„Dlouho jsem pracoval pro mnoho lidí a nikdo mě nikdy nežádal, abych se usmíval. To se nedělá. Popravdě říkám, že bych se cítil divně, kdybych to udělal,“ tvrdí šestadvacetiletý londýnský manekýn Ty Ogunkoya, který má za sebou devítiletou kariéru. Osmnáctiletá Slovenka Klara ví, jak na to. „Když jdu po přehlídkovém molu, pokouším se myslet na něco smutného, například na chvíli, kdy autobus přejel a zabil moji kočku,“ vysvětluje dívka.
Bývalá manekýnka Victoire Maçonová Dauxerreová, která dělala modelku především pro Alexandera McQueena, ve své knize „Nikdy dost hubená, deník top modelky“ vydané v lednu přibližuje rady jedné učitelky chůze. „Naučila jsem se lehce sklonit hlavu a současně trochu zvednout oči, abych získala zabijácký pohled a vymazala z obličeje veškeré emoce. Hlavně se nikdy neusmát, aby člověk vypadal povznešeně a odtažitě vůči obyčejnému světu,“ vypráví.
Pro francouzského manekýna Matthieu Villota je důvod jasný. „Tvůrci chtějí ukázat oděv, nikoli náš obličej. Když se smějeme, přitahujeme pozornost k naší tváři, ne k oblečení,“ vysvětluje tento dvaadvacetiletý student medicíny.
Vždy to ale neplatilo. „V 60. letech minulého století se modelky usmívaly, tancovaly a hodně se hýbaly,“ říká historička módy Lydia Kamitsisová. Připomíná, že i v 80. letech, v době supermodelek jako byla Cindy Crawfordová, měly manekýnky svou osobitost, která se dávala na odiv. Zlom nastal podle Kamitsisové příchodem japonských módních návrhářů, jako je například Jódžio Jamamoto a Rei Kavakubová. „V posledních letech jsou manekýnky a manekýni stále více považováni za věšák,“ domnívá se historička.
  |
Antropoložka a ředitelka módy na pařížské univerzitě The New School Parsons Paris Leyla Neriová věří, že úsměv opustil módní pódia s emancipací žen a vlivem vyzývavě se tvářících ikon jako je Brigitte Bardotová, Françoise Hardyová a Jane Birkinová v 60. letech. „Od té doby se modelky začaly mnohem méně usmívat, být více androgynní a chodit vzpřímeněji. Skončil ideál dokonalé ženy, která se celý den usmívá jako americké reklamy! Odzvonilo generaci žen panenek, dokonalé ženy, ženy v domácnosti, která vaří,“ vysvětluje antropoložka.
Na některých módních přehlídkách v 80. letech, například Yves Saint Laurenta či Armaniho, kteří se zapojili do kariérního osamostatnění ženy, měly modelky tvrdý, mužský až bojovný výraz. Měly také široká ramena a dělaly velké kroky,“ připomněla Neriová.
Někteří tvůrci se vůči tomuto trendu ale vymezují. Přehlídky tvůrčí dílny Jean Paul Gaultier jsou známé tím, že ukazují velmi expresivní manekýnky, mnohdy se smyslným postojem.
Při nedávné ukázce velmi barevné kolekce Inda Maniše Arora v Paříži se některé modelky radostně usmívaly. Stejně tak tomu bylo v červnu u některých manekýnů při ukázce pánské módy Paula Smithe. „Neřekl jsem jim, aby se usmívali. Ale nemám nic proti tomu. A byla to velmi veselá kolekce. Takže pokud je mé oděvy dělají šťastnými, tak pojďme do toho,“ řekl Smith.
