LN Nádorových onemocnění se lidé bojí víc než kterýchkoliv jiných. Strach ale ovlivňuje psychiku,a má tedy podíl i na úspěšnosti léčby…
Psychická složka je důležitá u každé nemoci a u rakoviny zvlášť. Rakovina je opředena mýty a už jen její název vystraší pacienta tak, že po sdělení diagnózy není schopen život prožívat tak jako dřív. Je pravda, že onkologická onemocnění jsou vážná a hodně se na ně umírá, někdy i dost těžce. Naštěstí přicházejí v posledních desetiletích obrovské pokroky v léčbě, které dávají naději. Je na nás všech, abychom s přetrvávajícími mýty o rakovině něco dělali. Hodně v tom mohou pomoci lidé, kteří se z rakoviny vyléčili – měli by o tom pozitivně mluvit a jít příkladem. Bohužel většina lidí tuto svou zkušenost nešíří a mnohdy o jejich nemoci okolí vůbec neví. Potom zbývají spíš negativní informace, protože když se někdo neuzdraví a umře, mluví se o tom hodně.
LN Zmínil jste slovo naděje. Ještě zhruba před dvaceti lety byla ale onkologie spíš beznadějným oborem, který lékaři moc nechtěli dělat. Jak je to dnes?
Zabývám se onkologií 45 let, takže jsem dobu, kdy byl tento obor spíš beznadějný a lidé hodně umírali, samozřejmě zažil. To se ale postupně změnilo. S nemocí je třeba bojovat a mít naději, která je samozřejmě mnohovrstevná. Když nemocný přichází k lékaři, má naději na vyléčení, když se léčba nedaří, přichází naděje na prodloužení života, a když se stav nadále horší, je naděje na odstraňování obtíží a nakonec na dobrou smrt, s minimem obtíží a celkovým vyrovnáním. Samozřejmě se to takto nemusí vždy podařit, ale zkušený lékař k udržování těchto realistických nadějí a očekávání může významně přispět. Za minulého režimu nebylo moc zvykem pacientům sdělovat diagnózu a už vůbec ne prognózu. A myslím, že pacienti tehdy trpěli mnohem víc než teď. Když dnes jednáme s pacienty férově, vysvětlíme jim, jaké mají možnosti a co pro ně můžeme udělat, tak tato spolupráce vzbuzuje realistickou naději a zlepšuje výsledky léčby.
LN Statistiky dokládají, že počty nádorů stoupají. Můžeme si za to sami, nebo za to může prodlužující se délka dožití?
Obojí má vliv. Věk se úžasně prodloužil. Já si vzpomínám na mou maminku, která když jí bylo šedesát let, si přestala kupovat nové šaty a říkala, že už to nestojí za to. Moje žena, ačkoliv je dnes starší, než byla tehdy má maminka, si dnes nové šaty kupuje a žije plným životem včetně aktivního sportování. Jelikož se lidé dožívají mnohem vyššího věku než dřív, mají také větší pravděpodobnost, že se dožijí rakoviny.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN A náš životní styl?
Čtenáře asi ani nebude zajímat, když začnu říkat, co už dobře vědí. Například že kdo kouří, má třicetinásobně vyšší riziko onemocnění rakovinou plic. Kuřáci na to odpovědí: vždyť nekuřáci ji můžou dostat taky! Ale kouření prostě rakovinu způsobuje. Pak je tu otázka stravy – člověk je všežravec, a tak by se měl stravovat. Neměl by mít přemíru tuků, přemíru červeného masa, neměl by se přejídat a být tlustý. Jenže existují i faktory podporující zhoubné bujení, jež můžeme ovlivnit jen málo, a to je život v chemickém prostředí. Chemikálie nám nesmírně usnadňují život, začíná to hnojením v rostlinné výrobě a končí mytím nádobí saponáty. Kolik litrů saponátů jsme už za život vypili, to nevíme. Kvůli tomu, abychom měli dostatek potravy a vše bylo pohodlnější, si kazíme životní prostředí a za to platíme daň.
LN Strach z nádorů někdy dojde až do takové fobie, že lidé touží zaplatit si důkladné vyšetření, aby se ujistili, že jim rakovina nehrozí. Je něco takového možné?
Plošný onkologický screening má smysl u tří diagnóz – karcinomu tlustého střeva, prsu a děložního hrdla. Když se v těchto případech nádor zachytí v počátečním stadiu, je veliká naděje, že se vyléčí. Každou buňku v těle ale nelze prohlédnout a vyšetřit. Nabídka genetických vyšetření, která mají zjistit předpoklady člověka k určitým nádorovým onemocněním, to je velice ošidná záležitost. V rodinách, kde se onkologická onemocnění vyskytují často, může přesně zaměřené genetické vyšetření přinést i nějaký profit. Známe třeba genetické mutace, které vedou ke vzniku rakoviny prsu. Jen připomínám, že když už se takové vyšetření dělá, má se provádět na renomovaném pracovišti na akreditovaných přístrojích. Pro běžnou populaci bych ale genetická vyšetření neprosazoval. Stoprocentně vám nikdo neřekne, že neonemocníte. A když vám někdo poví, že prokázal vyšší podezření na vznik nějakého nádoru, pravděpodobně se tím budete trápit. Tyto věci by se měly veřejně diskutovat, měly by být konference, kde kromě lékařů budou také genetici, psychologové, duchovní a další profese. Všichni lidé touží po jistotě, ale jistota neexistuje. V ničem.
LN Dá se z genů alespoň určit, jaká onkologická léčba je pro pacienta dobrá?
U rakoviny prsu existuje test, který prokáže, jestli pro pacientku v určité fázi onemocnění bude vhodná chemoterapie, nebo zda by jí nepomohla a jen ji zbytečně zatížila. Tento takzvaný onkotyp určují v USA, kam se genetický materiál posílá.
LN Říká se, že si člověk nádor může vytvořit psychicky. Souhlasíte s tím?
Jasné důkazy pro to neexistují. Ale nepochybně jestli někdo žije v trvalé úzkosti a stresu, tak si nakonec nějakou nemoc vypěstuje, ať už je to infarkt, poškození štítné žlázy nebo nádor. Celý život se setkávám s tím, že lidé dostávají nádor jakoby po úmrtí svého partnera nebo třeba když jim vyhoří domek. Ale stane se to za dlouhé měsíce nebo za nějaký rok poté a souvislost se nedá potvrdit. Jsou to taková odpozorování ze života, vypadá to, že by to tak mohlo být. Ale jsou to spekulace.
LN Když už je člověk onkologicky nemocný, je pro něj horší, když o tom nemluví?
Ženy si o nemocech povídají víc, muži jsou méně sdílní. Někdo mluvit potřebuje, někdo ne. Samozřejmě je část pacientů, kteří by pro zlepšení svého psychického stavu o nemoci mluvit potřebovali, ale neotevřou se. Jim by měl pomoci psycholog. Myslím si, že se o těchto těžkých věcech má mluvit, demytizovat je. Třeba říct u večeře: já jsem byl dnes na kontrole a ta má rakovina je celkem v pořádku. Nebo jindy přiznat: horší se to, ale jsem rád, že jsem tu dnes s vámi…S nemocí se člověk musí skamarádit, když to umí, je to pro něj plus.
LN Daří se vám tohle vysvětlit vašim mužským pacientům?
Snažím se muže do léčby vtahovat, popovídat si s nimi. Nedávno ke mně přišla dvojice, chtěli konzultovat mužovo onemocnění. Pán měl velmi pokročilý nádor tlustého střeva a věděl, že mu zbývá několik měsíců života. Svěřil se mi, že mu manželka každý den dává pít šťávu z červené řepy, bylo mu to nepříjemné a ptal se, zda to opravdu musí užívat. Já mu řekl, že pro to nejsou žádné důkazy, že mu to neuškodí, ale určitě to pít nemusí, když nechce. A on mi odpověděl: Já jsem vám tak vděčný, víte, mně ani tak nevadí rakovina, jako to, že musím pít tu šťávu. Jsem rád, že jsme k vám nepřišli zbytečně. Před tím si s nikým o své nemoci nepovídal. A teď odcházel spokojený.
LN Lidé s rakovinou hledají, jak se uzdravit, a chtějí pro to udělat všechno. Není to jen pití šťávy z červené řepy, ale spousta dalších takzvaně alternativních postupů. Jaký na ně máte názor?
Já jen říkám, že pro to nejsou vědecké důkazy. A odpovídám pacientům, že jim to neškodí, a jestliže mají pocit, že pro sebe udělají něco navíc, a dělá jim to dobře, určitě proti tomu nejsem. O alternativních terapiích musí lékař s pacienty mluvit. Když přestane, ztrácí jejich důvěru. Nemám s alternativními postupy problém, pacienti mohou dělat, co chtějí, ale neměli by při tom kazit naši léčbu.
LN Lze podle vás při onkologické léčbě organismu nějak pomoci, posílit jeho schopnost s nemocí bojovat, podpořit imunitu?
Otázkou je, co to je podpora imunity – to je televizní výraz. Dnes kdeco takzvaně podporuje imunitu, ale takhle to ve skutečnosti není. Zatím neexistuje žádný podpůrný lék, jehož schopnosti posílit organismus při léčbě rakoviny by byly doloženy studiemi. Je to byznys.
LN Co by tedy měl pacient během onkologické léčby dělat?
Měl by se chovat normálně. Neležet a netrápit se, chodit ven. Pokusit se žít, jak jen to jde, jako žil dosud.
