10. prosince 2009 9:40 Lidovky.cz > Relax > Vztahy

Spánek je věda aneb jak zvládnout noci s miminkem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 26Diskuse
Spící miminko. (Ilustrační foto.) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spící miminko. (Ilustrační foto.) | foto: Shutterstock

„Tak gratuluju, teď se asi tak dva roky nevyspíte, ale pak už to bude zase lepší, nebojte se!“ Tato esemeska mi přišla po porodu od mého známého. Sice jsem se ušklíbla s tím, že to byl dobrý vtip, ale záhy jsem mu dala za pravdu.

Po šestinedělí, kdy byl spánek mým největším (a nesplnitelným) přáním, jsem si prostě zvykla na život se spánkovým deficitem. Tělo je úžasně přizpůsobivé a když jsem myslela, že takhle už to dál opravdu nezvládnu, něco se mi přepnulo v mozku a najednou jsem si uvědomila, že funguji zcela normálně a neploužím se jako mátoha! Přestože vstávám třeba i šestkrát za noc a o nepřerušovaném celonočním spánku si mohu nechat jen zdát… Můj synek se totiž v noci často budí na krmení. Jako většina kojenců. Tuhle informaci jsem sice v těhotenství registrovala od známých a z chytrých knih, nikdy jsem si ale neuvědomila její dopady. Je to přitom věc, na kterou se zpočátku mateřství zvyká nejhůř. A taky pěkná věda.


Už jenom samotné uspávání. V některých příručkách stálo, že by mělo mít dítě režim a spát ve své postýlce. Já jsem ale byla ovlivněná názory o tom, že mám miminko chovat, nosit a rozhodně ho nikam "neodkládat". A navíc jsem tomu svému drobečkovi prostě nemohla odolat.

"Za chvíli budeš jeho otrok," řekla mi jedna známá, když jsem jí vyprávěla, jak synáčka s tatínkem na střídačku nosíme, dokud neusne. Náš chlapeček se naučil usínat v náručí. Uspávání trvalo klidně i několik hodin a čas, kdy definitivně usnul se stále posouval. Když jsme ho navíc po dlouhém uspávání přenesli do postýlky, nastal pláč. Večery jsme tedy trávili doma uspáváním a chlapec měl kolikrát i v půl jedné v noci oči jako baterky.

Když dovršil čtvrtý měsíc svého života, řekla jsem si dost. Načetla jsem pár publikací a začala s odnaučováním a "tradičním" pravidelným režimem. Vykoupat, nakrmit, položit do postýlky. Vždy ve stejný čas a pak bez milosti nechat plakat a chodit se na křiklouna dívat v pravidelných intervalech. Pohladit, ukonejšit, leč za žádnou cenu z postýlky nebrat. Tak zhruba v kostce zněly rady z odborné literatury i od starší generace.

A tak jsem trávila dlouhé večery s hodinkami v ruce, chodila pravidelně utěšovat a kousala se do rtu, abych srdceryvný pláč zvládla a miminko z postýlky nezvedla. Připadala jsem si opravdu hrozně, jako zlá matka…Nikdy v životě jsem v sobě neměla takové pocity, ostatně ještě nikdy v životě nikdo neplakal jen kvůli tomu, že ho já nechci nosit! "Porušit rituál je to nejhorší, co můžete udělat, dítě to jen mate," utěšovala jsem se formulkou z jedné knihy, abych vydržela chlapečka nevzít do náruče.

Teď je to přesně měsíc, co jsem s tímto "drsným" uspáváním začala. A stal se zázrak! Chlapeček usíná v postýlce pravidelně v osm hodin, navíc bez problémů, taky spí déle a přes den je spokojenější! A já mám konečně večery pro sebe. Pro některé jsem určitě matka Herodes. Každopádně jsem ale po dlouhé době vyspalá matka a mám i vyspalé dítě. A to je asi důležitější než být synovou "otrokyní".

Veronika Švihelová
  • 26Diskuse




Najdete na Lidovky.cz