5. dubna 2018 6:51 Lidovky.cz > Relax > Domácí mazlíčci

PSÍ BLOG: Noc se psem v bordelu a jiné hotelové příhody

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Hotelové příběhy se psem. Tak těch mám v hlavě nespočet. Vlastně každý náš... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hotelové příběhy se psem. Tak těch mám v hlavě nespočet. Vlastně každý náš... | foto: Miroslava Kohoutová

Hotelové příběhy se psem. Tak těch mám v hlavě nespočet. Vlastně každý náš vstup do jakéhokoliv ubytovacího zařízení je zážitkem. Napřed jsme dělali na recepcích komedii, protože se Šejmi neznámých míst bála, potom jsme dělali komedii, protože měla potřebu se předvádět a nechávat se obdivovat. Nevím, která varianta byla pro nás, pro páníčky, horší.

Takže zatímco ona nasazovala ty svoje shibí výrazy, my se pokaždé snažili dělat, že tam nejsme a že ji vlastně vůbec neznáme. Někdy by se opravdu hodilo mít s sebou psa, který se nemusí za každou cenu předvádět.

Přesně vím, do kdy jí strach z hotelů vydržel. Do našeho road tripu, při kterém pochopila, že hotel znamená konec celodenního ťapkání. Cokoliv, co představovalo klid od putování světem, bylo vítáno. Vždy si rychle prolezla pokoj a rozvalila se na nejbližším místě. Ať to byly postel, koberec, pohovka či podlaha v koupelně, pokaždé se rozplácla a koukla na nás s výrazem - „To je dost, že si už můžu dáchnout.“.

Road trip se psem

Miroslava Kohoutová se živí jako copywriter. Již několik let píše psí blog, který dělá pro radost všem, kteří milují psy a chtějí se pravidelně zasmát. Píše o cestování se psem, svých zážitcích, ale i zážitcích z pohledu psa. Chce ukázat, že život se psem je jedna velká psina. 

Nejlepší bylo, když byla na pokoji také pohovka. Tu si okamžitě zabrala pro sebe a my jsme se v noci s páníčkem mohli v klidu vyspat. Žádný psí zadek v obličeji a balancování na hraně postele, protože se uprostřed rozpíná do závratných rozměrů pes. Nemusím snad ani říkat, že jsme ke konci road tripu podprahově vybírali pouze ta ubytování, kde byl i gauč.

Někdy jsme ale byli rádi, že vůbec nějaké ubytování máme. Je totiž organizačně nemožné, mít vše dopředu zamluvené. Často jsme proto hledali vhodné místo k přespání hodinu před tím, než jsme se chtěli ubytovat. To je pak člověk rád, že sežene něco za přijatelnou cenu, kam může také pes.

Kupodivu nejvíce hotelových zážitků máme z Bulharska. Jednou se nám stalo, že jsme se ocitli v obrovském hotelu, kde jsme byli jediní hosté. Zvláštní pocit, když nikde nikdo a vy máte ten obrovský prostor pro sebe. Jen projít velkou halou zavánělo typickým hororovým záběrem.

Jindy jsme se zase ocitli u té nejhodnější paní na světě. Bydleli jsme u ní v apartmánu, zatímco ona obývala patro nad námi. Kdybyste viděli ten pokoj. V životě jsem neviděla čistější místo. Všechno bílé, čisté, načančané. Všude přehozy, krajky... a my. Totálně špinaví z výletu, protože jsme se zase brodili nějakým bahnem.

Nejlepší bylo, když byla na pokoji také pohovka. Tu si okamžitě zabrala pro sebe a my jsme se v noci s páníčkem mohli v klidu vyspat. Žádný psí zadek v obličeji a balancování na hraně postele, protože se uprostřed rozpíná do závratných rozměrů pes.
Přesně vím, do kdy jí strach z hotelů vydržel. Do našeho road tripu, při kterém pochopila, že hotel znamená konec celodenního ťapkání. Cokoliv, co představovalo klid od putování světem, bylo vítáno.

Nikdy jsme nezažili, abychom se báli v apartmánu něčeho dotknout, ale tentokrát jsme cítili, že musíme zachovat maximální pořádek. Hlavně neudělat nic, abychom paní nenarušili tu její harmonii a čistotu. Kupodivu to nějak vycítil i ten pes, protože spal celou noc ve svém pelíšku a ne na posteli. Večer paní zaklepala na dveře a přestože jsme neměli jídlo v ceně, přinesla nám k večeři domácí chléb, vlastnoručně vyráběné sýry a hroznové víno a broskve ze zahrádky. Ještě teď se oblizuji, když si na to vzpomenu.

Jenže zatímco jsme se my cpali tím dokonalým jídlem, majitelka zamkla vrata apartmánu a odešla spát. Pro normální hosty standardní stav, ale ne pro hosty, kteří mají s sebou psa. O dvě hodiny později, když šel páníček Šejmi vyvenčit, zjistil, že je zamknuto a že se dostane pouze na dvůr. Pro normálního pejskaře s normálním psem stále normální stav. Pro pejskaře, co má s sebou shiba-inu, nepřekonatelný problém. Náš pes se prostě nevyčurá blíže než 500 metrů od místa, kde je ubytován. A už vůbec ne na nějakém dvoře, kde je jen třímetrový úzký pruh trávy. Natož na úzkém pruhu trávy, u kterého sedí kočka.

Několik minut se páníček snažil psovi vysvětlit, že ten třímetrový pruh je pro něj to nej, ale marně. Stejně marně jsem se já snažila najít klíč. Nepomohlo ani zvonění na zvonek a hlasité volání na majitelku. Jen jsme slyšeli, jak má televizi hrozně nahlas v bytě nad námi. Celou noc jsem skoro nespala, připravena okamžitě vyskočit z postele, jakmile jen Šejmi zakňourá. Nezakňourala a prospala celou noc. Ten pes je takový „držák“, to je neskutečný. Od té doby jsme si už dávali pozor, aby se nic podobného nestalo.

Takže zatímco ona nasazovala ty svoje shibí výrazy, my se pokaždé snažili dělat, že tam nejsme a že ji vlastně vůbec neznáme. Někdy by se opravdu hodilo mít s sebou psa, který se nemusí za každou cenu předvádět.

Stalo se samozřejmě něco jiného. To jsem takhle hledala další ubytování, tentokrát v Sofii. Chtěli jsme přespat jen někde na okraji, takže jsme vzali první hotel, co jsme našli. Ještě jsem na mapě zkontrolovala, zda je kolem zeleň a hotel zarezervovala. První šok samozřejmě nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že je to hotel přímo u dálnice a že ta zeleň je absolutně nedostupná. Jelikož se opět náš pes nebude venčit na parkovišti, museli jsme ho naložit do auta a vozit na venčení do parku asi o tři kilometry dál. Možná si teď všichni říkáte, jací jsme cvoci, ale věřte mi, že je to rychlejší, než marně doufat, že se ten pes mezi auty vyvenčí. Druhý šok nastal hned po příchodu na recepci. Všude pobíhaly „mravů-prosté“ ženy a už podle vůní, světel a barev nám bylo jasné, že to nebude obyčejný hotel. Ona i ta cedulka směr „striptýz“ byla vše vypovídající. Prostě jsme se ocitli v hotelu, kde byl v celém prvním patře noční klub.

Přišli jsme na pokoj, kde bylo všechno totálně červené, navoněné. Všude byla zrcadla, a to včetně stropu. K dokonalosti mi chyběl už jen kondom na polštáři. A do toho všeho náš pes. Zatímco já byla v šoku, Šejmi netradiční pokoj hrozně bavil. Během chvíle vyskočila na postel a začala se pozorovat v zrcadlech. Natáčela se ze všech stran a tvářila se u toho velice namyšleně. Pak si lehla a usnula spokojeným psím spánkem.

A tak jsme se psem strávili noc v nočním klubu.

Článek vyšel na blogu Život se Shiba-inu.

Miroslava Kohoutová
  • 0Diskuse