Chlorid sodný je hlavní solí v mezibuněčné tekutině a krevní plazmě. Při rozpouštění se zcela rozpadá na ionty sodíku (Na+) a chloru (Cl-) a v normální koncentraci jeho přítomnost necítíme. Všechny buňky jsou spokojeny, nervová vlákna a buňky odpočívají. Jsou uzavřeny sodíkové kanálky v jejich buněčných membránách, které oddělují vnějšek (hodně Na+) a vnitřek (málo Na+, zato hodně draselných iontů, K+).
Dojde-li k podráždění nervových vláken nebo smyslových receptorů v kůži, Na+ kanálky se otevírají buď mechanicky, nebo depolarizací. Výsledkem je, že sodíkové ionty vtrhnou na pár milisekund dovnitř buněk a vzniká akční potenciál, impulz. Nervová vlákna vedou tyto impulzy do míchy a mozku, kde vznikají pocity tlaku, hmatu, vibrací, šimrání atd. Nebo bolesti, a to především při silnějších nebo poškozujících vlivech, jako je úder, říznutí, popálení nebo za velkého chladu.
To, jaký pocit vnímáme, záleží částečně na druhu kožních smyslových tělísek a také na množství a frekvenci, kterou posílají do mozku jednotlivé impulzy nebo různě dlouhé salvy. Některé vysokoprahové „otrlé“ receptory jako Vater-Paciniho tělíska, Merckelovy diskya Meissnerova tělíska za normálních okolností vnímají hmat, tlak, tah a vibrace, ale informace může přerůst do bolestivých vjemů. Podobně se chovají Ruffiniho a Krauseho tělíska na chlad a teplo, která vnímají také mechanická podráždění a nakonec i bolest.
Ta nejjemnější volná nervová zakončení v podkoží vedou jenom bolest, protože mají zvláštní bolestivé senzory, aktivované třeba pálivým kapsaicinem. Vnímají také výtok K+ z buněk při poškození nebo změny kyselosti. Ale jsou tam i dva, někdy i tři typy z devíti známých sodných kanálků citlivých na depolarizaci, které se otevírají hlavně při silném podráždění nebo poškození.
Když se poraníme, například se řízneme papírovým okrajem, podráždíme v kůži a škáře tato bolestivá zakončení, která začnou odesílat salvy impulzů do míchy a mozku. Pokud do ranky přijde sůl, skutečně začne působit osmoticky a odebírat vodu z buněk a nervových vláken všech typů. Nastupuje dodatečná chemická depolarizace a otevírá se ještě víc Na+ kanálků a vzniká víc impulzů.
Ale jak kde. Jeden typ sodíkových kanálků se rychle unaví, druhý „pálí“ déle a třetí se aktivuje dlouhodobě. Z osmoticky zahuštěného vnitřku okolních buněk vytékají K+, jež ještě více dráždí a depolarizují nejen bolestivá zakončení, ale i ostatní receptory, které přejdou také na signalizaci bolesti. A protože je najednou k dispozici nadbytek Na+ z přidané soli, sodíkových impulzů na odvodných nervových vláknech přibývá a jejich salvy se ještě víc prodlužují. Poraněná tkáň volá do ústředí „mayday“.
ČTĚTE TAKÉ: |
Když je poranění hlubší, bolest se většinou příliš nezvětšuje, nebo je dokonce menší. Je to proto, že se poškodí mnoho nervových vláken, která přenášejí signály do centra.
Vnímání bolesti je ve středu zájmu neurofyziologů. Když budeme dobře znát receptory, kanálky a kabely, můžeme připravit léky, které bolest sice zmírní, ale zachovají její důležitou ochrannou úlohu.
Někdy si lidé do ran sypou sůl úmyslně. Mimo to, že se trénují ve statečném snášení bolesti, rána se vysušuje, tvoří se rychleji strupy, které trochu chrání před infekcí. Ale samotná sůl antiseptická není. Před mikroorganismy nás ochrání jedině v případě, že bychom se chtěli změnit v nasolenou tresku; představa jistě zvláštní, ale pak bych prosil také vyudit.
