Podobná emancipace muže teprve čeká. Zatím jen opatrně startuje. Nedávno zarezonovala módními rubrikami zpráva, že velká značka poprvé najala „plus-size“ modela. Jde o americkou značku Target, která dala ve své kampani šanci Zachu Mikeovi. Je to vážně kus chlapa, který váží okolo 130 kilo. A ta kila nejsou schovaná v přebujelém svalstvu, ale v tom, čemu se posměšně říká OTP ( okrasný tukový prstenec).
Návrháři útočí na muže. Místo půlnoční modré chystají odstíny růžové |
Je vlastně až s podivem, že v tomto směru pánská móda za tou dámskou pokulhává. Ale faktem je, že i svršky pro tělnatější muže fotí nebo na molech předvádějí modelové, kteří sice nejsou vyzáblí, ale rozhodně nemají na těle nadbytečný tuk. Spíše působí chlapácky, ale pod košilemi XXL ukrývají „pekáč buchet“.
Přitom, i když se o tom tolik nemluví, mají i muži poruchy příjmu potravy. Anorektici nejsou výjimeční. A také se rozmohl nový nebezpečný trend, kterému se říká „bigorexie“. Většinou zachvacuje menší muže, kteří v touze dosáhnout alespoň částečně předobrazu z módních časopisů to začnou přehánět s posilováním a budováním muskulatury, které propojí s nadměrným užíváním steroidů.
Vysvětlení, proč módní průmysl „lépe stavěné“ modely, a tím i muže, opomíjel, se nabízí hned několik. Zmarketingového hlediska se prý reklamy na pánské oblečení zaměřují primárně na ženy, které ho svým partnerům, synům, vnukům a tak dále kupují. A ty se raději podívají na svaly Davida Beckhama než na tlouštíka, i když ho samy mají doma.
Zadek a nohy? To máme stejné
Také urostlejší muž s měkkými faldíky méně evokuje mužnost, kterou zase vyhledávají sami chlapi, když už jdou nakupovat. Do třetice připomínají prý buclatější pánové komické postavy ze seriálů – Alem Bundou počínaje, Homerem Simpsonem konče. A ti jsou sice bezva, ale kdo chce být jako oni?
Dilema odhalených nohou. Kam si muž může vzít kraťasy? |
A hodně odvážné zdůvodnění má Toby Wiesman z časopisu Men’s Health: „Mezi muži není taková diverzita v tom, jak vypadá jejich tělo. Buď jsou štíhlí, nebo tlustí, vysvalení, nebo ne. Zadek či boky máme všichni stejné.“ A propagovat ty, kteří se o sebe nestarají a jsou vypasení, přece v módních časopisech nelze. Vzhledem k ohlasu, jaký v módních rubrikách předních světových médií angažování Zacha Mikea vyvolalo, se dá ale čekat, že se přece jen módní průmysl chytí za nos. Nezbaví se své povrchnosti a bude si o „špíčkatých“ modelechmyslet své, ale začne je hojněji používat a tím pádem i více myslet na to, jak robustnější muže vkusně obléci.
