Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Nástroje na získání potravy dokážou i vyrobit. Překvapivě mazaní ptáci

Věda

  6:19
Používání nástrojů, ale hlavně schopnost samostatně a promyšleně si je vyrábět se považuje za významný krok na cestě k evoluci mozku a k vývoji inteligence. Víme, že vytvářet složitější nástroje umějí lidé a lidoopi. Ale – pro někoho možná překvapivě – zvládnou to i ptáci.

Americká vrána foto: Shutterstock

Který pták je nejinteligentnější? Podle současných, byť zatím neúplných znalostí na předním, ne-li prvním místě mezi kandidáty na tento titul poletuje – vrána. Konkrétně vrána novokaledonská (Corvus moneduloides). Ve středu informoval o úplně nových poznatcích mezinárodní tým výzkumníků z německého Institutu Maxe Plancka pro ornitologii, Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově a Oxfordské univerzity. V periodiku Scientific Reports vědci popsali své pokusy s osmi novokaledonskými vránami. Vyplývá z nich, že tito ptáci dokážou vytvářet nástroje spojením dvou, či dokonce více prvků, které samy o sobě pro ně nemají smysl.

To se považuje za špičkový duševní výkon. Až takto složitou přípravu nástrojů zatím vědci pozorovali ve zvířecí říši pouze u lidoopů. I lidským dětem relativně dlouho trvá, než dozrají do stadia, kdy jsou schopny vyrobit si vhodný nástroj. Zhruba v osmnácti měsících začínají s plnou jistotou a bez váhání používat existující předměty k požadovaným úkonům. Avšak teprve ve věku kolem pěti let zvládnou vymyslet a sestavit pro ně zcela nový nástroj s potřebnými vlastnostmi. Je to dáno zřejmě tím, že musejí vlastnosti věci, kterou dosud neviděly, předem odhadnout a v mysli posoudit.

Mazané sýkorky, ještě mazanější vrány

Že se ptáci dokážou operativně naučit něco nového, je vcelku známá věc. Proslulé jsou hlavně sýkorky. Podle pozorování z roku 1949 se v Anglii naučily dostávat k mléku tak, že proklovaly uzávěry lahví s mlékem, jež mlékaři nechávali před domovními dveřmi.

Oproti nim jsou však novokaledonské vrány ještě mnohem mazanější. Žijí na tichomořském souostroví Nová Kaledonie (ale jsou blízce příbuzné s vránami, které žijí u nás) a ornitology už dříve hodně zaujaly. Pozorovatelé si všimli, že tyto vrány odtrhávají z drobných větví listy a postranní větvičky a vzniklý bodec používají k vyšťourávání potravy. Podobné nástroje si zhotovují také z vlastního vypelichaného peří, a to tak, že z něj otrhají ochmýření, případně z nalezené lepenky, kterou natrhají na kousky.

Sýkorka (ilustrační foto)

Tohle je tedy jejich chování v přírodě. Jejich počínání v laboratorních podmínkách ale fascinovalo ještě víc. Zaznamenal je v roce 2002 Alex Kacelnik z Oxfordské univerzity, který se ostatně podílel i na nynějším výzkumu. Tehdy zazářila zejména vrána Betty. V oxfordské laboratoři se naučila ohýbat drátek, udělat z něj háček a jím vylovit potravu z lahve.

Skládačka pro získání jídla

Současné poznatky jdou přitom ještě mnohem dál – nejde v nich už „jenom“ o sestrojení jednoho nástroje z jednoho kusu materiálu.

Výzkumníci ve zmíněné studii v Scientific Reports popsali, že dali osmi novokaledonským vránám speciální zásobníky s potravou. S ničím takovým se testované vrány do té doby nesetkaly. Zásobníky s jídlem byly nedovřené, mezi upevněnými dvířky a dnem se nacházela úzká mezera, ale k jídlu se přes ni nedalo zobákem dosáhnout.

Nejdříve vědci nechali poblíž položené dostatečně dlouhé tyčinky. Všichni ptáci si rychle jednu tyčinku vybrali, uchopili ji do zobáku, prostrčili škvírou a vyšťouchali jí potravu z krabičky ven. Žádná z osmi vran s tím neměla problém.

Pak ovšem výzkumníci nastavili laťku pro „vyšší dívčí“. Za stejných podmínek nechali vránám jen krátké předměty, jimiž se nedalo až k jídlu dosáhnout. Předměty se nicméně daly navzájem spojit, protože některé byly duté, zatímco jiné bylo možné do dutiny strčit tak, aby výsledkem byla složená tyčka natolik dlouhá, že se jí jídlo dalo vyšťourat.

Takto měli ptáci k dispozici třeba rozložené injekční stříkačky bez jehly, jen válec a píst, ty tenké, co se používají k aplikaci léků pod kůži. Čtyři z vran dokázaly samy, aniž jim někdo něco předváděl, nasunout píst do válce tak daleko, aby vytvořily dostatečně dlouhý nástroj použitelný k získání potravy.

Čím krmit zpěvné ptactvo? Podívejte se na přehled.

Nakonec výzkumníci předložili vránám ještě kratší kousky skládačky, u nichž ani spojením dvou kousků nevznikl dostatečně dlouhý nástroj. S tím si už poradila pouze jedna vrána, pojmenovaná Mango. Ta zvládla sestavení funkčního „šťourátka“ i ze tří, někdy dokonce ze čtyř samostatných částí.

Virtuální simulace problému a jeho řešení

Spojení dvou či více součástí pro vytvoření jednoho nástroje je něčím, co se u těchto, ale ani u jiných živočichů s výjimkou lidoopů zatím nepodařilo pozorovat.

„Výsledek je pozoruhodný právě proto, že vrány nikdo neučil potřebné složené objekty vytvářet, musely na to přijít úplně samy,“ zdůrazňuje jeden z výzkumníků Auguste von Bayern.

A Alex Kacelnik jeho slova potvrzuje: „Vrány velmi pružně a rychle zvládají řešení zcela nových problémů. Pořád však nevíme, jak to vlastně dokážou. Možná nějak umějí virtuálně simulovat problém. Jako by si v mozku přehrávaly různé možné postupy, až najdou schůdné řešení a to pak uskuteční. Podobné procesy se dnes modelují pro umělou inteligenci a vkládají do robotů.“

Archeologické nálezy naznačují, že lidé se takové složené nástroje naučili vytvářet teprve v pozdním vývoji naší kultury, pravděpodobně zhruba před 300 000 lety, ve středním paleolitu.

K tomu potřebné rozumové schopnosti byly možná spojeny s vývojem jazyka a vůbec intelektuálních funkcí mozku. Výzkumníci však popsané experimenty s vránami nevykládají tak, že by tito ptáci měli obdobné intelektuální schopnosti jako lidoopi, či dokonce lidé. Konstatují jen, že jsou pozoruhodné a umožňují nám, abychom se o dění v přírodě dozvěděli víc.

Znalosti v útulku

O intelektuálních schopnostech ptáků se více dozvídáme až v poslední době. Teprve před dvěma lety informoval Christian Rutz ze skotské univerzity ve městě St Andrews v časopise Nature o svých pozorováních vran, tentokrát však těch havajských (Corvus hawaiiensis). Rovněž ty dokážou v zajetí získat jídlo z díry v kusu dřeva, do níž zobákem nedosáhnou, tak, že si najdou vhodné dřevěné „napichovátko“, popadnou ho do zobáku a potravu si jím vytáhnou. Nicméně zkoumat schopnosti vran havajských v přírodě Christianu Rutzovi nešlo, protože tehdy žila už jen poslední stovka těchto ptáků, a to ve dvou záchranných centrech na Havaji. Ostatní vyhynuli kvůli kácení stromů, rozvoji zemědělství a dalším zásahům člověka do přírody. Není tedy úplně jisté, zda vrány nástroje používaly už v přírodě, nebo se to naučily až v zajetí.

Američtí ornitologové se nyní snaží některé havajské vrány do přírody vrátit. Pak se uvidí, jestli si v člověkem pozměněných podmínkách se svou inteligencí poradí líp než dříve.

Nepodceňujme krkavce ani papoušky

Přestože se jako premianti v intelektuálních schopnostech nyní vědcům jeví vrány novokaledonské, nelze vyloučit, že další ptáci jsou na tom podobně, jen na to ještě nikdo nepřišel. Už dosavadní znalosti jsou pozoruhodné.

Některé volavky na polích u vodních toků chytají malé savce a odnášejí je do vody, kde je utopí, aby je mohly sníst. Příkladem využívání nových poznatků byla i skupina supů, kteří se v šedesátých letech naučili vyčkávat poblíž minových polí v dnešním Zimbabwe, dokud se do nich nezatoulala nic netušící gazela, nešlápla na minu a neproměnila se v jídlo.

Loni přinesl časopis Science studii Mathiase Osvatha z univerzity ve švédském Lundu, která ukazovala, že krkavci umějí plánovat budoucnost podobně jako některé opice či zhruba čtyřleté děti. Při jednom experimentu výzkumníci například naučili krkavce použít kámen k vytlačení jídla z krabičky. Pak jim ukázali soupravu různých nástrojů včetně vhodného kamene, z nichž si ptáci mohli vybrat. Až po 15 minutách jim výzkumníci dali krabičku s jídlem – pokud si předtím vytáhli vhodné kameny, k jídlu se dostali. Krkavci to zvládli v průměru jedenáctkrát ze čtrnácti pokusů.

Později se krkavci naučili, že za konkrétní žeton dostanou jídlo. Když si jej včas vzali, mohli ho vyměnit za potravu třeba až po 17 hodinách (zvládli to v 90 procentech případů). Krkavci tak dokázali, že umějí myslet dopředu, a to i při úkolech, s nimiž se v přírodě nesetkají. To naznačuje, že jde o pružnou schopnost zvládat nové poznání a reagovat na ně.

Letos v létě popsali výzkumníci ze zmíněného Institutu Maxe Plancka ve Scientific Reports jiné své experimenty, tentokrát s papoušky. Nejdříve je naučili zacházet se třemi druhy žetonů. Papoušci poznali, že za jeden typ žetonu dostanou oblíbené vlašské ořechy, za jiný méně vyhledávaná slunečnicová semínka a za další žeton jen neoblíbenou sušenou kukuřici. Když se papoušci pravidla směny naučili, vědci jim začali dávat na výběr – buď si od nich vzít žeton určité hodnoty, anebo přímo jídlo. Ptáci pochopili, že než si vzít špatné jídlo je pro ně výhodnější sáhnout po hodnotném žetonu a ten později vyměnit za jídlo lepší. Anebo si nevšímat „levného“ žetonu a jít hned po lepším jídle.

Neplatilo to přitom stoprocentně. S určitým zjednodušením se dá říci, že ekonomicky to nejlíp myslelo papouškům zeleným a druhu ara kaninda, zato ti druhu ara šedolící a papoušek šedý (žako) oslnili méně. Ani mezi ptáky zřejmě nemůže být každý tím nejchytřejším.

Autor: