30. srpna 2008 5:45 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Pohádka o princi a zpívalce

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 28Diskuse
Jiří Lobkowicz  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Lobkowicz | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

PRAHA Úspěšný bankéř a neúspěšný politik, restituent, vinař, princ, inženýr a maltézský rytíř Jiří Lobkowicz (52) nás se svou mladou přítelkyní, operní pěvkyní Zdenkou Belas, provázejí mělnickým zámkem, kdysi sídlem českých královen.

A zatímco zámecký pán cestou říká takové to „tady vidíte Antonína Isidora z Lobkowicz, jenž založil Národní galerii, a tohle je František Jiří, co vybudoval nemocnici pod Petřínem“, půvabná dívka dává k dobru pikanterie o zhýralé chlípné tetičce Josefině, o kapli, kde byla za totáče zasedačka KSČ a místo svatých tu viseli Marx s Engelsem. Nebo o tom, jak bydlela v Praze u Flory a její aristokratický přítel se od taxikáře dozvěděl, že je to blízko Lobkovičáku, neboli náměstí Jiřího z Lobkowicz. „To mi neříkej, žes tohohle krásnýho jelena skolil ty,“ peskuje svého prince, když procházíme pod mohutným parožím. Nás upozorní na to, že si vzala nové šaty. Společně pak pózují fotografovi na rozlehlé soukromé terase či na restaurovaném kanapíčku. „Takhle si žijí degenerovaní šlechtici,“ vtipkuje Jeho Jasnost. Narodil se v Curychu a až do svých čtyřiatřiceti žil jako švýcarský bankéř. Pak se naučil česky (ze svých chyb, například že o své přítelkyni v televizi řekl, že je zpívalka, si dělá legraci) a na Čechy teď nedá dopustit. I když má momentálně starosti s komplikovaným rozvodem (manželka Bettina stále bydlí v jiném křídle zámku), vedle své nové partnerky omládl a trochu zvlčil – považte, odkládá si ve společnosti sako, dokonce se prý někdy promenuje po zámku nahý! Nakonec nás vedou do třípatrového zámeckého sklepení z dob Karla IV. Jsou tu obrovité sudy s reliéfy svanci tých patronů – každý člen rodiny míval svůj sud. To se snad nedalo za život ani vypít... Když sem po revoluci prvně vstoupil otec Jiřího Lobkowicze Otakar, který zámek opustil jako šestadvacetiletý a teprve v sedmdesáti se mohl vrátit, první, co řekl, bylo: „Kde je můj sud?“ Byl tam. Čekal na něj v chladném sklepení skoro půl století. 

LN Jaké to bylo, když vám poprvé dali klíče od mělnického zámku?

Pět minut jsme se s otcem těšili, že je máme. Ale brzo jsme zjistili, že nám nedali jen klíče, ale i starosti. Protože zámek sice nebyl až tak zdevastovaný, ale opravy, které se dělaly za komunismu, byly špatné. Například nebyla v pořádku statika.

LN Byl jste vůbec někdy před listopadem v Československu?

Nikdy. S otcem a bratrem jsme přijeli až v březnu ’90. A já byl překvapen, když jsem mělnický zámek viděl, protože my jsme si s bratrem vždycky mysleli: No jo, otec o něm pořád mluví, ale bůhví, jestli existuje. Ten zámek byl jako fata morgana. Konečně jsem taky svého otce pochopil. Já si totiž do té doby myslel, že žije v jiném světě, choval se podivně. Například denně chodil v duchu na procházky po Praze. Každý den! On emigroval v roce ’48, ještě jako student, a každý den se pak trápil, že nemůže žít doma. Až těch pět let po revoluci, protože on v roce ’95 zemřel, byl opravdu šťastný. Byl to najednou jiný člověk. Když jsme spolu prvně stáli na Staroměstském náměstí, plakal. Chodili jsme pak po Praze a z jeho pohledu se v tom městě vlastně nic nezměnilo. Jenom pořád opakoval: „Já už nepoznávám svoje Čechy.“ Protože ta atmosféra po revoluci byla zvláštní. Lidi nekoukali do očí, ale do země. Šedí, uzavření. Ještě na nich leželo břemeno komunismu.

LN Opustil jste úspěšnou kariéru švýcarského bankéře kvůli nejisté existenci v Česku. Přitom jste neznal českou mentalitu, neuměl jste česky. To jste tak dobrodružná povaha?

Já myslím, že každý člověk má ve svém životě takové... platformy, kdy najednou cítí, že chce něco nového. A já jsem zrovna v té době dostal nabídku jít pracovat do Asie, na to jsem měl obrovskou chuť: Čína se otevírala, Hongkong, to mě lákalo. Jenže najednou bylo samozřejmé, že půjdu sem. Spousta lidí na Západě si tehdy uvědomovala, že ta šance je historicky unikátní. Bylo to velké dobrodružství. Zvlášť když jsem věděl, že tu mám svoje kořeny.

LN Věděli o vás Švýcaři, že jste princ?

Ano. Ale ve Švýcarsku je tvrdá a pevná demokracie, nikdo to neřešil. A musím říct, že mi to nevadilo.

* Mimochodem, vy jste z dvojčat a narodil jste se o deset minut později než váš bratr. Bratr je kvůli tomu kníže a vy jen princ? Je to tak. Ale rozumíte, třeba v Německu jsme opravdu fürst a prinz, ale v Čechách jsme všichni knížata, protože tu titul princ neexistuje.

LN Mrzelo vás někdy těch deset minut?

Ne, vůbec. Takové věci nejsou důležité. Otec rozhodl, že já budu mít odpovědnost za majetek – můj bratr je spíš umělec. Studoval módu v Louvru, pracoval v aukčních síních Christie’s a Sotheby’s.

LN Část dětství jste strávil v Africe. Vybavujete si vzpomínky na Afriku?

Otec pracoval čtyři roky v Belgickém Kongu, dnešním Zaire. Byl jsem úplně malý. Jen vím, že jsme měli doma malé opice a s otcem se procházeli v těch obrovských afrických prostorách, v té fascinující přírodě plné zvěře. Možná mi to připadalo obrovské, protože všechno tehdy bylo větší než já. A pak nemůžu zapomenout na jednoho orangutana v zoo, jmenoval se Marcel a kouřil. Chudák otec, protože také kouřil, mu ty cigarety musel dávat.

LN Byli jste s bratrem vychováváni jako šlechtici?

Ono to moc nešlo, protože jsme byli všichni emigranti. I babička a dědeček z matčiny strany, maminka je z maďarského šlechtického rodu. A my jsme už jenom slyšeli, jak to bývalo jinak, jak jsme mívali ty spoustu zámků a zaměstnanců. Ale bydleli jsme ve Švýcarsku deset let v paneláku a naše maminka musela normálně pracovat a starat se o nás – žádní komorníci nebo služebné. Samozřejmě nám otec vyprávěl o historii našeho rodu. A když začátkem 80. let vyšla v Paříži kniha o naší rodině, dověděli jsme se z ní spoustu podrobností, které jsme neznali.


LN Když jste se rozhodl žít v Česku, uměl jste od otce nějaké české slovo?

No pár, ale to nemůžu říkat do novin. Samozřejmě nějaké to tšistatšicettši štžíbrných štžíkaček... to nás otec trénoval. Ale doma jsme nikdy neslyšeli ani češtinu, ani maďarštinu, rodiče spolu mluvili německy, anglicky nebo francouzsky. Když otec zpíval česky, byl to pro mě exotický jazyk. Nikdy jsme neměli potřebu se učit česky ani maďarsky, protože jediný, kdo věřil, že komunismus padne, byl můj otec. „Uvidíte, vy se toho dožijete,“ říkával. Když jsem pak přijel do Čech, prvních šest měsíců jsem každý den na tři čtyři hodiny chodil k paní Jelínkové, skvělé staré dámě. A ona mě nejenom učila česky, ale taky mi anglicky vyprávěla o české historii. A já měl velkou chuť co nejvíc od ní ty znalosti cucnout. (Z. B. se rozesměje:Neopravujte ho! Já si to už píšu, jako si píšou maminky první slova svých dětí.)

LN Co vám z češtiny připadalo nejtěžší?

Pady... pády. A pak slovník. Když mluvíte anglicky, tak vám šest set slov stačí. V češtině jich potřebujete dva tisíce, jestli ne tři. To je úplně jiná mozková práce.

LN Zažil jste se svou češtinou nějaká nedorozumění?

To často. Třeba když jsem tady pracoval po revoluci v různých úřadech, všichni se mnou mluvili anglicky, dělali jsme velká rozhodnutí, ale já často nic nechápal. Nebo teď nedávno se Zdeničkou. (Z. B.: Třeba mi říkal:Musíš si dát pozor na tu lasutu. A já: Co? Až jsem se ani nechtěla zeptat, co to je. Až pak jsem zjistila, že má na mysli hlasivky.)

LN Rozumíte českým vtipům?

Rozumím. Otec mě učil ten český sarkasmus, tu českou ironii. Ale potřeboval jsem na to spoustu času. To víte, švýcarský humor je velmi suchý. A řekl bych taky méně intelektuální, kulantně řečeno. Intelektualismus v českých vtipech mě fascinuje. Češi jsou v průměru určitě vzdělanější než Švýcaři. A taky je sympatické, že se nikdy neberou moc vážně.

LN Mluvíte o Češích hezky. Nevěřím, že vám někdy nejdou na nervy...

Jde mi na nervy, že mají vždycky pravdu. A na všechno odpověď.

LN Taky jsou rovnostáři, mají problém se šlechtou i s cizinci. Dali vám někdy najevo, že vás tu nechtějí?

Spousta lidí po pádu komunismu zřejmě ani nevěděla, že česká aristokracie ještě existuje. A že není německá nebo rakouská, ale má kořeny v českých dějinách. Na začátku jsem cítil hodně negativismu taky kvůli tomu, že jsme byli emigranti. Dokonce jsme byli označeni jako lidé, kteří ani nemají právo se vrátit. Při vinobraní na nás tady pokřikovali „cizáci, táhněte, odkud jste přišli“, „Čechy Čechům!“. A ani se mi nechce říkat, co taky potom dělali... no... zkrátka čurali tady na nádvoří po té zdi, byli opilí. Restituce tomu také moc nepomohla, protože ty velké restituční kauzy se pořád přetřásaly v novinách. Ale že stovky tisíc lidí dostaly zpátky dům nebo pozemek, o tom už se nepsalo. Náš majetek byl zkrátka větší, protože jsme ho shromažďovali osm set let. Ta nenávist tu zřejmě je, protože hodně lidí si ještě dnes myslí, že vlastnit zámek znamená být bohatý. Jenže do zámku jsem musel investovat spoustu peněz, které jsem mohl investovat jinam, s lepší návratností. Ale pro mě bylo důležité ukázat, že máme odpovědnost za ten majetek. Letos jsem opravu zámku dokončil. V takovémhle pořádku ten barák nebyl čtyři sta let.

LN Kolik vás to stálo?

Víte, já se rozvádím. Takže to řeknu takhle: Za ty peníze bych si mohl koupit spoustu domů v Americe.

LN Lidi taky mívají představu, že šlechtic má na hlavě chochol, snídá nadívané křepelky a je degenerovaný...

Všechno, co říkáte, v šlechtických rodinách existuje. Ale na to nemusíte být šlechtic. Podívejte se na ty nové bohaté, jak se chovají. To prostě zřejmě patří k lidstvu, existovalo to u Řeků i u Římanů... (Z. B.: Pan Lobkowicz zvlčil až se mnou. Já jsem přece jen bohémka, tak jsem ho tak jemně vedla. Až jednou řekl ve společnosti: Mohl bych si odložit sako?Nikdy před tím to neudělal! Vidíte, a teď chodí v džínách, s rozepnutou košilí. A po zámku se promenuje nahej! Až mu někdy musím říct: Brzdi. Ale je šťastnej.) 

LN  Bydlíte na zámku. Není nepohodlné žít v domě, kterým procházejí turisté? Neukazují vás jako exponát?

Není to moc příjemné. Ale na druhou stranu je to podnik a jako podnikatel jsem uprostřed problémů. A když japonský turista hledá WC, můžu mu z okna vysvětlit, kde to je. (Z. B.: A to on opravdu dělá!)

LN O paní Bettině, s níž se rozvádíte, jste říkával, že je to hlavně ona, kdo se stará o zámek a o vinice. Dotkne se rozvod vašeho hospodářství?

Ten rozvod není jednoduchý. Ale když investujete do starých vinic a do zámku, ten cashflow musí někdo generovat, a to byla moje práce. A koneckonců jde o rodinný podnik. Takže se nic nezmění.

LN Kromě podnikání jste se také angažoval v politice. Začal jste v ODS, pak jste byl jedním z otců Unie svobody, nakonec jste založil vlastní stranu Cesta změny, která ve volbách neuspěla. Přitom v roce 2002 jste říkal: „Nejdu do politiky jen proto, abych se dostal do parlamentu, ale také, abych se jednoho dne mohl stát předsedou vlády.“ Tyhle sny vás už opustily?

(Z. B: To že jsi řekl!?) Problém je, že tady spousta lidí dělá politiku, aby se dostali k penězům. Jsem přesvědčen, že v ČSSD jsou někteří ne proto, že by byli socialisti, ale protože v ODS už byla lukrativní místa obsazená. To bylo taky dobře vidět, když jsme založili Unii svobody. Všichni, kdo nedostali koryta v ODS, mysleli, že jim je teď dá US. Tak to fungovalo a bohužel ještě funguje. A k tomu mému výroku: Myslím, že když člověk pracuje a má vzdělání, naučí se všechno. A když vidím předsedy vlády, které jsme měli, mám pocit, že by to mohl být zajímavý úkol pokusit se změnit některé věci. V bankovnictví jsem také začínal jako elév a skončil jako generální ředitel.

LN Co je největší problém české politiky?

Že je tu spousta šéfů, ale žádní indiáni, jak se říká. Neboli spousta lidí by chtěla šéfovat, ale málokdo pracovat. Taky tu chybí koncepční myšlenky. O penzijní reformě se mluví osmnáct let. Peníze z privatizace mohly třeba pomoci starým lidem – jenže tehdy na to nikdo nemyslel. Žije tu spousta starých lidí, kteří vůbec nemají peníze. Přitom se ztratily miliardy z bankovnictví a vytunelovaných podniků. Ten majetek tu byl, ale zmizel v soukromých rukách, protože chyběla koncepce.

LN Půjdete znovu do voleb?

Nikdy neříkej nikdy, jako pan Zeman. Jsem ještě mladý, je mi 52. Jsem pořád předsedou Cesty změny, ale především předsedou Strany evropských demokratů, to je nová skupina v Evropském parlamentu. (Z. B.: Ale já se nestačím divit, protože ještě předevčírem jsi říkal, že teď jedeme do Ameriky?!) No jedeme teď do Ameriky. Ale já se přece můžu vrátit a jít tady v sedmdesáti do politiky. Podívej se na McCaina!

LN Překvapilo vás něco na české mentalitě?

Nejvíc mě překvapilo, jak si tady stát myslí, že lidi jsou od toho, aby mu sloužili. Ten obrovský respekt k úřadům. Když český úředník něco řekne, i kdyby to byla sebevětší blbost, všichni kývají. Ale to musí být právě opačně: stát je tu proto, aby sloužil občanům. V tom je velký rozdíl oproti Švýcarsku. Tam cítíte, že stát je pod diktátem občanů.

LN Co by se Češi ještě mohli učit od Švýcarů?

Občanské odpovědnosti. Prezidentské volby ve Francii – 80 procent lidí přijde k volbám! U nás senátní volby – dvanáct patnáct procent, parlamentní volby – padesát procent. Ale nemůžete přece kritizovat, když nenesete odpovědnost.

LN Považujete se vůbec za Čecha?

Podívejte se tamhle (ukazuje mi na kupoli v dálce za řekou), vidíte tu rotundu? To je hrobka v Hoříně, kde leží můj otec. A víte... v momentu, kdy jsem dal otce tady do té půdy, jsem se stal Čechem. Jsem už jenom Čech a jenom tady jsem doma. 

LN  Nikdy jste nelitoval?

To máte tak tři minutky, víc ne. To se stává, když se něco nepodaří, především v těch dobách konce devadesátých let, kdy bylo hodně složité být podnikatelem v Česku a chovat se tu podle zákonů a podle etiky. Tady si každý dělal, co chtěl, soudy nefungovaly... Ale proto jsem také šel do politiky, přece nestačí jenom kritizovat. A teď se pokouším změnit věci v rámci občanské společnosti. V nemocnici pod Petřínem jsem předsedou, jsem předsedou jedné soukromé univerzity, byl jsem pět let předsedou Maltézské pomoci, pracuju v kultuře, připravujeme tu na zámku v září mezinárodní hudební festival. (Z. B. se směje: „Pracuješ, jo?“) Nepracuju, koukám, jak Zdenička pracuje, to mám rád.

LN Máte rád luxus?

Já myslím, že každý člověk má rád luxus. Ano, mám rád luxus. Ale taky jsem někdy velmi rád v jednoduché chatě uprostřed lesa, úplně bez luxusu. (Z. B.: To on neřekne, ale já to na něj povím. Pokud jde o přepych, Jiří miluje jídlo. Dává si nejlepší jídla, rád také zkouší nejlepší hotely. Ono se toho všeho ale nakonec přejíte. A potom člověk stejně nejvíc ocení chleba s máslem, zjistíte, že krása je v těch nejjednodušších věcech. Takhle to máme oba – luxus ano, ale ne za každou cenu.)

LN Jeden z vašich předků byl velký fanda do aut – dokonce v autě zahynul. Podědil jste vztah k autům?

Mám rád hezká auta. Ten automobilista byl můj strýc Jiří Kristián Lobkowicz, zahynul v roce ’32 na okruhu v Berlíně. A můj otec, kterému tehdy bylo jen deset, po něm zdědil mělnické panství. Vloni se sem na zámek sjelo třicet bugattek, i ta, ve které se strýc zabil. Byl to pro mě silný moment, posadit se do toho auta. Pochopil jsem, jak bylo nebezpečné – je vysoké, v zatáčkách nemá stabilitu, přitom jezdilo 180 kilometrů v hodině. Strýc se taky zabil v první zatáčce, neměl šanci.

LN Kdy si nejvíc uvědomujete, že patříte k jednomu z nejstarších českých šlechtických rodů?

Například když se před třemi roky veValdštejnském paláci v Praze setkali potomci Přemyslovců. Nebo když tady projíždím městy a vidím tu spoustu památek, které jsme postavili. Samozřejmě jsme ale udělali i dost špatných věcí, taky jsme válcovali... (Z. B. se rozesměje: Neopravujte ho! On chce říct válčili. Já už si taková slova hýčkám, protože on už je se mnou tak dobrý v té češtině.)

LN Oficiálně u nás šlechta neexistuje od první republiky. Přesto – má dnes podle vás ještě nějaký smysl?

Já myslím, že jsme trochu folklor. Ale na druhé straně jsme taky kontinuita, naše rodina sahá až k těm Přemyslovcům. To je zřejmě důvod, proč má šlechta pocit velké odpovědnosti vůči zemi, kde žije.

LN Na vašem erbu je heslo: Popel jsem a popel budu. To ale není moc optimistické...

Ale je, dokonce velmi! Člověk je nic a bude nic. Život je obrovský dar Boha a musíme ho žít co nejlépe.

LN Cítíte se tu šťastnější než ve Švýcarsku?

To sto procent! Rozumíte, Švýcaři neumějí žít s Lobkowici, vůbec nevědí, co to je. Ani to neumějí vyslovit. Život tu je o hodně zajímavější než ve Švýcarsku. Protože tam je cesta před vámi dokonale zakreslená, přesně víte, kudy vede. Kdežto tady ještě nejsou pevné cesty. A doufám, že nikdy nebudou.

  • 28Diskuse




HUBNUTÍ: Dvojnásobná maminka zhubla 20 kilogramů
HUBNUTÍ: Dvojnásobná maminka zhubla 20 kilogramů

Maminka pod přezdívkou Adenka84 dokazuje, že opravdu lze omládnout! Během pár měsíců zhubla dvacet kilogramů – se dvěma dětmi, při návratu do práce a potížích se štítnou žlázou.