uklidit město, jak umí zajistit něco, tak triviálního jako je svoz odpadu. Že by město nemělo na takové samozřejmosti peníze ani schopnosti je přece hloupost. Zakopaný pes je jinde. Jak známe Afričany a úředníky, jejich slabost pro nadšení ze získané pozice, z držení razítka, z vlastnictví nebo sdílení kanceláře-byť vypadá jako chlívek starého kozla, je nám jasné, že vše další již pro ně není důležité. 

Často zažíváme, že o něco žádáme, musíme tak projít mnoha kancelářemi, kde si ten který úředník se slastí nám nepochopitelnou sedne za stůl, rozvalí se, v ruce má dva nebo tři telefony, pořád telefonuje aby nám po půlhodině, kdy jsme si jeho „autority a postavení“ ráčili důkladně všimnout, oznámil co jiný úředník dávno před ním. A pak následuje přechod za jeho asistence přes vesnici k jinému úředníkovi, s každým se zdraví, třese rukou a jeho jediným motivem je, aby si nahnal ego a aby ho lidé s námi viděli, protože to je pro něj velký rajc. Neradi paušalizujeme, ale tento postřeh vnímáme napříč téměř všemi zeměmi Afriky. 

Kamarádíčkování, neustálé pochlebování, poklepávání po ramenou, podávání si ruky. To vše jsou sice atributy slušného chování, ale také stavební kameny pro budování propletenců vztahů, kšeftů, pozic něco jako „ahoj rád tě vidím“ a pod čarou.. jednou si můžeme být užiteční… 100x podaná ruka, 300x poklepání po ramenou, 500 úsměvů a je z toho zaděláno na korupci, kamarádčoft apd. Jakmile je nahoře, těm dole nerozumí. Obhajuje a upevňuje si hlavně svoji pozici a postavení. Pracuje na tom krůček po krůčku a co je dole, to není již priorita. Kéž bychom se mýlili, kéž by to tak nebylo.