Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Pokusná zvířata v pravěku? Zdravotnictví našich předků bylo překvapivě vyspělé

Věda

  6:00
PRAHA - Kravská lebka z pravěké Francie poodhalila tajemství překvapivé úspěšnosti operací, při kterých naši předkové primitivními nástroji otevírali lebky nemocných a zraněných lidí.
Pravěk (ilustrační snímek).

Pravěk (ilustrační snímek). foto: Wikipedia, Frank Gilbert

Když v roce 1865 dovezl americký archeolog Ephraim George Squier z výpravy do Peru starou inckou lebku s vyříznutým otvorem, jen málokterý odborník věřil, že jde o práci dávného operatéra. Squier proto požádal o dobrozdání slavného francouzského lékaře Paula Brocu. Verdikt byl jednoznačný. Otvor v lebce nevznikl v důsledku poranění, ale byl vyříznut kamenným ostřím. Protože kost nese jasné stopy po zhojení, není pochyb, že pacient operaci přežil.

Pravěcí neurochirurgové

Od té doby nashromáždili vědci tisíce důkazů o takzvaných trepanacích lebek. Nalézají je po celém světě a ty nejstarší pocházejí z doby před 12 000 let. Zpočátku se tak pravěcí lidé zřejmě snažili napravit následky poranění, při kterých poškozená lebeční kost tlačila na tkáň mozku. Zkoušeli úlomky odstranit nebo ulevit zraněnému od tlaku krve hromadící se pod lebkou. Lebečními kostmi se předchůdci dnešních neurochirurgů „proškrábali“pomocí ostrého nástroje vyrobeného z pazourku, sopečného skla nebo i ostrých okrajů lastur. Operatér se přitom snažil, aby nezasáhl do mozkových blan a bez poškození zůstala i s vrchní, tvrdá plena mozková.

Svědek pravěké neurochirurgie.

Trepanaci podstupovaly děti i dospělí, muži i ženy. Netušíme, jaké prostředky používali pravěcí operatéři k potlačení bolesti. Pokud nepoužívali žádné, bylo především řezání bohatě inervované a prokrvené kůže na hlavě velmi krvavá a bolestivá záležitost. Kosti lebky jsou mnohem méně citlivé a zásah do mozku nebolí.

Stejně tak není jasné, zda a jak bojovali pravěcí operatéři s riziky infekce. Faktem zůstává, že náročný chirurgický zákrok podstupoval v některých kulturách překvapivě velký podíl lidí a také úspěšnost operací byla navzdory primitivním podmínkám nečekaně vysoká. Na některých archeologických nalezištích jsou stopy po trepanaci patrné zhruba na každé desáté lebce. Stopy o tom, zda se kost začala hojit, ukazují, že zákrok přežívalo 50 až 90 procent operovaných lidí. Výjimkou nejsou ani případy, kdy se člověk podrobil trepanaci opakovaně.

Záhadné mistrovství

Kromě poranění lebky se zřejmě snažili naši předkové léčit trepanací i řadu závažných onemocnění, jako jsou epilepsie, schizofrenie či silné záchvaty migrény. Výjimkou nejsou ani trepanace prováděné z rituálních účelů. Například na Sibiři byly nalezeny lebky, na kterých operatér odstranil jen část kosti, ale nepropracoval se až k mozkovým plenám.

Zadrhávající dopravník tepla. Na příčině zpomalení mořských proudů se vědci neshodnou

Stopy po trepanaci svědčí v drtivé většině případů o tom, že operaci prováděl člověk s bohatými zkušenostmi a jistou rukou. Jak se tito lidé dopracovali ke svému mistrovství? Trénovali snad na lebkách zabitých nepřátel? Při tréninku na mrtvole by však operatér nezjistil, které zásahy jsou pro pacienta neškodné a které ho už ohrozí na zdraví či životě.

Nové světlo vnáší do této záhady nález kravské lebky staré pět tisíc let. Archeologové na ni narazili už v roce 1999 při vykopávkách na francouzské lokalitě Champ-Durand. Ta leží na severním okraji rozsáhlých bažin v povodí řeky Vendeé asi čtyřicet kilometrů od atlantického pobřeží. V mladší době kamenné tady stálo silně opevněné středisko obchodu se solí a dobytkem.

Lebka skotu nalezená v jednom ze tří hlubokých obranných příkopů nejprve nevzbudila u archeologů velkou pozornost. Otvor zející v čelní kosti připsali vědci zásahu rohem jiného dobytčete. Nedávný detailní průzkum lebky provedený paleontology Fernandem Ramirezem Rozzim a Alainem Fromentem však přinesl velké překvapení.

Experiment na zvířeti?

Ramireze Rozziho a Frementa zarazilo, že smrtící zásah rohem po sobě nezanechal typické vpáčení kosti do nitra lebky. To nebylo patrné dokonce ani na snímcích stěn otvoru pořízených elektronovým mikroskopem. Lebku by poznamenal i zásah zbraní s kamenným hrotem. Jak tedy otvor vznikl? Vědci vyloučili, že by takhle poškodil lebku zánět nebo nádor, nešlo ani o stopu zubu velké šelmy.

Vše nasvědčuje tomu, že otvor vyškrábal ostrým kamenným nástrojem člověk. Stopy v okolí díry se nápadně podobají vrypům, jaké se vyskytují na lebkách lidí podrobených trepanaci. Kost nenese nejmenší známky hojení. Pro to se nabízí hned několik vysvětlení. Je možné, že zákrok byl proveden na živém zvířeti a to operaci nepřežilo. Je ale možné, že operace proběhla úspěšně a zvíře bylo hned poté utraceno. A nelze vyloučit ani možnost, že pravěký člověk otevřel lebku mršiny.

Ramirez Rozzi a Frement ve studii publikované vědeckým periodikem Scientific Reportsnezastírají, že pozoruhodný nález z Champ-Durand lze vysvětlit různě. Možná jsme se stali přes propast pěti tisíciletí svědky nejstaršího známého veterinárního zákroku, který měl za cíl uzdravit nemocnou krávu. Co by však nutilo obyvatele téhle bašty dobytkářství, aby nemocný či poraněný kus jednoduše neporazili?

Za mnohem pravděpodobnější považují Ramirez Rozzi s Frementem možnost, že narazili na pozůstatky nejstaršího známého „pokusu na zvířatech“. I dnes provádějí chirurgové cvičné operace třeba na ovcích nebo prasatech. Je možné, že si v Champ-Durand pravěký „neurochirurg“ trénoval trepanaci, aby nabral dostatek zkušeností dřív, než přiloží ostří kamenné čepele k hlavě člověka.

Autor je spolupracovníkem redakce LN.

Autor:
Témata: nástroj, Francie, Peru, Sibiř