Na otázku: „Kolik je 105 : 21?“ existuje jediná správná odpověď: „5“. Všechny ostatní odpovědi jsou chybné a nikdo se nepouští do diskuse, jestli by to nemohlo být šest nebo sedm. Otázka: „Je dršťková polévka delikatesa, nebo nechutný blaf?“ už jednoznačnou odpověď nemá. Někdo ji má k smrti rád, jinému se obrací žaludek, jen ji ucítí. Ale asi nenajdeme nikoho, kdo by považoval svůj vztah k dršťkovce za jedinou „svatou pravdu“, a chtěl potírat ty, co ji s ním nesdílejí.
Diskuse pro poučení a pro vítězství
V řadě případů dokážou lidé s různými názory najít společné řešení. Domluva dvou kamarádů, kteří chtějí zajít na pivo, může vyústit v debatu o tom, kde se točí lepší pěnivý mok. Nakonec vyberou z probíraných možností jednu, která se jim jeví jako nejlepší. Psycholog Matthew Fisher z Yaleovy univerzity označuje takový typ diskuse za „diskusi, abychom se něco dozvěděli“.
V předvolebních kláních prezidentských kandidátů, v parlamentních rozpravách, ale třeba i na internetových diskusních fórech jsme svědky úplně jiného typu debat. Snesla by označení „diskuse hluchých“, i když všichni účastníci mají sluch v pořádku. Každý tu argumentuje ve prospěch svého stanoviska a jiné názory ho nezajímají. Matthew Fisher to nazývá „diskuse, abychom zvítězili“. Jak výstižně říkal už Jaroslav Hašek: „Co je mi do pravdy, jestliže ji nemám já.“
Proč na teenagery nic nezabírá? Mozek se v dospívání mění, tvrdí vědci |
Podle Fishera nabývá ve Spojených státech rozdělených na příznivce a odpůrce prezidenta Donalda Trumpa na síle právě sveřepý způsob diskuse. Americky psycholog upozorňuje, že pokud společnost sklouzne k tomuto způsobu výměny názorů, mění se zcela zásadním způsobem i vnímání problémů, o které se zuřivý spor vede.
Konfrontace mění náhledy
Život nám klade otázky, na něž lze odpovědět různými způsoby. Platí to o obnově trestu smrti, povinném očkování, nebo o právu muslimských studentek chodit do školy zahalené. Často jde o morální dilemata, s nimiž si filozofové lámou hlavy už celá tisíciletí. Důležité je, jak na ně hledáme odpovědi. Můžeme na ně nahlížet podobně jako na početní příklady a předpokládat, že mají jedno jediné správné řešení. Můžeme k nim ale přistupovat jako k otázce na chuť dršťkové polévky a připustit, že na daný problém existuje více názorů, přičemž žádný není a priori chybný.
Matthew Fisher a jeho kolegové se pokusili zjistit, jaký vliv má způsob diskuse na náš náhled na řešené problémy. Výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopise Cognitive Science. Vědci nechali dobrovolníky na internetu diskutovat o nejrůznějších kontroverzních tématech, jako jsou sňatky homosexuálů, legalizace marihuany či interrupce. Hned zpočátku ale nasměrovali diskutující k jednomu typu výměny názorů. Část dobrovolníků upozornili, že půjde o velmi tvrdou diskusi, ve které je cílem porazit zastánce odlišných názorů. Navodili tak „diskusi pro vítězství“ a diskutující se chovali tak, jak je typické pro většinu internetových fór. Byli agresivní a kategoricky odmítali stanoviska oponentů. Druhá část dobrovolníků byla navedena ke konstruktivnímu typu diskuse upozorněním, že jde především o to, aby se dozvěděli co nejvíce o argumentech svých protivníků. Tito lidé diskutovali vcelku poklidně. Drželi si svůj názor, ale vyjadřovali pochopení pro oponenty a jejich stanoviska.
Tento výsledek Matthewa Fishera a jeho kolegy nepřekvapil. Nejdůležitější část pokusu totiž v tomto okamžiku teprve začínala. Po pouhých patnácti minutách diskuse „vítězným“ nebo „poznávacím“ stylem komunikace vědci otestovali náhled dobrovolníků na diskutovaná kontroverzní témata. Ukázalo se, že konfrontační styl „pro vítězství“ posunul významně vnímání problému u všech účastníků. Utvrdili se v tom, že problém má jedno jediné správné řešení a kdo je nesdílí, ten se mýlí. Samozřejmě že za jediný správný názor považovali ten svůj. Šance na domluvu tak významně klesla.
V agresivních bublinách
Matthew Fisher upozorňuje, že současná společnost se polarizuje a nenávist mezi soupeřícími stranami sílí. Ve Spojených státech je patrný trend k omezení styků mezi fanatickými republikány a demokraty a například sňatek s někým z „nepřátelského tábora“ vnímá řada rodin jako tragédii.
Zároveň s tím sociální sítě mění způsob, jakým lidé získávají informace. Vybírají si zprávy, které odpovídají jejich politické orientaci. Od zpráv, které do tohoto obrazu nezapadají, se na sociálních sítích snadno „odříznou“. Vytvářejí si tak „mediální bublinu“, jež jim nabízí jen to, co chtějí vidět a slyšet. V takových „bublinách“ se snadno šíří informace vyvolávající pobouření, rozhořčení a vztek. Významnou roli tu hrají cíleně šířené fámy.
„Toto jedovaté internetové prostředí Američany jen dále rozděluje a vytváří podmínky pro výměny názorů, jež k ničemu nevedou,“ píše Matthew Fisher v úvaze o svém výzkumu pro časopis Scientific American.
Přesto se Fisher nedomnívá, že by bylo pokaždé namístě vést s oponenty konstruktivní diskusi. Ve společnosti se vždycky vyskytnou zastánci naprosto menšinových extremistických názorů, například ti, kteří věří, že je Země plochá. Tito lidé se domáhají prostoru pro diskusi a odůvodňují to potřebou „vyváženosti prezentovaných názorů“. Podobně, jako když na vyjádření vládní koalice reagují zástupci opozice a k vyjádření odborů se vyjadřují představitelé zaměstnavatelů. Se zastánci ploché Země bychom však neměli vést „diskuse, abychom se dozvěděli“, protože by to jejich zjevně mylným názorům dodalo zdání legitimity.
„Neříkáme, který způsob diskuse je nejlepší,“ shrnuje Matthew Fisher. „Dáváme ke zvážení fakt: způsob, jakým argumentujeme, mění to, jak chápeme diskutované otázky.“
