V květnu, kdy si svět připomínal konec druhé světové války a letos i osmdesáté výročí atentátu na Heydricha, přijela dvaadevadesátiletá Hana Sternlicht z Izraele do Prahy pokřtít svou knihu Hančina cesta. Jak název napovídá, vypráví v ní svůj životní příběh, který začal bezstarostným dětstvím ve východočeských Holicích. Jako dvanáctiletou ji ale potkal nelehký osud tisíců Židů, kteří byli posláni do transportů.
Z koncentračních táborů v Terezíně a Osvětimi se z nejbližší rodiny vrátila jediná. Druhý domov našla po válce ve Svaté zemi, v Izraeli. Ačkoli tam začala druhou, veselejší kapitolu svého života a dnes je šťastnou a stále vitální matkou, babičkou i prababičkou, cítí jako povinnost se k tíživým vzpomínkám na debatách pro školy a veřejnost vracet a předávat dál zprávu: „Nezapomínejte!“
Vaše vzpomínání začíná větou: „Měla jsem krásné a šťastné dětství.“ Dokázala byste říct, že jste měla i krásný život?
Ano, můžu to říct. Měla jsem krásné dětství, milovala jsem své rodiče. A měla jsem i krásný život. Nebyl vždycky lehký, ale jsem spokojená.
Jak je to možné, po tom všem, co jste prožila?
Nešlo to hned. Trvalo to dlouho. Když jsem přijela po válce domů do Holic, bydlela jsem nějakou dobu u maminčiny kamarádky, které jsem odmalička říkala „této“. Byla první, kdo mě po návratu z lágru vzal do náruče. Na to objetí nikdy nezapomenu. A ona říkala, že ještě neviděla mladé děvče, které se neumí vůbec usmívat. Bylo těžké naučit se zase věřit lidem. Všechno potřebovalo svůj čas.
