Mnohá zvířata sice nacházejí příhodné podmínky k životu v blízkosti lidských sídel, ale musí se tu poprat s faktem, že se v rachotu tropeném lidmi navzájem neuslyší. Někdy to řeší tak, že si více křiknou. Němečtí vědci zjistili překvapivě výrazný rozdíl v síle zpěvu berlínských a venkovských slavíků obecných. Městští slavíci zpívající v hlučném prostředí, například v parcích blízko frekventovaných komunikací, přidávají až o 14 decibelů na hlasitosti oproti slavíkům obývajícím odlehlé tiché kouty.
Ptáci se o své potomky starají „na směny“ jako lidé |
Nejsilnější slavičí zpěv, jaký němečtí zoologové naměřili, dosahoval intenzity 95 decibelů. Srovnatelnému náporu čelí naše ucho, když se na něj ze vzdálenosti jednoho metru valí hluk motorové pily nebo rachot náklaďáku.
Amerického ornitologa Christophera Templetona z Pacifické univerzity v oregonském Forest Grow a jeho německé kolegy Sue Anne Zollingerovou a Henrika Brumma z Ústavu Maxe Plancka pro ornitologii zajímalo, nakolik takové ptačí křičení v hlučném prostředí pomáhá. Rozhodli se proto sledovat sýkory koňadry žijící ve městech a na dalších hlučných místech.
Hlasová komunikace je pro koňadry životně důležitá. Například před nebezpečím se vzájemně varují výstražným pokřikem. Vědci zjistili, že v hlučném prostředí volají koňadry hlasitěji. Nárůstu okolního hluku o 10 decibelů čelí zesílením hlasu v průměru o 1,5 decibelu. Jak vyplývá z výsledků studie publikované ve vědeckém časopise Current Biology, ani zvýšení hlasu těmto ptákům příliš nepomáhá. Vědci nahráli zesílený křik sýkor a přehrávali jej z reproduktorů na různě hlučných místech. Ukázalo se, že ve vzdálenosti do 20 metrů od rušné silnice nemají sýkory šanci varování vůbec zaslechnout. Ve dvojnásobné vzdálenosti už je to lepší, ale sýkory i tady část varovných volání přeslechnou.
„Křik ale k překonání hluku z dopravy nestačí. Významně tak roste riziko, že padnou za oběť třeba kočkám nebo dravcům,“ říká Christopher Templeton.
Sovy neslyší myši
„Hluchota“ způsobená hlukem nemusí zdaleka dopadat jen na samotné sýkory. Jejich varovným voláním se řídí řada dalších živočichů, kteří tak o včasné avízo přijdou. Mohou to samozřejmě nahradit vlastní zvýšenou pozorností, ale to pro ně zase znamená, že se nebudou moci věnovat tak intenzivně třeba hledání potravy.
Výsledky výzkumu z Německa potvrdili i američtí ornitologové Megan Gallová a Jacob Damsky z newyorské školy Vassar College, kteří sledovali v různě hlučném prostředí americké sýkory rezavoboké a sýkory černohlavé. Ve studii publikované ve vědeckém časopise The Condor: Ornithological Applications prokázali, že ptáci se nevyhýbají krmítkům ani na velmi hlučných místech, i když tu dokážou zaslechnout jen pětinu všech výstražných volání příslušníků vlastního druhu.
Trable působí hluk i sovám, které se při lovu řídí sluchem. Například kalousové pustovky nebo kalousové ušatí přeslechnou šestinu šramotů prozrazujících přítomnost kořisti už v hluku kolem 40 decibelů, což odpovídá prostředí poklidné rezidenční čtvrti. Pokud loví kalousové v hluku dosahujícím úrovně 80 decibelů, tedy hluku, jakému je vystaveno ucho pasažéra cestujícího rychlíkem, pak zachytí sluchem jen každý desátý šramot. Pokles v úspěšnosti lovu je u sov patrný ještě ve vzdálenosti 120 metrů od rušné silnice.
Podle Christophera Templetona není situace ptáků ohlušených dopravou neřešitelná. Volbou vhodných směsí pro povrchy asfaltových silnic, zlepšením konstrukce a materiálového složení pneumatik nebo budováním protihlukových bariér lze hluk z dopravy snížit na úroveň, která ptákům a dalším živočichům nebude tolik vadit a dovolí jim spolehlivější vzájemnou komunikaci.
V hluku zrazuje i čich
Hluk nemusí mít kupodivu dopad jen na sluch, může živočichům zkomplikovat vnímání světa i jinými smysly. Vědci z Bristolské university pod vedením Andyho Radforda zjistili, že rámus ze silnic narušuje jihoafrickým šelmičkám mangustám jižním reakce na vůně a pachy.
V Česku ubývají ptáci, nejvíce na polích a loukách |
Radford a jeho spolupracovníci tráví pozorováním mangust tolik času, že si na ně už zvířata zvykla. Šelmičky nemění své chování, ani když je od vědců dělí jen pár kroků. Před početnou armádou svých přirozených nepřátel se však mají mangusty jižní na pozoru. Příroda je k jejich odhalení vybavila velmi citlivým sluchem a ještě lepším čichem.
Když narazí na čerstvý trus šelmy, která pro ni představuji smrtelné nebezpečí, mangusta ho důkladně očichá a pach ji uvede do „stavu pohotovosti“. Zvíře je mnohem ostražitější a zdržuje se v blízkosti nory, kde v případě náhlého ataku najde bezpečnou skrýš.
Jak uvádějí Radford s kolegy ve studii publikované v časopise Current Biology, hluk mangustám adekvátní odpověď na čichová varování znesnadňuje. V blízkosti rušných silnic jsou mangusty jižní zřejmě natolik vystresovány hlukem, že nalezenému trusu šelmy věnují jen malou pozornost a nevykazují známky „stavu pohotovosti“. Jde o vůbec první známý příklad narušení čichem přijímaných informací u zvířat vystavených silnému hluku – a bohužel s přímým dopadem na jejich přežití.
