Píše se rok 2050 a na Zemi žije deset miliard lidí. Ve srovnání s dneškem je planeta bohatší. Globální příjmy obyvatel stouply v porovnání s rokem 2010 na čtyřnásobek, a tak si může spousta lidí dovolit dobré jídlo. V jejich jídelníčku přibývá masa, vajec a mléčných výrobků. K uspokojení téhle poptávky musí zemědělství zvýšit svůj výkon o tři čtvrtiny.
Už dnes potřebuje zemědělství víc než čtvrtinu veškeré nezaledněné souše a hltá další a další půdu. Pod tlakem zemědělců se Amazonie mění na sójová pole a indonéské deštné lesy ustupují plantážím palmy olejné. Zemědělství si ukrajuje významný díl z vyrobené energie a čerpá z přírody obrovská kvanta vody.
Aby narostlo kilo jablek, musí jabloňovým sadem protéct asi 700 litrů vody. Produkce kila pšeničných obilek zhltne dvakrát víc. Kilogram vajec „vypije“ pětinásobek a kilo vepřového masa sedminásobek. Na produkci kila hovězího padne 15 500 litrů vody. Dvaadvacetkrát víc než na jablka. Zemědělství zároveň zatěžuje životní prostředí postřiky a umělými hnojivy. Osmnácti procenty se podílí na globálních emisích skleníkových plynů.
Zdvojnásobení zátěže
Pokud bychom chtěli v roce 2050 uspokojit poptávku po potravinách stejným způsobem hospodaření, jaký praktikuje lidstvo dnes, narostla by produkce skleníkových plynů ze zemědělství oproti roku 2010 o 90 procent. Nároky na půdu by se zvýšily o dvě třetiny a stejně tak by stoupla spotřeba vody. Zároveň by se o polovinu zvýšila spotřeba dusíku a fosforu pro hnojení. Zátěž životního prostředí by se zdvojnásobila.
Příroda takový nápor neunese. Znamenalo by to kolaps s děsivými následky pro lidstvo. Početný mezinárodní tým, který vedl Marco Springmann z Oxfordské univerzity, se ve studii publikované předním vědeckým časopisem Nature pokusil nastínit opatření, která by lidstvu dovolila produkovat v roce 2050 dost potravin, aniž by došlo k rozsáhlé devastaci přírody.
Rezervy zemědělců
Springmann a jeho spolupracovníci vidí jednu z velkých rezerv ve snížení ztrát. Zhruba třetina všech vyrobených potravin přijde vniveč, ještě než doputuje do obchodů, případně skončí v odpadu u spotřebitele. Redukcí ztrát na polovinu bychom do roku 2050 snížili tlak vyvíjený zemědělskou produkcí na životní prostředí o jednu devítinu. Pokud bychom stlačili ztráty na čtvrtinu, což Marc Springmann považuje za hranici možného, tlak na přírodu ze strany zemědělců by klesl až o 24 procent.
Současné systémy hnojení nebo zavlažování mají podle Springmanna k dokonalosti daleko. Zemědělci mají například velké rezervy v hospodaření s vodou, která dopadá na kulturní krajinu v podobě srážek. Pokročilejší systémy hospodaření by měly spolu s výkonnějšími odrůdami zajistit vyšší výnosy, takže by nebylo zapotřebí tak razantně rozšiřovat plochy půdy využívané k zemědělství. Výkonnější plemena umožní udržet úroveň živočišné produkce při chovu menšího počtu zvířat.
Zemědělství má značný podíl na emisích skleníkových plynů. Bohatým zdrojem metanu jsou například bahnitá rýžoviště. Další vydatnou „fontánu“ skleníkových plynů představují hospodářská zvířata. Vydechují oxid uhličitý a další skleníkový plyn – metan – vytvářejí při trávení potravy.
Proud skleníkových plynů valící se do atmosféry z polí, pastvin a chlévů lze výrazně přiškrtit citlivějším hospodařením na půdě nebo skladbou krmiv pro zvířata. Pokud do roku 2050 vylepšíme zemědělství očekávanou měrou, snížíme předpokládanou zátěž životního prostředí až o 30 procent. Pokud bychom vynaložili maximální úsilí, můžeme přírodě ulevit od tlaku ze strany zemědělců až o 50 procent.
Čím přispěje spotřebitel
Šetřit životní prostředí mohou také konzumenti potravin. Současný jídelníček většiny obyvatel ekonomicky vyspělých zemí je nezdravý jak co do množství přijímaných potravin, tak jejich skladby. V průměru například denně zkonzumujeme 83 gramů čistých bílkovin. Z nich má 27 gramů rostlinný původ, zbytek připadá na potraviny živočišného původu. Dietologové však doporučují denní porci 51 gramů bílkovin. Redukovat bychom měli hlavně příjem bílkovin z mléka, vajec a masa. Jejich spotřebu může člověk srazit pod 35 gramů na den – a nijak tím neutrpí. Naopak, bude se stravovat zdravěji.
Pokud bychom stlačili spotřebu živočišných bílkovin na polovinu, snížíme zatížení půdy zemědělstvím o 45 procent a produkci skleníkových plynů zemědělstvím o 43 procent. Není to málo, protože naším přechodem na vegetariánskou stravu by se zátěž půdy snížila o 48 procent a emise skleníkových plynů ze zemědělství by poklesly o 56 procent.
Springmann s kolegy odhadují, že změnami jídelníčku můžeme do roku 2050 snížit zátěž životního prostředí zemědělstvím až o devět procent. Pokud bychom se opravdu snažili, mohl by být pokles zátěže životního prostředí víc než dvojnásobný.
Studie Marca Springmanna a jeho spolupracovníků představuje celkem optimistickou vizi. Pokud bychom realizovali umírněný scénář představených změn, udržíme zátěž životního prostředí zemědělstvím zhruba na dnešní úrovni. Pakliže se ale do tohoto ambiciózního úkolu opřeme ze všech sil, můžeme v roce 2050 nasytit deset miliard obyvatel Země, a zátěž životního prostředí ze strany zemědělství přitom bude ve srovnání s dneškem poloviční.
