První lžička aneb o záludnostech přikrmování

A tak mi každý, kdo mě krmil, musel číst a listovat se mnou knížkami s barevnými obrázky a v nestřeženém okamžiku mi do pusy strčit lžíci. Když mne knihy přestaly bavit, bylo třeba zapojit fantazii a zahrát divadélko se lžičkou nebo s panenkou. Do toho jsem sahala na všechno kolem upatlanými prstíky. Nakrmit mne byl tedy výkon vyžadující trpělivost a silné nervy.

Byla jsem zvědavá na to, zda můj syn tyto jídelní návyky zdědil. Moc optimismu mi nedodaly ani články o přikrmování dětí (pro nezkušené – o přechodu z mléčné stravy na něco jiného).

Každý má na přikrmování nejrůznější názory, co jak, kdy a proč dítěti dát jako první. Pod tím jsem narážela na diskuse maminek, které si stěžovaly, jak jejich děti nechtějí jíst ze lžičky. Dostala jsem dojem, že příkrm je docela věda. "Napoprvé budete vděčná, když se vám podaří do něj dostat dvě lžičky. Průměrný kojenec víc při prvním pokusu nesní," upozornil mne náš dětský lékař. Zkušené matky mě navíc děsili tím, že některé dítě pevnou stravu jednoduše odmítají třeba až do roka. Pak je ještě mnohem těžší naučit je jíst normálně.

Mí rodiče mi první obligátní mrkvičku naservírovali už po třetím měsíci měsíci. Dnes se většinou doporučuje děti krmit až od začátku sedmého měsíce. Já jsem to ale zvědavostí nevydržela a první lžíci mrkvičky jsem synkovi naservírovala "už" v šestém.

Sice se nejdřív tvářil nedůvěřivě, ale potom lžíci pohotově "vysál". A po ní druhou, třetí, čtvrtou… Prostě mu to zachutnalo! K mojí radosti a úlevě to s ním bylo konečně v něčem jednodušší než s "průměrným kojencem". Napodruhé vyjedl dokonce půlku skleničky! Je fakt, že hodně mrkve pravidelně končí na oblečení, jeho i mém, na jeho krmícím lehátku a záhadně dokonce i v jeho vláskách. Jeho krmení trvá navíc tak půl hodiny a chce to hodně trpělivosti. Malý človíček navíc neustále hrabe ručkami na lžičku a chce si s ní hrát. A tak mu (poučená z odborné literatury, že dítě rozumí jednoduchým příkazům "ano- ne") neustále dokola vysvětluji, že ruce musí zůstat pod obřím bryndákem a nesmí se jimi dotýkat lžíce s jídlem. Občas se se mnou o lžíci přetahuje a už skončila společně s mrkví i na bílé zdi.

To nejdůležitější ale je, že moje děsivé jídelní návyky synek nezdědil. Teď už jí i spoustu dalších druhů zeleniny a na noc obilnou kaši.Pokaždé sní všechno a s velkou chutí. Výsledkem je, že váží tolik, co některé děti v roce. A vedle ostatních dětí vypadá jako sumista a můj táta mne upozorňuje na to, že je "překrmený". Ale to mi vůbec nevadí, naopak mne nějak instinktivně uklidňuje, že je to dobře živený kluk. A navíc kojenci mají jednu velkou výhodu – nadváha u nich neexistuje!