7. května 2010 15:22 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

První noc bez něj. Jak to zvládnout bez miminka?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Letiště - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Letiště - ilustrační foto. | foto: Shutterstock

Snad od příchodu z porodnice jsem se těšila na to, jak se po dlouhé době vyspím. První noc bez mého miminka. Zároveň jsem se toho ale bála. Po deseti měsících ta chvíle přišla. Jela jsem do zahraničí, kam jsem se po několika úvahách (včetně rušení a opětovného rezervování hotelu, hledání vhodného ubytování pro děti, přikupování a následného rušení dětské letenky), rozhodla jet sama bez syna.

A tak jsme vyrazily jen s kamarádkou. "To se tam zblázníš a vůbec si to neužiješ," říkala mi jedna část mých známých (ta druhá mne zase přemlouvala, ať určitě miminko "netahám" s sebou…).

Když jsem se doma s Kryštofem rozloučila, chtělo se mi dokonce brečet. To jsem nakonec vydržela, nicméně už na letišti jsem zjistila, že tenhle výlet nebude úplně standardní. Najednou jsem dostala z letu hrozný strach. Zcela nová emoce. Celou cestu jsem se taky nervovala, jak to beze mne miminko zvládá. Protelefonovala jsem snad majlant, abych se ujistila, že mu nic nechybí, A když jsem se konečně uložila ke spánku bez něj, místo abych si užila klidnou noc, neusnula jsem ani na minutu. Zatímco kamarádka spokojeně oddychovala, já jsem si v hlavě promítala různé hororové scénáře. Ve všech figuroval můj ubrečený syn, kterému se po mně žalostně stýská…

Moje bezdětná kamarádka mne pravděpodobně od té doby považuje za hysterku. "Proč se vlastně chceš vůbec z mateřské vracet do práce, když to tak prožíváš?" zarazila mne svou otázkou. Stýskání po dítěti jí přišlo jako nepochopitelné. Ale je to asi emoce, kterou pochopí jen maminky.

Vysvětlit se to prostě racionálně nedá…

A ještě jedna věc mne na mém výletě překvapila. To když jsem potkala bývalého kolegu s partou jeho kamarádů. Všichni mají doma batolata, nikdo z nich se ale o dětech nechtěl bavit. "Já ani nevím, kdy má narozeniny," odbyl mne jeden z nich. Říkala jsem si, zda všichni muži v partě hrají drsňáky a děti je nezajímají jen naoko, nebo k nim mají doopravdy takový přístup.

Výlet byl pro mě v ledasčem poučný. Především Kryštof mou nepřítomnost zvládal výborně! Na rozdíl ode mne si zřejmě vůbec neuvědomil, že jsem pryč. A dokonce beze mne konečně spal celou noc v kuse. Něco na tom je, že děti nejvíc zlobí maminku…

Nakonec mi to bylo až líto, že se beze mne mé dítě obejde. Mrzelo by mne, kdyby beze mne plakal a stejně tak mne mrzelo, když neplakal.

Teď už vím, že to beze mne vydrží. A že já už nikdy nebudu mít klid, protože na něj budu neustále myslet. Ale to asi k mateřství patří.

O autorce

Veronika Švihelová je novinářka. Od roku 2003 pracovala v Lidových novinách - především v magazínu Pátek. Poslední tři roky působí jako reportérka kulturní redakce ČT. Od června 2009 je na mateřské se synem Kryštofem.

Kontakt: veronika.svihelova@seznam.cz

Veronika Švihelová
  • 1Diskuse

Najdete na Lidovky.cz