Nemusíte být zrovna módní oběť, která vše, co se nebude nosit příští rok na jaře a stejně nejspíš jen v Japonsku, považuje za zastaralé. Můžete být normální průměrná osoba, kterou móda baví – a přesně proto ji český indočínský trh neuspokojuje. Proto se dvakrát za rok seberete a letíte si nakoupit do Paříže. Máte tam totiž jistotu, že pořídíte věci pěkné, kvalitně ušité z dobrých materiálů a za rozumné peníze, a všichni tam chápou, že Zara vážně není "high end", ale jen zručný opisovatel.
Číst si knížku a pít kávu v Saint-Germain-Des-Prés...
Stejně dobře vás může lákat pařížský život. Nebudeme si ale celou Paříž nijak významně idealizovat, kdyby tam našinec žil v normálním běhu mezi prací, rodinou a ukradenými víkendy, asi by časem kouzlo kavárenských stolků na chodníku také neviděl tak ostře, ale jako turista si prostě nemůžete pomoci: číst si tři hodiny knížku na chodníku před Savoyem na Újezdě a popíjet u toho kávu se sklenkou Grand Marnier prostě nemá takové kouzlo, jako když totéž činíte v Saint-Germain-Des-Prés. Nemluvě o tom, že v pařížských kavárnách a obchodech vás personál neterorizuje rádiem Impuls.
A oku milé je jistě i to, že se po pařížských ulicích pohybují lidé, kterým to sluší. Nemyslím si, že by Pařížan neměl žádné to volnočasové oblečení, každopádně v outdoorových kalhotách jej potkáte maximálně tak v přírodě. Rozhodně nebude po Champs Elysées pobíhat v nějaké té francouzské verzi Rejoice – propadl by se totiž hanbou.
Tak, to všechno už bylo.
Paříž dnes?
V Paříži jsem několikrát do roka, snad proto si ji troufám soudit tak paušálně. Pozvolný úpadek města módy, umění a umění života totiž pozoruji už nějakou chvíli. Při poslední návštěvě jsem to ale vzdala, zřejmě už navždy. Už i v Paříži se totiž hromadně jede ve fakes, tedy levných napodobeninách slovutných značek. Že nosí falešnou vuittonku Šárka Grossová, asi nikoho nepřekvapí, ale že se stane právě z falešné verze téhle kabelky módní trhák právě v jejím domácím městě, je prostě překvapení: tam přece všichni vědí, jak pravý vuitton vypadá, navíc klasický model patří do rukou postarších dam. V Paříži to zkrátka je a vždycky byla kabelka, kterou nosí vaše babička. Naše babičky sice taky uměly být elegánky, ale vuittona prostě neměly – díky tomu se tenhle veleobjev dostal do rukou všem těm českým "celebritám", které neznají historii, zato umí čísla – a cena rozhoduje. Kromě falešného vuittona z plastové rádobykůže jsou mladé Pařížanky oděny i do dalších perel: na ulici se u stánku, ne nepodobným těm našim vietnamským, dají pohodlně koupit brýle od Chanelu. Mají totožný tvar, totožně zabarvená skla, jen místo klasického loga, které je padělat trestné, je zdobí znak s jedním C uzavřeným do kroužku (my v Čechách máme ještě o fous lepší fake: kupujeme si brýle s dvěma propletenými kruhy...) K dispozici tu máte i ikonické kabelky od Hermés, minimálně co se tvaru týče, je na nich ale logo DKNY.
Když pomineme podobné přešlapy, jsou tu i další věci, které by Pařížanky ještě před pár lety neoblékly: bavlněné bundy s kapucí. "Halenky" s kožešinovým límcem z nějaké té pěkné umělé hmoty, z níž vstávají vlasy, těžko říct zda statickou elektřinou, nebo čirou hrůzou. A boty? Boty v Paříži, kde všichni klopýtají na jehlách, protože se to prostě sluší a patří? Zapomeňte. Mladá generace se po ulici fláká v rozšlápnutých keckách, a pokud se dopustí nízkého podpatku, zbytek boty se tváří sportovně – mám na mysli ten model, když pod tenisku Nike namontujete podpatek – kačenku.
O elegantní cupitavé chůzi, která logicky doprovázela dvanáct centimetrů od Louboutina, nemůže být ani řeč, chodí se tu pěkně zeširoka, jako by snad všichni na chodnících právě účinkovali v nějakém tom pěkném árenbí klipu.
Žel bohu se prakticky ztratila i kulinářská část Paříže. Všude jsou arabská nebo čínská bistra, a pokud se chcete najíst "po francouzsku", nezbývá než vám pár ověřených adres, které stejně živí jen sentimentální turisté (ano, i já). Jestli pro vás kebab na Montmartru nemá nějaké zvláštní kouzlo, můžete se spolehnout jen na starý dobrý Coqelicuot nebo Moulin de la Galette – v těchto dvou sice budete jíst to, pro co jste sem přijeli, ale po boku Američanů, Holanďanů nebo Němců. Zapomeňte i na oblíbené frankofilní klišé o svém sýraři, pekaři nebo cukráři. Zmrzlinu prodává Haagen Dazs, pečivo zase nadnárodní firmy. Ano, křupou, jsou voňavé a horké, ale co z toho, když přímo v prodejně jsou obrovské trouby, do kterých obsluha s tak mizerným francouzským přízvukem, že to poznám i já, vsouvá jeden plát s mraženými croissanty za druhým?
Kde je pán s hůlčičkou?
Paříž jako módní fenomén je mrtvý, Paříž jako město inspirace rovněž, a Paříž jako kulinářský Eden je pojmenování snad už i legrační. A do toho všeho mi tu zoufale chybí i staří Francouzi. Kde jsou všechny ty páry nad sedmdesát, co na Abbesses krmily holuby? Kde je pán s hůlčičkou, který vede svou pečlivě naondulovanou bělovlasou manželku za ruku na kafíčko s kaštanovým dortíkem, aby si pak, posilněni, vyšli k Le Mur des je t‘aime zopakovat, že to i po všech těch letech myslí vážně?
Cynik ve mně říká, že mrtví.
A promiňte mi ten sentiment – Paříž pro mě byla synonymem všeho starého dobrého, co se odehrává podle léty prověřených pravidel. Teď mi vzali hračku. A na přeorientování se na trendy a cool Berlín jsem jednoduše už moc stará.
