Experimentátoři vedení Józsefem Topálem z Výzkumného psychologického ústavu Maďarské akademie věd v laboratorních podmínkách adaptovali pro čtyřnohá zvířata jeden z pokusů Jeana Piageta, švýcarského psychologa, který výrazně přispěl k poznání rozumového vývoje dětí. V Piagetově experimentu desetiměsíční batole mohlo několikrát sledovat uložení hračky do krabice A. Dítě si zafixovalo, kde předmět je. V další fázi Piaget vložil hračku do krabice B. Přestože dítě jasně vidělo, kam dospělý vytoužený předmět vložil, rozhodlo se opět pro krabici A.
Maďarští vědci zkoumali, jak se v podobném případě zachovají dospělí psi a lidmi odchovaní vlci. Pokus proběhl ve třech obměnách. Nejprve zvířata viděla cvičitele, jak schovává míček a vydává slovní pokyn. V druhé variantě experimentátor nemluvil, jako upozornění posloužilo tlesknutí a písknutí vyvolané zmáčknutím míčku. Nakonec cvičitel zmizel ze scény a ukrývání probíhalo pomocí mechanického zařízení.
Když psi svého cvičitele vidí i slyší, vyráží v 75 procentech případů hledat míček k první zástěně. Stejně jako děti se prostě rozhodli nevěřit svým očím. Vlci, přestože vyrostli v lidské společnosti, se však za stejných podmínek věrni svým instinktům vydají k místu, kde předmět naposledy spatřili.'
Čtyřnohým snaživcům záleží na učiteli
V případě, že cvičitel se psy nekomunikuje, klesl podíl chyb těsně pod čtyřicet procent. Pokus s mechanickým zařízením dopadl už jednoznačně, psi šli tam, kde byl míček.
Vědci pro pozorované chování dětí a psů mají vysvětlení. Domnívají se, že psi berou ukrývání jako výuku. Mají zřejmě za to, že dostali za úkol naučit se, kde by předmět měl být a snaží se dospělému zavděčit. Vlci, bez ohledu na to, že celý život strávili s lidmi, tuto ambici nemají. To ukazuje na evolucí dané rozdíly mezi domestikovanými psy a vlky.
Snaživí psi se ale od dětí v jednom aspektu odlišují. Jejich "úspěch" je spojen s osobou cvičitele. Když se lidé vymění, pes zapomene, že by předmět měl být na místě A a začne opět věřit tomu, co vidí. Naproti tomu chování dětí se nezmění, i když se dospělých vystřídá více. Učí se prostě od všech dospělých bez rozdílu.
Maďarští vědci zkoumali, jak se v podobném případě zachovají dospělí psi a lidmi odchovaní vlci. Pokus proběhl ve třech obměnách. Nejprve zvířata viděla cvičitele, jak schovává míček a vydává slovní pokyn. V druhé variantě experimentátor nemluvil, jako upozornění posloužilo tlesknutí a písknutí vyvolané zmáčknutím míčku. Nakonec cvičitel zmizel ze scény a ukrývání probíhalo pomocí mechanického zařízení.
Když psi svého cvičitele vidí i slyší, vyráží v 75 procentech případů hledat míček k první zástěně. Stejně jako děti se prostě rozhodli nevěřit svým očím. Vlci, přestože vyrostli v lidské společnosti, se však za stejných podmínek věrni svým instinktům vydají k místu, kde předmět naposledy spatřili.'
Čtyřnohým snaživcům záleží na učiteli
V případě, že cvičitel se psy nekomunikuje, klesl podíl chyb těsně pod čtyřicet procent. Pokus s mechanickým zařízením dopadl už jednoznačně, psi šli tam, kde byl míček.
Vědci pro pozorované chování dětí a psů mají vysvětlení. Domnívají se, že psi berou ukrývání jako výuku. Mají zřejmě za to, že dostali za úkol naučit se, kde by předmět měl být a snaží se dospělému zavděčit. Vlci, bez ohledu na to, že celý život strávili s lidmi, tuto ambici nemají. To ukazuje na evolucí dané rozdíly mezi domestikovanými psy a vlky.
Snaživí psi se ale od dětí v jednom aspektu odlišují. Jejich "úspěch" je spojen s osobou cvičitele. Když se lidé vymění, pes zapomene, že by předmět měl být na místě A a začne opět věřit tomu, co vidí. Naproti tomu chování dětí se nezmění, i když se dospělých vystřídá více. Učí se prostě od všech dospělých bez rozdílu.
