A také se z ruského zajetí začali vracet vojáci. Jak uvádí historik Ivan Šedivý, byli pečlivě prověřováni ve zvláštních táborech, než byli podle svého zdravotního stavu znovu přiděleni k vojenským jednotkám. Úřady se mezi navrátilci (neboli hajmkéry) snažily odhalit bolševiky, nihilisty, anarchisty či separatisty, zkrátka všechny ty, kteří se v Rusku „nakazili“ revolučními myšlenkami a mohli představovat nebezpečí pro morálku rakousko-uherské armády.
Úřady se obávaly oprávněně. Podle Šedivého se právě navrátilci z velké části podíleli na vzpourách, které během května a června 1918 vypukly na území říše, například v Rimavské Sobotě nebo Kragujevaci. A také v Rumburku, kde se v květnu 1918 u náhradního praporu plzeňského 7. střeleckého pluku nacházelo 839 navrátilců. Jak podotýká historik Jindřich Marek, „z Ruska si přivezli dvě věci – nedostatek respektu k důstojníkům a víru, že lze zastavit válku“.
Vzpoura vypukla 21 .května 1918 ak jejím příčinám patřila i špatná strava a zbytečný dril ze strany důstojníků. Vojáci pod vedením Stanka Vodičky, v civilu úředníka, a Františka Nohy, původně zaměstnance plzeňského divadla, obsadili kasárna, pak město a nakonec se rozhodli táhnout na Nový Bor a Českou Lípu. Tam je zastavily a porazily asistenční jednotky. Popraveno bylo celkem deset vůdců vzpoury, další vojáci byli posláni buď zpátky na frontu, nebo uvězněni v terezínské pevnosti. Vzpourou se pak nechali inspirovat tvůrci filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964).
