Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

Magazín

Názor matky: těžké rozhodování, porodnice v Německu, nebo v Česku?

Novorozená dvojčata - ilustrační foto

Novorozená dvojčata - ilustrační foto foto: Shutterstock

Doporučujeme
Představte si, že máte možnost si vybrat, ve které zemi se vám narodí druhé dítě: v České republice nebo v Německu. Mám německou pojistku, takže by to bylo jedno. Německo vs Česko. Pro mě tohle bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Celé těhotenství jsem chodila ke dvěma lékařům a měla dvě těhotenské průkazky.
  7:00

Protože jsem kvůli práci neustále přejížděla do Prahy, plánovala jsem si podle toho i lékařské prohlídky a doplňovala si všechny zdravotní testy tak, aby to vyhovovalo jak německé, tak české straně. Do poslední chvíle jsem nevěděla, co zvolit. Nastudovala jsem si ale dokonale systém v Německu, abych měla srovnání a mohla se co nejlépe rozhodnout. A protože je porodnictví v Česku v poslední době velké téma, je to zajímavá analýza.

Osobně v předporodní péči a prohlídkách skoro nevidím odlišnosti: testy jsou až na detaily stejné v obou zemích, stejně jako prohlídky, které jsem absolvovala. V Německu je asi největší rozdíl v tom, že si připadáte víc jako klient, ne jako pacient. Navíc tu lékaři běžně spolupracují s porodními asistentkami, takzvanými „Hebamme“.

Na gynekologii jsem dostala hned při první návštěvě jejich seznam a mohla jsem si nějakou vybrat. „Hebamme“ pak provází matku těhotenstvím, je při porodu a stará se o maminku a o dítě v šestinedělí, chodí domů na kontroly a radí, s čím je třeba. Vše hradí pojišťovna. To mi přijde jako dobrý nápad! Hebamme v Německu úzce spolupracují s lékaři a respektují je. Platí, že lékař má konečné slovo.

Zajímavé je to třeba při diskutovaných domácích porodech (v Německu je to „legální“ možnost, kterou využívají asi 3 procenta žen). Takový porod musí ženě „povolit“ právě lékař ve spolupráci s hebamme s ohledem na její zdravotní stav. Pokud se rodička rozhodne porodit doma i přes toto nedoporučení, nese trestněprávní zodpovědnost v případě, že se dítěti při porodu něco stane. Fungují tu taky porodní domy jako další varianta. Možnost volby mají ale v Německu i ženy z druhé strany spektra, tedy ty, které netouží po přirozeném porodu. Legální jsou tu i císařské řezy bez medicínské indikace, tedy „sekce na přání“. To, co je v Česku tabu, je v Berlíně naopak velkým tématem. Například na podzim tu vyšla obsáhlá příloha časopisu Der Tagesspiegel se seznamem klinik, kde jsou těmto operacím naklonění.

Deník matky

Veronika Jonášová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poté přešla do České televize, kde působí doteď jako reportérka a moderátorka. Ve volném čase se věnuje psaní a synovi Kryštofovi.

Připadá mi, že u našich sousedů je obecně vše méně „vyhrocené“ a respektuje se přání maminek, ať je jakékoliv. Například gynekoložka se mě zeptala, zda plánuju kojit?! „Samozřejmě“, odpověděla jsem upřímně a divila jsem se, že se ptá. Opáčila s tím, že hodně žen prostě kojit nechce a že je to jejich volba. Na tohle se mě třeba v Česku nikdo neptal, naopak jsem se nedozvěděla ani od odborníků radu v době, kdy jsem chtěla s kojením už velkého batolete (Kryštofa) přestat. „Dítě se přece odstaví samo“, bylo mi tehdy řečeno. A pokud nějaká matka v mém okruhu řekla, že jí kojení nebaví, tak si vysoudila spršku nadávek a urážek.

V Německu na mě v ordinaci byli všichni milí a usměvaví, měla jsem štěstí na skvělou mladou lékařku, se kterou jsme si hned padly do noty. Když jsem jednou přiběhla na prohlídku se zpožděním, nikdo mi nenadával, naopak mě ještě všichni pomalu ovívali, když viděli, že jsem zadýchaná. Chodila jsem tam ráda.

Jenže, úplně stejně jsem to ale vnímala i v Česku na klinice, kam jsem docházela. Tam mě navíc vyšetřovala lékařka Eva, se kterou se znám od porodu Kryštofa a se kterou jsem se tehdy skamarádila. Je to jeden z nejlepších lékařů, kterého jsem kdy potkala. Vážím si jí za její přístup k pacientům i empatii.

O to těžší pro mě bylo celé rozhodování. Hodně mě nahlodaly mé německé kamarádky a všechny Češky, které porodily v Německu. V podstatě všechny básnily o tom, jak se měly v německé porodnici úžasně. Padaly výrazy jako „lázně“, „krásná dovolená“, „relax“, „nechtělo se mi domů“ atd. To se samozřejmě s často hororovými historkami z českých porodnic nedá srovnat.

Já ovšem žádný horor nezažila, na mou pražskou porodnici vzpomínám ráda a dokonce bych řekla, že jsem se tam měla krásně. Nikdo se ke mně nechoval špatně. Naopak - byla jsem nadšená z přístupu i lékařské péče. Takže jak se rozhodnout?

Všechno jsem si srovnávala a analyzovala a nemohla přijít na řešení. Měsíce jsme promýšlela oba scénáře. Až jsem nakonec dala na svou intuici. Bylo to po veřejné prohlídce německé porodnice, která spolupracovala s mou gynekoložkou. Sice vše proběhlo ve velkém stylu a s welcome drinkem… ale prostě se mi tam nelíbilo. Chodby byly moc ponuré, vedoucí hebamme mluvila na můj vkus moc potichu a s přízvukem, kterému jsem nerozuměla.

ČTĚTE TAKÉ:

Pokoje byly depresivní. Chyběla jipka pro miminka. Možná z velké části detaily. Ale rozhodla jsem se ve vteřině, že tady prostě nechci být. „Jak chcete. Jsem si ale jistá, že byste to tady měla lepší a že bychom se o vás dobře postarali, líp než v Praze, “ loučila se se mnou moje německé lékařka Nina a já její ordinaci na předvánoční třídě Kurfurstendamm opouštěla plná nejistoty, zda jsem udělala správný krok.

Takže jsem v Praze, kam jsem se přesunula z Berlína na zhruba dvouměsíční „prázdniny“. Syn díky tomu nastoupil na měsíc poprvé v životě do čistě české (soukromé) školky. Je to pro něj velká výzva. I pro mě je to výzva, už za chvíli budu moci posoudit, zda jsem se rozhodla správně. A zda nebudu litovat toho, že jsem nevyzkoušela to, co moje známé považují za lázně a za úžasnou dovolenou…. Nakonec, hlavně ať jsme zdraví.

Autor: